Výročí

Anotace: Krátká povídka, muž jde za svou přítelkyní s kyticí růží. V tento den mají své desáté výročí...

Povytáhl si límec kabátu ke krku aby mu za něj nepršelo a volnou ruku si zasunul do kapsy. Ve druhé držel kytici růží. Díval se jí do očí. Do jejich krásných zelených očí. Na okamih si připadal jako v době kdy ještě byli šťastní. Každé ráno se probouzel s tím stejným úsměvem, který mu na tváři automaticky vznikl jen co uviděl její zářící zelené oči pozorující jej. Stejně jako teď. Jenže teď už šťastní nebyli. Od posledního probuzení s úsměvem, uplynula dlouhá doba.
,,Šťastné výročí,"řekl potichu. Čekal na odpověď, ale žádná nepřišla. Jeho hnědovláska mlčela a tiše jej pozorovala.
Zacítíl v očích slzy a rychlým mrkáním je zahnal. Nechtěl před ní brečet. Nechtěl jí dát další důvod k tomu myslet si o něm, že je slaboch, i když jí to muselo být zřejmé.
,,Ani dneska se mnou nepromluvíš?"zeptal se nadějně, ale mlčení bylo odpovědí. Vytáhl ruku z kapsy a pohladil ji po tváři. Ani doteky už nebyly stejné. Byly chladné a neosobní.
,,Koupil jsem ti tvé oblíbené rudé růže, Tracy," krátce se zasmál ,,stejně jako před 10 lety. Říkal jsem si, že se to na výročí hodí, ale,"odmlčel se a tiše dodal, ,,ani tohle tě očividně neohromilo."
Pořád jej mlčky pozorovala. Nevydala ze sebe ani hlásku, nic co by mu napovědělo co dál.
,,Já už takhle dál nemůžu Tracy."vyhrkl ze sebe plačtivě.
,,Já už to nedokážu. Nedokážu žít takhle jak žijeme tenhle půlrok!"rozkřikl se.
,,Nemluvíš! Vůbec nemluvíš jen se na mně díváš tím stejným pohledem den co den."
Rozpršelo se ještě víc ale nikdo si toho nevšiml, ani když jim dešťové kapky tekly po obličeji. On byl za to šťastný, aspoň nikdo neviděl jeho slzy, které nedokázal zastavit.
,,Řekni mi co mám dělat! Tak mi to řekni...řekni jak pokračovat, protože já to nevím!"
Tón jeho hlasu přecházel do čirého zoufalství a bezmocnosti. Vytáhl z kapsy mobilní telefón a ukázal jí tapetu na které se objímali a usmívali.
,,Tohle jsme kdysi byli! Proč už nejsme? Zatraceně Tracy řekni mi proč?Pořád tě miluju, pořád stejně jako před deseti lety!"Napřáhl se a hodil s telefónem o zem. Dupl na něj silně nohou, dokud z něj nezbyli jen polámané trosky.
Uslyšel za sebou lehké kroky. Otočil hlavu a uviděl Glenn která se k němu blížila s překvapeným výrazem v tváři.
,,Tylere, co se děje?"zeptala se vyděšeně protože slyšela jeho křik už z příjezdové cesty.
,,Nic. Vůbec nic se neděje. Poslední půlrok se neděje vůbec nic!"procedil mezi zuby s vyčítavým pohledem k Tracy.
,,Tylere,"
,,Co tady děláš?"zeptal se ji s hrubějším tónem než měl v plánu.
,,Taky jsem si s ní chtěla promluvit."odpověděla, ,,ale můžu počkat jestli chceš."
Smutně zavrtěl hlavou.
,,Je pozdě."zašeptal a otřel si poslední slzu z tváře.
Pustil kytici z ruky a odešel. Glenn se sehnula a zvedla kytici. Položila jí před velkou fotografii na studený mramor.
,,Ahoj Tracy."