Naděje na lásku

Naděje na lásku

Anotace: Když se žena chová jako muž, je těžké ji provdat... Nebo ne?

 

Anglie, 1427

  „Vallerie, pojďte dolů!“ Teressa vypadala, jako by neměla daleko ke zhroucení.

  „Mně se nechce, chůvo, je tu nádherný výhled,“ smála jsem se vesele.

  „Vallerie Nicoletto Baneová, okamžitě slezte z toho stromu!“ zaječela na mě stařenka. „Hosté už přijeli a otec Vás očekává.“

  „Otec mě volá?“ zeptala jsem se nejistě. Teressa přikývla.

  Zručně jsem sešplhala na nejnižší větev, seskočila, přičemž mi sukně zavlála kolem uší, a dopadla kousek od Tessy, a tak jsem ji vyděsila, že by si bývala sedla na zadek, kdybych ji nezachytila. Lehce jsem ji políbila na tvář a rozeběhla se k domu. Proběhla jsem chodbou, bosá chodidla pleskala o studený kámen, a vešla do otcovy pracovny.

  „Zdravím tě, dcero,“ přivítal mě s kamennou tváří.

  „Buďte pozdraven, otče,“ uklonila jsem se.

  „Posaď se, Vallerie,“ vyzval mne otec, náhle podivně neklidný.

  „Co se děje, otče?“ zneklidněla jsem.

  „Jistě víš, koho hostí náš dům?“ Přikývla jsem a on pokračoval. „Hrabě Dermot Mortimer z Oxfordshiru je už na sklonku života, ale jeho syn Derek Mortimer, dědic značného majetku i pozemků,  právě hledá vhodnou manželku.“

  Pochopila jsem. „Ne, otče!“ vykřikla jsem. „Já si ho nechci vzít!“

  „Váš sňatek již byl domluven a lord Derek přijel pouze na zásnuby.“ Otec na mne přísně pohlédl. „Očekávám, že na večerní hostinu dorazíš včas a vhodně oděna. To je vše. Jdi se připravit.“

 

  „Chůvo, chůvičko, řekni jim, že mi není dobře,“ škemrala jsem, zatímco mi Tessa utahovala šněrování šatů.

  „Váš otec mi to zakázal,“ omlouvala se. „Navíc už máte na svatbu nejvyšší čas, má paní.“

  „Vždyť mi ještě nebylo devatenáct. A nemiluji ho,“ bránila jsem se.

  „Já se vdávala ve čtrnácti a svého muže jsem nikdy nedokázala milovat,“ odtušila chůva.

  Posadila mne na stoličku, vyčesala mi vlasy a stáhla je zlatou síťkou. Pak mě pohladila po tváři a vystrčila na chodbu, odkud mne dva zbrojnoši doprovodili do hodovní síně.

  „Lady Vallerie Nicoletta Baneová, budoucí vévodkyně ze Stanfordu,“ ohlásil můj příchod herold.

  Všichni v síni povstali a uctivě sklonili hlavy. Procházela jsem kolem stolů s hlavou hrdě vztyčenou a soustředila se jen na to, aby se mi netřásla kolena. Zastavila jsem se před otcem, udělala pukrle a posadila se po jeho pravici.

  „Pánové, představuji vám svou dceru Vallerii. Vallerie, toto je družina lorda Mortimera,“ představil mne otec.

  Lehce jsem kývla ke skupině mužů po jeho levici. „Věřím, že promluvím i za otce, pokud vám řeknu, že pro náš dům by bylo potěšením, pokud by se pánové chtěli nějakou dobu zdržet?“ otázala jsem se nevinně.

  Nejstarší muž vstal a uklonil se nám. „Je nám nesmírnou ctí poznat tak skvělou mladou dámu. Mé jméno je Lucas, jsem přítel Vašeho budoucího chotě.“ Lehce jsem se ušklíbla, otec se určitě nezmínil, že většinu času trávím na hodinách šermu, lukostřelby a jezdectví. Když Lucas viděl, jak hledím na prázdnou židli po otcově levici, rychle dodal: „Bohužel, náš pán je velmi unaven po dlouhé cestě a prosí, abyste omluvila jeho neúčast na dnešní hostině.“ Opět se uklonil a posadil se.

  Nasadila jsem falešný úsměv a vstala: „Otče, pánové, jelikož se mne můj budoucí manžel nejspíš bojí, omluvte mou netaktnost. Půjdu si lehnout. Dobrou noc.“ S těmi slovy jsem opustila zkoprnělé hosty a odešla ze síně.

 

  Ráno jsem se vzbudila před východem slunce. Rychle jsem si oblékla kalhoty a lněnou tuniku, kaštanové vlasy skryla pod neforemný klobouk a rozeběhla se ke stájím. Kývla jsem na štolby, ale zarazila se před prázdným stáním.

  Zastavila jsem stájníka běžícího kolem. „Kde je můj kůň?“ otázala jsem se ostře.

  Vyděšeně na mě pohlédl a ukázal ven, kde se právě nějaký muž pokoušel nasednout na mého smolně černého hřebce Shamala, který se bránil a neklidně tancoval na místě.

  Přistoupila jsem k muži a okřikla ho: „ Nech toho, to je můj kůň!“

  Překvapeně se otočil. Měla jsem na sobě mužské oblečení a klobouk naražený hluboko do čela, takže si asi myslel, že jsem nějaký pacholek, protože vyprskl:

  „Tvůj kůň? Jak na něm můžeš jezdit, je to spíš ďábel! A kde by vandrák jako ty vzal takového koně?“

  Celá jsem se naježila, protože neznámý byl víc než pohledný. Mohlo mu být kolem třiceti, měl aristokratické rysy, ostře řezanou bradu a silný nos.

  „Pozor na jazyk, pane,“ zavrčela jsem výhružně.

  „Vyhrožuješ mi?“ zasmál se a sáhl po meči. Neváhala jsem a tasila svůj lehký tenký mečík. „Co je to? Jehla na šití?“ posmíval se a zaútočil.

  Odrazila jsem jeho ránu a přešla do sestav nacvičených v hodinách šermu. Výpad, výpad, krytí, střecha. Překvapeně zasupěl, když jsem pronikla jeho obranou a škrábla ho do boku. Střecha, výpad, střecha, reverz. Podařilo se mu udělat mi šrám na tváři. Rozzlobila jsem se. Výpad, reverz, střecha, střecha, reverz. Zakopl, svalil se a já rychle přiskočila a přiložila mu hrot meče ke krku. Vytřeštil oči a zalapal po dechu. Nechápala jsem až do chvíle, kdy mi do čela spadl pramen vlasů. Spadl mi totiž klobouk.

  Bleskurychle jsem se otočila a rozběhla se k bráně. Cestou jsem pronikavě hvízdla, vzápětí se ke mně přihnal Shamal a já v běhu naskočila. Vyřítili jsme se z brány, přelétli planinu a zastavili se až v lese, kde se nacházela moje tajná skrýš, nádherná jeskyně a termálním jezírkem uprostřed. Odsedlala jsem koně a pustila ho – věděla jsem, že nikam neuteče – svlékla se a skočila do vody.

  „Řekli mi, že Vás tu najdu, má paní,“ ozval se jemně známý hlas a já se div neutopila. U vchodu stál zády opřený o stěnu ten muž z nádvoří. „Ještě jsme nebyli řádně představeni.“ Uklonil se. „Lord Derek Mortimer, k Vašim službám.“

  „Zřejmě jste byl vychováván mimo hrad,“ usmála jsem se mile a on na mě nechápavě pohlédl. „Copak se sluší, aby šlechtic pozoroval svou budoucí nevěstu v lázni a neodvrátil pohled?“ popichovala jsem. „Jak jste mne našel?“

  Lord Mortimer se otočil, abych se mohla ustrojit. „Jel jsem za Vámi,“ vysvětloval. „Jsem výborný stopař a vy s sebou nemáte stáže.“

  „A na to jste přišel jak, můj pane?“ zeptala jsem se zvědavě. „Moje strážkyně si Vás zrovna měří hladovým pohledem.“

  Ztuhl a ohlédl se. Ze stínů se vynořila štíhlá vlčice.

  „Lorde Mortimere, toto je Morana, vychovala jsem ji. Morano, tenhle se nejí, zatím,“ představila jsem je, ale když chtěl lord vlka pohladit, zarazila jsem ho. „Není ochočená, jen mne chrání, můj pane.“

  „Říkejte mi jen Derek, Vallerie,“ nabídl mi. „Utekla jste před rozhodnutím otce?“ Přikývla jsem a on se usmál. „Také jsem to zkusil, ale vrátil jsem se, protože jsem doufal, že mám alespoň naději, naději na lásku.“

  Přistoupila jsem k němu blíž, fascinovaná tím, co říkal. Cítila jsem to úplně stejně. Zvedla jsem k němu hlavu a on mě políbil, dlouze a něžně, se sladkým příslibem do budoucna. Nikdy jsem nevěřila na lásku na první pohled, ale tohle bylo něco, co nebylo možné popsat slovy. Jako bych na něj čekala od narození.

  Pevně mne objal a zašeptal: „Vždycky jsem chtěl ženu, která by se mne nebála, která by měla vlastní názor. Nevěděl jsem, že mé touhy budou vyslyšeny.“

  Lehce jsem zavrtěla hlavou. „Nebudete to se mnou mít jednoduché,“ upozornila jsem ho. „Nejsem jako jiné dívky,“ pohlédla jsem na Moranu. „Nepadnu Vám k nohám po prvním polibku, i když bych chtěla...“

  Pohladil mě po tváři, na prstech mu zůstala krev z rány. „Já vím.“ Ukázal mi na tvář. „Omlouvám ze Vám za to.“

  „Jsem na to zvyklá,“ odtušila jsem. „Já jsem Vás také zranila, pokud se dobře pamatuji.“

  Vyhrnul si košili. „Je to jen škrábnutí,“ namítl, ale já mu už prohlížela ránu. Odtrženým kusem látky, namočeným ve vodě, jsem mu opatrně očistila bok, a pak ho obvázala zbytkem své košile.

  „Teď by to mělo být v pořádku, pokud nebudete dělat hlouposti,“ poznamenala jsem a opatrně mu přejela rukou po tváři. „Slibte mi, že se nebudete zbytečně namáhat, můj pane.“

  Prstem mi zvedl bradu. „Dereku,“ opravil mne a přejel si po boku rukou. „Pokusím se nenechat se zabít vzteklou dívkou,“ usmál se.

  Sklopila jsem oči. „Měli bychom se vrátit,“ poznamenala jsem a zavázala si vestu. „Brzy nás začnou hledat, nechtěla bych, abyste měl potíže.“

  „Já a potíže?“ podivil se. „A co vy? Mohli by se bát spíše o Vaši nevinnost.“

  „Umím se o sebe postarat,“ ujistila jsem ho a zavolala Shamala, osedlala ho a nasedla. Derek udělal totéž a společně jsme vyrazili k domovu. Morana nás následovala až na kraj lesa, ale tam se otočila a ztratila se mezi stromy.

  Nadšeně jsem se zasmála. „Budu tam první!“ vykřikla jsem a pobídla koně do trysku.

  „Nemáte šanci, lady!“ zaprotestoval a vyrazil za mnou.

  Do hradní brány se vřítil první on, ale já jsem seskočila a nejdřív se postarala o Shamala.

  „Proč jste to udělala?“ otázal se Derek zvědavě.

  „Je to můj přítel a jeho pohodlí je důležitější než moje,“ odtušila jsem a usmála se na něj.

  „Nikdy jsem nevěřil, že by mohla existovat žena, která by nemyslela jen na krásu,“ vydechl překvapeně.

  „Taková žena se ještě nenarodila,“ odporovala jsem se smíchem.

  „V tom případě to bude naše dcera,“ prohlásil rázně a já strnula.

  „Vy si nepřejete syna, můj pane?“

  „Pokud by se má dcera alespoň trochu podobala své matce, rád bych ji měl místo syna,“  prohlásil zapáleně a natáhl ke mne ruku.

  „Měl byste volit svá přání opatrněji, můj choti,“ prohlásila jsem a přivinula se k němu, „věřím, že Váš otec by nebyl právě nadšen představou tvrdohlavé vnučky.“

  „A moje radost Vám nestačí, lady?“ popichoval.

  „Vaše radost je i má,“ ujistila jsem ho s úsměvem.

  Pak jsme ruku v ruce vstoupili do hodovní síně, kde už čekali hosté.

  Vstříc naději a lásce.

 

Autor Ravensberg, 07.03.2013
Přečteno 610x
Tipy 5 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Lady Elleana, Inna M., Miriska, Týna
ikonka Komentáře (3)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

děkuju a děkuju :D

08.03.2013 21:09:07 | Ravensbergreagovat

Taky to tak nějak vidím. Dávám T za dobrý způsob psaní a vítám tě na literu.

08.03.2013 12:41:10 | Inna M.reagovat

hodně červená knihovna mimo můj vkus..nicméně dobře napsaný, jelikož ač jsem tušila po prvním odstavci happy end, dočetla jsem až do konce :-)

08.03.2013 00:33:57 | Miriskareagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter