Dovolená

Dovolená

            4:15… a Pavlovi zrovna někdo volá. Celý nadšený, že ani tento den se nemohl pořádně vyspat, zvedl ten telefon a řekl: „Rozumím, za chvíli jsem tam.“ No pokud by si vybral jiné povolání, tak by se určitě vyspat mohl, ale zase by denně nezachraňoval spousty životů. Jak sám on říká, každý jeho den je jako bonboniéra, nikdy neví, co si vybere za bonbón… Ani tentokrát to nebylo nic moc pěkného, nejspíš z toho důvodu ho také vzbudili tak brzy ráno.

            Pavel totiž pracuje chirurg v místní fakultní nemocnici, ale není jen tak obyčejný felčar, je to kapacita přes břišní chirurgii a široko daleko byste nikoho lepšího nenašli. A dost vychvalování.

            „Dobré ráno, pane doktore, právě nám přivezli akutní příhodu břišní, nejspíš to bude ucpané a perforované[1] tlusté střevo.“ Řekla zdravotní sestra, Anežka. „Děkuji, ať ihned připraví sál, jdu se převléknout.“ Odpověděl jí jen letmo a ihned se vydal na lékařský pokoj se převléknout a potom na operační sál. „Ještě že mám od zítra dovolenou…“ neustále si v hlavě opakoval při mytí rukou a navlékání si rukavic.

„Operace dopadla velmi dobře a Váš syn bude bez trvalých následků.“ Říkal Pavel, jako operatér, rodičům. „Děkujeme moc, pane doktore.“ Odvětila matka chlapce. „Je to přeci moje práce.“ Odpověděl a jen se pousmál.

Právě otevíral dveře od „lékařáku“ a uviděl svojí kolegyni Aničku. Anička byla nováček, protože školu ukončila teprve před rokem, se zaměřením na chirurgii hrudníku. Byla to velmi milá mladá dívka, která vypadala, že by ani mouše neublížila. Za to Pavel, který je zachovalý, hezký čtyřicátník, jehož vyšší postava ukazuje, že občas si zacvičí, ale moc se tomu zase nevěnuje, vypadal, že si pro ránu nejde příliš daleko. Opak byl ovšem pravdou.

„No ahoj Pájo, co ta perforace tlustého střeva?“ Zeptala se.

„Čau, jo, dopadlo to dobře, bude to naštěstí bez stomie. Bože, já už se tak těším na dovolenou…“

„A jedeš někam, nebo budeš doma odpočívat?“ vyzvídala Anička

„Ano, jedu na týden do Říma. Už se moc těším.“ Pochlubil se Pavel. Anička jen zvedla palec nahoru, protože sama tam vloni letěla a byla naprosto nadšená.

***

Pavel konečně dorazil domů z práce a mohl se vrhnout na balení věcí do kufru, protože zítra odpoledne mu letí letadlo směr Řím. Už se vážně moc těší. Itálii má moc rád. A konkrétně Řím si zamiloval, ještě když chodil s Tomášem. Tomáš…To je taky jedna velká kapitola, byli spolu něco málo přes 3 roky a Pavel krátce po výročí zjistil, že ho Tom půl roku podvádí s jejich společným kamarádem. Pája to těžce nesl, protože by to ani od jednoho nečekal. No nic, je to už minulost!

Druhý den ráno se pan doktor probudil asi o dvě hodiny později, než měl v plánu, jelikož mu stávkuje budík. Nemůže se ničemu divit, když je to budík ještě po jeho dědečkovi. Po svém 2+1 na pražském Žižkově lítal jako střelená laň, jak se lidově říká. Naštěstí kufr měl už připravený ze včerejšího večera, ale ještě potřeboval zabalit hygienické potřeby a hlavně elektrický holicí strojek, aby se mohl každé ráno holit. Na to nesmí zapomenout, protože strniště a vousy mu vůbec nesluší.

Na letiště si Pavel vzal taxíka, protože se mu opravdu nechtělo trmácet se vším hromadnou dopravou. Hned po příchodu do terminálu 1 se podíval na tabuli s odlety. Už mu dokonce otevřeli přepážku na odbavení kufrů.

Přišel k té přepážce číslo 138 a dal na váhu svůj puntíkový, velmi extravagantní kufr značky Pierre Cardin. Podle toho kufru muselo být všem jasné, že se s největší pravděpodobností jedná o gaye… Pomyslel si Pavel a ihned to hodil za hlavu, protože mu vždy bylo jedno, co si o něm myslí ostatní lidé.

            Let byl celkem v pohodě a Pavel si jako obvykle dal v letadle pivko, které jednou za čas má rád. Po odbavení si to cupital k nějakému volnému taxíku, který by ho odvezl do jeho hotelu Cosmopolitan ****. V tomto hotelu se ubytoval pokaždé, když zavítal do Říma. Už moc dobře věděl, jak to v něm chodí a znal i zdejší zaměstnance, pochopitelně i oni jeho.

            Řekl si, že když už má vše zařízené a je i po pozdní večeři, půjde se projít po krásách večerního Říma. Prošel se kolem hezky osvětleného Kolosea a najednou narazil na jednu kavárnu, která výjimečně nebyla zavřená.

            Posadil se venku na terásce a už si četl nabídku všech různých druhů káv. Nejspíš si jako vždy v Itálii objedná cappuccino, které tu dělají vážně luxusní. Právě přišel číšník k jeho stolu a Pavel pozvedl hlavu a on najednou zahlédl jeho krásné, modré oči. Dokonce si sundal své dioptrické sluneční brýle značky RayBan, aby si je lépe prohlédl. Ten oční kontakt netrval ani půl minuty, ale Pavlovi to přišlo jako celá věčnost. V číšníkově očích viděl vášeň, temperament a odvahu, vše, co nemůže chybět pravému Italovi.

            Tak intenzivně na něj hleděl, že dokonce ani neslyšel číšníka, jak se ho ptá, co by si rád objednal… „Omlouvám se, rád bych si dal cappuccino.“ Řekl Pavel v angličtině. Číšník jen kývl, usmál se na něj a odešel.

            Když po 5 minutách nesl tu objednanou kávu, tak se opět jejich oči střetly a číšník trochu klopýtl a trocha kávy vystříkla na Pavlovu sněhově bílou košili… Číšník se tak moc obával, že si půjde Pavel stěžovat k vedoucímu, že ihned začal ubrouskem, s logem kavárny, utírat flek na košili. Pavel ho uklidňoval, že se nic neděje. A bylo to tu zase! Jejich pohledy, tentokrát mnohem blíže, než předtím. Pavel chytil jeho ruku a ještě jednou mu řekl, že se opravdu nic neděje, že takových košil má doma mnoho. Číšník se jen pousmál a poděkoval. „Přinesu Vám novou kávu, která bude pochopitelně na účet podniku.“ Řekl anglicky číšník Pavlovi.

            Tentokrát už byla káva pouze v hrnku. Číšník najednou přišel k Pavlovi a řekl mu, že končí v deset hodin a nedaleko je jedna nonstop prádelna, kde si to můžete vyprat a nechat i rovnou vysušit. Pavel souhlasil, a když už dopíjel kávu, tak u něj stál Ricardo, jak se později číšníkovo jméno dozvěděl.

            Ricardo opravdu nelhal, ta prádelna byla nedaleko. Nejhorší na tom všem ale bylo, že si Pavel neuvědomil, že než se košile vypere a usuší, bude muset být do půl těla… Kdyby to bylo před někým jiným, tak by to bylo v pohodě, ale Ricardo ho velmi přitahoval, jak fyzicky, tak i duševně. Dozvěděl se totiž při procházce, že je to 22 letý student medicíny a jednou by se rád zaměřil na pediatrii.[2] Ale nejvíce ho zaujalo to, že jeho rodina si nemohla studium medicíny dovolit, takže mladý Ricardo musel pracovat v té kavárně jako číšník, aby si vydělal na ubytovnu, skripta a další potřebné věci. Rodiče mu ovšem něco málo přispívali, ale samotné by mu to nevystačilo.

„Máš můj velký obdiv, Ricardo.“

„Obdiv? A kvůli čemu?“ odpověděl Ricardo pokorně.

„Za to vše… Šel jsi s naprosto cizím mužem do prádelny, místo abys utíkal domů se pořádně vyspat. A tvojí práci při studiu tak těžkého oboru ani raději nezmiňuji.“

„A stačí, nebo se začnu červenat!“ vyjekl s úsměvem Ricardo.

            Stejně už bylo pozdě, povšiml si Pavel. Ricardo se totiž už dávno červenal, hned od prvního slova o něm. Nejspíš asi nebyl moc zvyklý, když ho někdo chválil. Pavel neměl chválení moc rád, ale v tomto případě to bylo opravdu zasloužené.

            Když tam tak stály, jeden polonahý a druhý se pořád červenal, tak měl Pavel čas si pořádně Ricarda prohlédnout. Byl to hezký, mladý muž, vysoké, štíhlé postavy s kaštanovými vlasy učesanými do patky. Velmi mu to slušelo, pomyslel si Pavel.

„Hotovo!“ řekl nahlas Ricardo.

„Tak super.“

„V jakém hotelu vlastně bydlíš? Místní určitě nejsi, to jde poznat.“ Zahihňal se Ricardo.

„Já jdu do Cosmopolitanu, ten hotel na druhé straně Říma, víš?“

„Jojo, vím. Můžu tě klidně jít doprovodit, pokud chceš.“ Nadhodil Ricardo.

„Budu moc rád.“ Řekl s vděkem Pavel, protože se nechtěl trmácet přes celý Řím sám.

            Celou cestu si povídali, především o medicíně. Pavel zjistil, že Ricardo je mnohem inteligentnější, než si předtím myslel. Také se bavili o problematice východní medicíny, tzv. alternativní. Oba dva se shodli, že je to velmi důležitý pilíř dnešní medicíny, i když bývá často velmi zavrhovaný.

            Cesta trvala něco přes půl hodiny, ale jim to připadalo jako 5 minut, a tak se Pavel zeptal: „Mám nahoře skvělou láhev červeného, nedáš si se mnou?“

Ricardo nejdřív zaváhal, ale nakonec se usmál a kývl na souhlas. Když přišli do pokoje, tak hned usadil Ricarda do křesla a přinesl láhev vína a dvě skleničky. Otevřel víno a dal čichnout Ricardovi, jako neznalec vín jen přikývl a Pavel se začal smát, pak se přidal i Ricardo. Nalil jim necelou půlku sklenky, přiťukli si a napili se.

„Vínům tedy moc nerozumím, ale toto je opravdu výborné.“ Řekl nadšeně Ricardo.

„To máš pravdu.“ Odpověděl Pavel.

            Popíjeli, klábosili, řešili medicínské problémy a najednou zjistili, že mají v sobě celou láhev a z ničeho nic na ně přišla únava.

„Už bych měl jít domů.“ Řekl Ricardo.

„Blázníš? Je pozdě v noci, Ricardo, zůstaneš tu se mnou a ráno půjdeš. Souhlasíš?“

Ricardo přikývl, protože Pavel měl pravdu. V tuto dobu by se opravdu bál jít nočním Římem, protože moc dobře věděl, že v noci je tu plno pobudů.

Tak nakonec šli opravdu do postele a jen tak leželi vedle sebe na manželské posteli, byli totiž opravdu unavení z celého dne a ještě ta láhev vína. Nad ránem se začal Ricardo probouzet a zjistil, že ho sledují nějaké oči, byl to Pavel.

„Jsi dlouho vzhůru?“ zeptal se Ricardo a usmál se na něj.

„Ne ne, sotva pár minut.“

            V tu chvíli jako by mezi nimi přeskočila jakási jiskra a pomalu se začali k sobě přibližovat, až byli od sebe na prst daleko. Najednou si uvědomili, že to nejspíš dnes neskončí jen tímto pohledem. Věděli totiž, že je to k sobě táhne čím dál tím více a v mžiku byli oba dva překvapeni, že se políbili. Pak se na sebe jen usmáli a začali se znova, ale teď už mnohem vášnivěji, líbat.

            Neskončilo to jen u nevinného líbání, postupně se přidaly i ruce, kterými si nejdříve hladily hrudníky, a postupně sjížděli dolů… Navzájem ze sebe strhávali oblečení a pak se spolu pomilovali.

„To byl ten nejlepší a nejkrásnější sex, který jsem kdy zažil…“ oddychl si Ricardo.

Pavel jen přikývl.

 

[1] prasknuté

[2] dětské lékařství

Autor Paolo Bianco, 09.04.2021
Přečteno 59x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

No tak tohle téma ne. To si dejte na nějakej růžovej portál! I když je mi jasný, že je to neléčitelná záležitost a nic s tím nelze dělat.
Ale povídka o tom, co si špílcujou chirurgové nad stolem s rozpracovaným pacošem, to by mohla bejt i švanda. Což jsem čekal a prd...

10.04.2021 17:01:41 | Lesan-2

Neléčitelná záležitost prý. Homofob, co? Ani nepotřebuji odpověď, tvůj komentář je všeříkající.

21.04.2021 15:18:31 | Schíza

Pokud ti vadí moje povídky s gay tematikou, tak je přeci nemusíš vůbec číst... Ale rozhodně, být tebou, tak si nechám své omezené a stupidní výlevy pro někoho jiného. :)

10.04.2021 18:12:32 | Paolo Bianco

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter