Neopouštěj mě! 2.díl

Anotace: Další pokračování osudu mladé ženy, které se během jednoho dne zbortil její život jako domek z karet....

"Haló, paní...slyšíte? No tak, proberte se... haló..." Když přicházela k sobě, začala volat svého muže: "Roberte... lásko moje... prosím neopouštěj mě...Roberte..."ČÍsi hlas jakoby z velké dálky oznamoval:"Dobrý, už se probírá...konečně...díky bohu že žije". Pomalu začala otevírat oči...
Ležela v nějakém bílém pokoji..je v nemocnici. U její postele stál lékař a zdravotní sestra. Všimla si, že ji napojili na kapačku. Ale jak se sem pro Boha dostala? Naposledy byla na ulici. Začala plakat, byla zoufalá a vyděšená zároveň. :"Kdo mě sem přivezl?" V hloubi srdce si zoufale přála, aby jí lékař řekl, že to byl její bývalý manžel. Ale zmýlila se. Lékař se jí pokoušel uklidnit, sedl si k ní a začal jí pomalu vyprávět, co se vlastně stalo: "Měla jste štěstí v neštěstí. Našel jsem Vás já, dnes ráno a okamžitě jsem Vás sem přivezl. Byla jste dlouho v bezvědomí. Ale teď je důležitá další věc: A to, jak se jmenujete?" Stále plakala ale i přesto se mu snažila odpovědět:"Mia" . I přes pláč, si nemohla nevšimnout sestry, jak se zatvářila. Ihned se ale také dozvěděla proč. Sestra se na ní mile usmála a sedla si vedle jejího lůžka: "Aha, já si říkala, že jste mi povědomá. Takže, jste to vy? Paní Mia Steelová, módní návrhářka, že je to tak?"
Jí moc do povídání nebylo, plakala, věděla, že i s návrhářstvím je konec. Když se její bývalý manžel mstí, tak se vším všudy. O tom se už přesvědčila několikrát. Moc dobře věděla, co znamená u něj věta: "Když někdo zlobí" . Například, když někdo z personálu, vykonal něco špatně. Následovala okamžitá výpověď a dokázal též zařídit, aby dotyčný "viník" , práci už jinde nesehnal. Tak proč by se nemohl pomstít jí?
Bohužel, musela sestře odpovědět, viděla, jak na ní do slova visí pohledem, ne jen ona, ale i samotný lékař, který ihned po tom, co ji sestra poznala, zbystřil. Bohužel dokázala ze sebe dostat pouze jedinou větu: "Ano, jsem..." Bohužel, nebyl otázkám konec. Lékař se také ujal slova:"Váš manžel je "ten" podnikatel, ne? Máte na něj kontakt? Musí vědět co s vámi je." Zmínka o jejím manželovi, ji vyděsila k smrti. Začala se celá třást. Ne, tohle v žádném případě nesmí dovolit! Udělal by jí strašné zle. Lékaře, pochopitelně její reakce zarazila. Tak tady se něco děje.. opatrně ji vzal za ruku a snažil se jí utišit:"No tak... uklidněte se, musím přeci někoho z vaší rodiny kontaktovat. Našel jsem vás v dost zvláštní situaci... ležela jste bez vlády na chodníku. Co se vám vlastně stalo? Je to důležité, proto se prosím pokuste,..." Už to nemohla dále poslouchat. To, co po ní chtěl, bylo naprosté šílenství, i když samozřejmě pro něj jako pro lékaře, to byla naprostá samozřejmost. Bohužel, jednat mu dovolit nesmí. Byla si ale i vědoma toho, že svou odpovědí v něm vyvolá podezření ale nemohla jinak. Zoufale se na něj podívala: " Moc vás prosím, nedělejte nic. To bude dobrý. Robert.. tedy můj bývalý manžel... je.. je pryč a co se týče mě... postarám se o sebe." Bývalý manžel? Toto oslovení, byla novina jak pro lékaře, tak pro sestru, která se už chystala, díky své zvědavosti, klást Mie další otázky, ale lékař ji naznačil, ať raději mlčí. Viděl Miu, v jakém je stavu a jemu osobně přišlo trapné, se jí, jako známé osobnosti na cokoli vyptávat. Obecně vzato, je to její soukromí. Jestli jsou rozvedení a nebo ne, je pouze mezi nimi. Ale věděl, že musí někoho zkontaktovat. Stále mu vrtalo hlavou, co dělala v tak zuboženém stavu na chodníku. Že by ji tak sebral rozvod? Určitě: Stále svého bývalého manžela miluje, už podle jejího volání, když přicházela k vědomí. Musel jí asi ublížit, když se tak vyděsila, sotva se o něm zmínil. Znovu se jí pokoušel utišit, když ale viděl, že jeho snahy jsou marné, slíbil jí tedy, že jejího bývalého, kontaktovat nebude a ani nikoho z rodiny. Když viděl, že to jak se říká "zabralo" , nechal jí o samotě a šel se sestrou na nemocniční chodbu. Jakmile byla o samotě, nechala volný průchod svým myšlenkám.....
Stále měla před očima fotografii, kde ležel nahý s ženami. Co se to sakra děje? Ano, jednu věc si uvědomuje...celé manželství o jeho nevěrách tušila. Vždyť už na začátku jejich manželství, kdy jezdíval na služební cesty po světě - Hongkong, Itálie, Neměcko, tak ani jednou ji nevzal s sebou a pokaždé, když se vrátil, pálil ji neblahý pocit, že se nevrací pouze ze služební cesty, ale také z náručí jiné ženy. Nikdy mu ale o svém podezření neřekla, bála se, že ho ztratí a nakonec se to stejně stalo. Bohužel, něco jiného je tiše tušit, však o to větší bolest to pro vás je, když se přesvědčíte, že vaše předtuchy byly správné. To zjistila včera... Ale co sakra celých patnáct let dělala špatně? Poslouchala ho na slovo, byla mu vždy věrná....Aha! Tak to je ono, ta jeho neplodnost! Celé ty jeho zoufalé prosby, aby brala antikoncepci, byl vlastně cirkus a to proto, aby chránil sebe. Je to jasné, nemohl se před ní prozradit, že jeho "neplodnost" je pouhá pohádka, aby s ní nemohl mít děti! Ale s jinou ženou je má...Tak proč ne s ní? Vždyť ona, byla jeho právoplatná manželka, to ona měla právo s ním vychovávat děti...Jak mohla být k čertu tak hloupá a naletět mu? Jak mohla jeho zoufalému žárlení uvěřit? Teď už to věděla: Milovala ho a to tak, že nebyla schopna vidět pravou realitu. O to se postaral on, včera... ne, nejraději by ten včerejší den navždy vymazala ze své paměti..nejhorší ale na tom je, že těch ran od něj bylo mnohem více... ani ve snu by ji nenapadlo, že bude schopný ji úmyslně odstřihnout od její vlastní rodiny, jak toho byl k sakru schopen?! A co její rodina? Proč stojí na jeho straně a ne na její? Ještě se také stihl postarat i to, aby celý rodinný majetek, padl do náručí jemu...Počkat! Něco ji přeci nesebral...vytáhla šuplík z nočního stolku..Díky Bohu. Má je! Cítila, jaké měla vlastně štěstí, že když ji vyhazoval, tak si nevšiml, že měla na sobě své šperky. Ano, ty budou startem do jejího nového života, do kterého se musí chtě nechtě vydat. Jejich hodnota je dosti vysoká na to, aby si mohla najít bydlení. Ano, udělá to. Bude mít "svou" střechu nad hlavou a pak práci. Samozřejmě, že ke své práci se asi s největší pravděpodobností nevrátí, protože jí už teď, může býti více než jasné, že se její drahý Robert zajisté dokázal postarat i o její místo v práci. Když už, tak už, ne? Ale..počkat...ne to není ona, co se to s ní děje? Žádná lítost, slzy, bolest... tak co to tedy k němu cítí? Ano, ví moc dobře co jí zahřívá. A to emoce, kterou vůči němu nikdy nepoznala-vztek. Ona na něj cítí vztek? Jak je to možné? Jednoduše.. po tom co jí provedl, cítit snad nic jiného nemůže..nebo že by? Ne... vlastně ano...to si musí přiznat...stále ho miluje ale musí si konečně uvědomit, že tyto její city, zůstanou provždy z jeho strany, neopětované...Byly vlastně neopětované už od začátku jejich jejich manželství. Ne, nesmí plakat, už pro něj vyplakala slz dost, nezbývá nic jiného než se nadechnout a jít dál...ale sama nepůjde. To rozhodně ne. Tentokrát ji bude doprovázet její hrdost, tedy jestli z ní ještě něco zbylo. Byť jeden malinkatý střípek hrdosti...nebo je těch střípků víc? Ovšem že je. Akorát se nikdy neodvážila svou hrdost použít, nyní nastal ten pravý čas: Vzít svou hrdost za ruku a jít vstříc novému směru...