Ztracená - 2. díl

Ztracená - 2. díl

Anotace: příběh židovské dívky za druhé světové války

Ráno Helen vstala a první, co udělala, šla se na něj podívat. Odhrnula z vojáka peřinu. Podívala se na jeho ránu. Bylo patrné, že už nekrvácí a krev je zaschlá. I v obličeji už nebyl tak bledý. Snad už má to nejtěžší za sebou. Voják se probudil a chytil Helen prudce za paži, až sebou leknutím trhla.
"Kde to jsem a kdo jsi ty?", řekl německy a pevně tiskl Helen.
"Jsi u mě doma. Pět dní jsi o sobě nevěděl.", odpověděla nejistou němčinou Helen a snažila se vyprostit z jeho sevření. Voják povolil a konečně se Helen mohla narovnat. Pozoroval ji jak mu vyměňuje fáč na břiše. Podíval se na svou ránu a sáhl si na ni. Místo měl ještě citlivé a nebylo příjemné se ho dotýkat. Helen opatrně položila čistý obvaz na ránu. Voják to skoro ani necítil a usmál se na Helen.
"Máš něžné ruce. Děkuju ti... Jak se jmenuješ?"
"Helen".
"Já jsem Amon", řekl a rozhlížel se po sednici.
"Jsem ráda, že je ti lépe. Už jsem ztrácela naději."
"Děkuju, zachránila jsi mi život. Měl jsem štěstí, že jsem narazil zrovna na tebe." Na chvíli se oba odmlčeli a prohlíželi si jeden druhého.
"Víš, potřeboval bych .... no prostě se mi chce..."
"Aha, ale je to na dvorku. Jestli zvládneš vstát, pomůžu ti tam dojít."
"Zkusím to, počkej", řekl a s bolestí se posadil na posteli. Helen ho podepřela pod paží a pomalu se s ním zvedla. Každý krok byl pro něj bodavá bolest, ale nedával to na sobě znát. Došourali se spolu až ven přes dvorek. Tam ho Helen pustila a nechala ho už samotného, aby došel kam potřebuje.
Zpátky už se dobelhal sám a uvědomil si, že se tu prochází jen v podvlíkačkách. Helen, jakoby mu četla myšlenky, mu šla naproti a v ruce nesla staré kalhoty a košili po dědečkovi. "Oblékni si to, je to čisté."
"Kde je vůbec moje uniforma a puška?"
Helen sklopila hlavu a neodpověděla.
"Víš, že jako voják nemůžu chodit v civilu? To je jako dezerce a za to se střílí."
"Ale tady nás můžou zastřelit oba, když zjistí, že jsi Němec".
Amon si vzal od Helen oblečení a řekl:"Chodí sem snad ještě někdo?"
"Nechodí, ale mohl by."
"Proč jsi tu vlastně sama? Kde máš rodinu? Jsi Židovka?"
Helen opět neodpověděla.
"Z čeho máš strach? Myslíš, že bych tě s tou puškou zastřelil? Kdybych tě chtěl zabít, udělám to i holýma rukama."
Helen se na něj podívala a oči se jí zaplnily slzami. Otočila se a odešla ze sednice ven. Opět byl krásný slunečný den a ona měla chuť se projít do lesa. Vzala si na záda plechový kanystr, aby alespoň nabrala vodu u studánky. Myslela i na to, že už nebude mít co jíst a co teprve voják, ten toho sní mnohem víc než ona. Plánovala si opět cestu do vesnice. A snad se zase dozví, co je nového a jestli válka už neskončila...

Amon vyšel na zápraží, ale Helen nikde neviděl. Dokonce na ni zavolal, ale neozvala se. Vrátil se zpátky do sednice a šel se umýt ve troše vody, co tu našel. Začalo ho nesnesitelně bolet břicho. Oblékl si kalhoty a košili, co mu Helen nabídla a lehl si do postele. Myslel na ni a bylo mu líto, že se ji nejspíš dotknul. Uvědomil si, jak je teď neškodný a zranitelný a jak mu dívka pomohla. Měl by jí být vděčný. Hlavou se mu promítaly vzpomínky z posledních dnů, kdy se účastnil vyvraždění české rodiny, která pomáhala Hitlerovým odpůrcům. Také dohlížel na transporty Židů do Osvětimi. Tušil, že události, kterými prošel si ponese jako balvan na zádech celý život. A teď mu ke všemu pomáhá česká dívka a ještě k tomu je nejspíš Židovka. Větší životní lekci dostat nemohl. Teď je na útěku i on, věděl, že už se nemůže vrátit zpátky do armády. Určitě je na seznamu dezertérů a čeká ho kulka, tentokrát dobře mířená do hlavy. "Stejně si ji zasloužím", pomyslel si.

Helen se vrátila z lesa. Vešla do sednice a položila ke kamnům kanystr s vodou. Amon ležel v posteli a zavolal na ni.
"Helen, odpusť mi ta slova, nechtěl jsem se tě dotknout. Už o tom nebudeme mluvit, pokud sama nebudeš chtít. Jen chci, abys věděla, že tě mám rád takovou, jaká jsi."
"Já vím Amone, že jsi hodný. Udělám nám placky, chceš? Moc jídla už tu nemám. Budu muset zajít do vesnice, jestli mi dají aspoň mouku."
Amon se láskyplně na Helen podíval a sám se nenáviděl.
"Placky si dám líbit. Pomůžu ti. A s těmi zásobami jídla taky budem muset něco udělat."
Helen byla ráda, že má společnost. Cítila se najednou bezpečně a vrátila za to Amonovi svůj úsměv.

Po večeři vstala od stolu a šla do sklepa do svého úkrytu. Vyndala Amonovu uniformu a pušku a šla s tím do sednice. Položila věci na stůl před Amona.
Amon se na ni podíval a řekl jen: "Děkuju".
Pušku vzal do ruky jako první a prohlédl si, kolik v ní má vlastně nábojů. Postavil ji na zem a opřel o stůl. Pak začal šacovat svůj kabát. Po kapsách měl schované nějaké cennosti, které ale vrátil zpátky. Jediné, co vyndal na stůl bylo několik nábojů a balíček karet.
"Zahrajeme si? Umíš hrát karty?", zeptal se s pobavením.
"Něco hrát umím. Vlastně nevím, asi už jsem to zapomněla."
"Nevadí, naučím tě to. Jen prosím odnes tu uniformu zpátky do úkrytu. Máš pravdu, bude lepší, když už si jí neobléknu."
Helen ho poslechla a odnesla ji na své místo.
Autor Raven S., 31.05.2013
Přečteno 566x
Tipy 2
Poslední tipující: Kohai, Lůca
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí