Kolo štěstí

Kolo štěstí

„Chci střídavou péči, mami!“
Cože? Koukám na svoji dceru a nevěřím svým uším.
„To už jsme probíraly Sofi… a odpověď je NE, to přece víš“. Táta tě navedl?, chci vědět. To on chce mít střídavou péči? Děláš to kvůli němu? Pro něj?

„Ne! To já to chci, mami. Chci to. Vážně, věř mi!“

Myslím si o tom svoje, ale nahlas raději nic neříkám. Nemělo by to cenu. Je mi do breku a taky mám zlost, ale nechci to teď ventilovat před ní. Chci si dát na čas a teď to s ní neřešit, raději teď ne, než řeknu něco ve zlosti. Ve zlosti na něj.

Střídavá péče...to tak. Nechci. Už nikdy! Už jednou jsem to zažila. Tohle už znova ne! Jednou stačilo.

******

Večer jdu za Sofi do pokoje. Řekni mi pravdu, vážně to neděláš jen na přání táty?, aby byl šťastný? Mami vážně ne. Proč nemůžu mít střídavou péči? Matěj ji měl a já nemůžu, to není fér.
Nedokážu jí vysvětlit, že za mě je střídavka špatně, že tak to být nemá, že je to peklo. Nevím, jestli pro rodiče, ale hlavně pro to dítě. Procházet už tím nechci a ubližovat svému dalšímu dítěti taky nechci. Co jí na to mám říct? Vždyť je to ještě malá holka.
„Dobrou, miláčku, jdi spát, zítra je škola, hezky se vyspi, probereme to zítra.“ A nejen zítra, jak znám Sofi, i pozítří a popozítří a celý následující týden, dokud nepovolím. Ale v tohle prostě nepovolím. „ Dobrou noc maminko, A přemýšlej o tom, prosíím.“


Střídavá péče, moje patnáctileté snažení, moje věčné snažení se udělat pro Matěje nejvíc, být mu tou nejlepší matkou, myslet na něj. Střídavá péče, Matějova střídavá péče, moje noční můra, moje výčitky a pak už jistota, jak rostl, že to není dobře. Že to nebylo dobré rozhodnutí. Že jsem jen zavřela oči před strachem, že o něj přijdu, že mi ho jeho otec vezme, jak ve zlosti vyhrožoval. Teď už vím, že by to neudělal, nebo to nevím a jen se tím utěšuju a nedokážu si to představit. Matýskova střídavá péče a můj souhlas a ústupek jeho otci, vždyť přece děláme dobře, bude to spravedlivé pro nás oba rodiče a hlavně pro Matěje. Je to dobrý otec, vždycky byl a bude dál. Má šanci to dokázat, umí se o dítě postarat, je to borec, obdivy druhých kolem a vyčítavé pohledy na moji adresu, jak špatná jsem matka a proč dítě nemá jeden domov a zázemí. Brr. Tímhle bych teď měla procházet znovu. A jen se třást z budoucnosti naší dcery, co by jí nestabilita dvou domovů na půl mohla způsobit do budoucna. Bože, čeho všeho jsme schopni se na těch našich dětech dopustit. A jak poznat, co je špatně nebo dobře.
Nemůžu spát. Už se blíží půlnoc a měla bych usnout, brzy vstávám a v práci budu zítra ospalá.


******

Další den, další přemýšlení, v práci nemyslím na nic jinýho než na Sofi a její prosbu. Teď už to nejde vrátit zpět, její požadavek, prosba, byla vyslovena a na mě teď je to rozseknout, rozhodnout se. Dát svolení nebo to zakázat. Už není malá holčička, v jedenácti a půl má docela velkou pubertu. Dokáže si až urputně stát za svým, víc než dřív a hlavně chce odpovědi, odpovědi proč něco ano a proč ne. Kde má rodič ty odpovědi pořád brát, aby hlavně dávali dítěti smysl?
Odpoledne po práci jdu do lesa. Jaká výhoda, že bydlíme úplně u něj. Dnes je krásný den. Miluju slunečné podzimní dny. Trochu mrzne a vzduch štípe v nose, ale hlavně je sluníčko a azurová obloha, co víc si přát. Pohyb a zápřah do kopce mi dělá dobře na těle i na duši. Chůze vzhůru, soustřeď se na dech a kroky, kopec je prudký, nahoře bude odměna v podobě nádherného výhledu. Noha se sune před druhou, ještě vydrž, dýchání nahlas s otevřenou pusou, je to prudký kopec. A jsem tady. Velká louka obehnaná lesem a dole pode mnou město jako na dlani. Procházím loukou. I v těchto podzimních dnech je tu překrásná mechová tráva, mech prorůstající travou. Tráva je kulatá, jako by kolem nebyly smíšené lesy, ale jehličnaté. Miluju tohle místo. Ta tráva mi připomíná dobu, kdy jsem byla velmi malá, tam, kde jsem vyrostla, byly smrkové lesy a přesně taková paloučková tráva. Místo vybízí na usednutí, ale nesedám si, přece jenom je podzim.

Slunce měkce osvětluje tuhle nádhernou louku. Tady jsem v létě seděla, bylo teplo a já se rozhodla udělat si rituál propuštění. Někde jsem to zaslechla na internetu, je to prý dobré udělat, pokud se chce člověk očistit od vztahů a odpustit . A taky pokud je připravený na vztah nový. Zkusím to. Seděla jsem tehdy na téhle nádherně měkké trávě a zpovídala se ze svého manželství. Vědoma si po rozvodu a odluce svých chyb, které jsem jako žena také udělala, a které si člověk uvědomí a prohlédne je, až když je sám a v samotě dní , až když člověk klesne samotou až na dno, odkryjí se mu věci, které v průběhu vztahu s druhým možná nejdou vidět. O samotě k nám přicházejí myšlenky, vzpomínky a vědomí toho, co jsme i my udělali špatně, nejen partner. Najednou se síly vyrovnají a to, co jsme pokládali za zásadní, už tak zásadní v našich očích není, a zásadními se stávají jiné věci ve vztahu. Přehodnotí se situace, momenty a rozhodnutí. Tohle zná každý, kdo je po dlouhodobém vztahu nějakou dobu sám.

„Pouštím, propouštím, odpouštím…..přeji ti, ať si najdeš láskyplný vztah, ve kterém budeš šťastný“ …..cítím úlevu, a lásku. K němu...bylo to upřímné...tak proč brečím a slzy nejde zastavit?…nerozumím tomu.
Dýchám zhluboka, vzduch voní a slunce mě hřeje a je mi smutno a lehce a hezky.

Tohle se stalo v létě. To, co mi pár dní poté řekla Sofi, mi už jen potvrdilo, že jsem dospěla ke stejnému závěru a rozhodnutí, jako on. „ Mami, táta říkal, že s tebou už vůbec v životě nepočítá.“ Po třech letech jsme tedy oba došli k tomu stejnému, nebo nám nic jiného nezbylo. To je dobře. Ale co teď? Co dál? Pokud budu souhlasit se střídavou péčí, půjdu proti svým zásadám a proti poznání toho, jak byla střídavka špatná, špatná pro Matěje, jak je špatná pro děti obecně. Nechci Sofince ublížit. Ale co když ji tím ztratím? Svým nesouhlasem, svým lpěním na zásadě. Co když je teď v jejím věku střídání dobrý a může jí pomoct. Třeba potřebuje právě teď, aby to bylo pro nás oba rodiče spravedlivé, náš čas strávený s ní. Nebo její čas strávený s námi. I když celá moje bytost říká NE. Co zvolit a vybrat?

„Sofinko, pokud to moc chceš, můžeme to zkusit, tu střídavou péči, ale jen zkusit, jak to bude fungovat“.
Ležíme u ní v posteli v jejich pokojíku, Matěj je někde venku s kámošema.
Takový pilotní režim, třeba na měsíc, a pokud to fungovat bude a budeš se v tom cítit dobře, tak to zavedeme na furt. Ale když to nebude dobrý, vrátíme se s tátou k tomu, jak to je teď. Ano?
Mamííí, vážně? Jo, já to chci, fakt!
Tak já zavolám tátovi a domluvím se s ním.

„Ahoj Honzi, ještě stojíš o střídavou péči?“
Hovor plyne hladce, bavíme se o Sofi, Matějovi, o práci a rodičích. Zdá se, že si máme pořád co říct a hovor nechce ani jeden ukončit. Nevolali jsme si tři roky, jen zcela výjimečně a kvůli provozním věcem ohledně Sofi a nikdy to nebylo příjemné.
„Zavoláme si v týdnu a domluvíme podrobnosti?“

******

Sedím na chodbě na vrchním schodu a telefonuju, projde kolem mě Matěj. Ahoj Maty. Za chvíli vykoukne jeho hlava ze dveří a usměje se na mě. S kým tak dlouho voláš, mami?


„Tak jak to tedy provedeme? A kdy bude náš střídací den?“
„V klidu...ono je to vlastně jedno...a jsem moc rád, že budu se Sofinkou častěji.“
„Ale k soudu nepůjdeme, ano? Zatím to jenom zkusíme, slíbila jsem jí (nebo spíš sobě), že to bude jen prozatím na zkoušku.“
„Však v klidu. Jasně, na zkoušku. A jak se pořád máš?“
Telefonické hovory jsou delší a delší. Mluvíme o práci, nebo jenom tak plácáme. Po třech letech si najednou máme co říct a hovor plyne hladce a bez stresu a naštvání jednoho nebo druhého. Čím to je? Mami, to byl zase Honza? Ptá se Matěj, když po půl hodině vcházím z chodby do pokoje. Nebyl. Proč? Jak to poznal? Asi se tvářím přiblble a usmívám se. Nechápe, že telefonovat s ním je teď pro mě radost a pohoda a taky se dost zasměju.

******


„O víkendu chci vzít Sofinku na nějaký výlet do přírody, přidáš se k nám Jiři?“
„Nechci ti brát čas, který můžeš strávit jenom s ní.“
„Ale ne, vůbec, bude to fajn, ptal jsem se jí.“
„Fakt? A souhlasila? Tak jo, ráda.“ Zasměju se v duchu. Třeba to vážně bude fajn.


„Jedeme na bazén. Přidáš se?“
„Na bazén? Ježíš, já tak dlouho neplavala. A co Sofi, nebude jí to vadit?“
„Říkala, ať jedeš.“
„Tak já si jdu sbalit plavky a těším se. Přijedete pro mě?“


******


Je tu hezky, že? Sedíme na houpací lavičce a zlehka se houpeme. Jo, je. Chodím sem ráda. Já to tady moc neznám, řekne on. Město svítí pod náma. Bude půlnoc. Dnes to byl hezký výlet. Jo, byl, užil jsem si to. Tady jsem chodila jako malá, na tenhle obydlený kopec. Já vím, říkala jsi, za Evou. Ano, za Evou, ale na tuhle lavičku jsme si šly sednout jen jednou. Bylo to pro mě cizí, posvátné, nepatřila jsem sem. Ale milovala jsem to tady, Vyhlídka byla pro mě víajpí místo, kde bydlí samí zajímaví lidé, včetně Evičky. A teď tady bydlím najednou i já. Zvláštní. Jsem za to vděčná. A zároveň je to pro mě zázrak.
Jo, je tu fakt hezky, řekne.
Nepřijde ti, že my dva tady, že je to taky zázrak?
Můžu tě políbit, krásko? Řekne.
Nevím, jestli ti můžu znovu věřit.
Já ti zatím vůbec nevěřím, řekne.


******

„Sofi, pojď mi prosím pomoct, nestíhám. Půjdeš s košem?“
„Nee, s košem nee. Ach jo.“
„Musím to dovařit.“ „ A víš, že v tom máš prsty?“
„V čem? Aha! Fakt? A jak to?“
„Musela jsem ustoupit ze své zásady. A hlavně ty jsi přišla s tím návrhem, že chceš střídavku.“
„Aha mami. Tak to je hezký...jsem moc ráda, že to tak dopadlo.“
„Já taky broučku, já taky.“

Zvonek!!!

„To je táta, Sofi. Už si přivezl věci. Běž mu s tím prosím pomoct, ty i Matěj. Já nemůžu, míchám cibulku. Asi toho bude mít hodně.“






.