Džbán

Džbán

Slunce už se dávno přehouplo na druhou stranu za skály. Vzduch byl teplý a měkké světlo před skalní věží dělalo na písku stíny. Ještě tak dvě hodiny, než se bude stmívat, a tři než bude úplná tma. Dnes bylo jasno, nebe bez mráčku. Velká tma bude až za dlouho.
Seděly u batohů a odpočívaly a ze Džbánu slyšely tlumené hlasy a cinkání. Kluci dolézali nahoru. Ten nejtěžší úsek, dostat se do oblouku pod ucho Džbánu, měli za sebou. To bylo těžké, protože stěna tam byla skoro úplně bez chytů. Někdo musel lézt na prvním a dát to až nahoru pod oblouk, a ti ostatní pak samozřejmě po něm, ale ten první to měl nejtěžší.
Včera večer, po příjezdu, si to šli všichni prohlídnout. Stěna cesty, kterou se chtěli na vrchol Džbánu dostat, byla hladká. Teda to byly všechny. Všechny cesty byly sedmičky, jen s některýma rozdílama.
„Normální cesta- VIIb. To zní dobře,“ zahlásí Viktor, když kouká pod věží do otevřeného skalního průvodce. „Ne Viky, přes „Normální“ to nepolezem. Tou už jsem to kdysi lezl. Je tam jedno místo, kde se musíš postavit na malou římsu a pak skočit.“ Dan ukazuje Vikymu v průvodci. „Vidíš? Tady píšou, postavte se na římsu, pak skočte a chyťte lištu nad hlavou vpravo. Nemáš na to dost dlouhý ruce, i kdyby ten skok byl dobrej.“
„Nechceme, aby ses tady hned zmrzačil,“koukne se na Alču a mrkne na ni. „Neboj,“říká směrem k ní. „Nic se nestane.“
„Polezeme cestou „Varianta“, to je taky sedmička a pěkná. Je možná těžší, ale žádný skoky, jen tam budeš muset dělat velmi pomalý krok a zlehka se natahovat. To dáš. Jako stvořený pro tebe,“ vysvětluje Dan.
Viktor, její Viky, poleze na prvním. Těší se. Je ze všech lezců tady sice nejmenší, ale šlachovitý a mrštný a přes svou malou váhu i hodně silný. Hlavně má silné ruce a udrží se.
Dan začíná vysvětlovat podrobnosti cesty, kterou zná. Kdysi tohle všechno lezl. Teď chce svoje zkušenosti předat Viktorovi. Cítí z něj nadšení a elán a taky ví, že Viky bude mnohem lepší, než byl on před lety, když začínal lozit.
Pak přišel ten ošklivý pád a jeho zranění. Danův spolulezec, co ho tehdy pod skálou jistil zespodu, musel zavolat rychlou. Přiletěl vrtulník. Dan to přežil, nakonec to nebyl zas tak těžký úraz, i když měl naprasklou čelist, ale úraz to byl ošklivý a pohled na něj taky. Dostával se z toho několik týdnů. Ten jeho kámoš, co ho jistil, ten ještě ten den úrazu zahodil prý sedák a lezečky do nejbližšího příkopu a od tý doby se skály nedotkl.
Dan na lezení nezanevřel, naopak. Po uzdravení začal opět lézt a dokonce ani necítil strach.
Byla to tehdy prostě banální chyba a chyby se v tomto sportu moc neodpouštějí. A teď, po letech, jim přibyli do party Viky s Alčou. Viky byl tak nadšený do lezení a navíc se mu pískovcové skály tolik líbili, že Dan ucítil znovu větší chuť lézt. Viktorovo nasazení se přeneslo i na něj.
Viky měl chuť a energii a hlavně odvahu. Adršpach není pro amatéry a odvahu mít prvolezec musí. Většinu cest tedy lezl na prvním Viky. Stačilo, aby mu Dan vysvětlil a ukázal cesty v průvodci a potom pod skálou místa, kde jsou různé těžké vychytávky a na co si dávat pozor. Viky šel do všeho po hlavě. Po skalách lezl asi teprve dva roky, ale šlo mu to, a když se začalo s partou jezdit do Ádru, objevil v sobě netušený talent. Skály byly jeho život.

******

Včera se domlouvali, kdo poleze na Džbán a kdo se ujme holek a poleze s nima něco jinýho.
Jana s Alčou uměly taky lozit. Jana skvěle, protože lezla se svým klukem už dlouho a byla v tom prostě dobrá a Alča byla začátečník, ale moc ji to bavilo.
Alča byla hlavně šťastná, že patří do party horolezců. Že mají s Vikym partu. Že patří někam, kde je mají rádi a že je něco zajímavého spolu spojuje. Lezení ji bavilo, i když byla neobratná a mohla lézt jenom stupňově lehčí cesty.
Jednou ji v pískovcových skalách jeden dobrý lezec řekl, že pokud leze jenom trojky a čtyřky, tak je vlastně hodně dobrá. Protože tyhle lehký cesty nikdo z lezců nechce lézt, jsou to většinou komíny a odspodu to musí člověk vydřít až nahoru. Zatímco ve stupňově vyšších cestách bývá těžký prvek jeden, dva a cesta jinak může být celkově v pohodě.
Alča nevěděla, jestli je to pravda, ale povzbudilo ji to. A tak se s vervou pouštěla do trojkových cest, lezla komíny, ve kterých se nedalo odpočívat a nahoře na skále měla o to větší pocit euforie a radost.
Věděla, že je ze všech nejhorší, ale jak o sobě říkávala, byla horolezec srdcem. A navíc překonávat sebe v tomto sportu a vylézt na vrchol byl tak opojný pocit. Večer to jít zapít do hospody a u pár piv si sdílet zážitky. Bylo jí s nima dobře. Všichni měli rádi Viktora a obdivovali ho a ji snad měli rádi taky.
Vraceli se po víkendu vždy nabití energií a celý další pracovní týden se těšili na pátek, kdy znovu pojedou. Ádr byl daleko, ale už i ta cesta stála za to. Ke štěstí jim stačil jen spacák a karimatka, pár konzerv a večer pár piv a hlavně slunce a cinkání karabin, dolez nahoru, kde se všichni objímali a usmívali, úleva od překonané dřiny, pocit zdolaného dobrodružství a sounáležitosti se skalama a se sebou zároveň. Milovala to. Milovala Viktora a partu.

*******

„S holkama poleze Mara,“ rozhodlo se včera večer.
„Co říkáš?“ ptá se Mary Dan.
„Jasně! Jen musím vymyslet, co polezeme.“ Mara kouká do průvodce a na skalní věže kolem sebe.
„Najdu nějakej komínek, kvůli Alče, ať se dostane taky nahoru.“ Přemýšlí o Milencích. Je to sice jedna z největších věží, ale uprostřed je trojkový komín, kterým by to šlo. Nástup je tam hrozně úzkej a člověk se musí vyloženě „vyhňoucat“ opatrně nahoru a je to tak dlouhý, že musí dávat pozor a pořád lézt a nezastavovat se k první odsedávce, jinak by se i při malém pádu odřel.
„Zvládne Alča Milence?“ uvažují Lukáš s Danem.
„Zvládne,“ říká Viky. „Mara ví, co dělá.“
„Dám cokoliv, co Mara uzná za vhodný pro mě,“ směje se Alča.
Je to tak. Mara jí věří. A taky jí dost chválí. Alča v tom cítí i něco víc, nejen kamarádskou náklonnost a radost z lezení. Možná se Marovi líbí, ale ruku do ohně by za to nedala.
Mara je zatím sám. Před časem se rozešel po dlouholetém vztahu s holkou a teď má více čas na kámoše a na skály a hlavně na holčičí kamarádky, v jejichž společnosti je rád. Je s ním sranda a je pořád pozitivně naladěn. Možná někdy až moc ukecaný, ale stále ochotný se smát a pomoci v čemkoliv.
Dobře se jí s ním leze. Když leze se svým Viktorem, tak ví, že mu nestačí ve výkonech a taky si myslí, že ho brzdí. Že Viky chce lézt šestky a sedmičky a zdolávat výzvy a ona má pocit, že tu jednu trojku za den, co s ní vyleze na prvním a ona za ním pak funí a s obtížemi doleze nahoru, že už ji chce mít za sebou a vrhnout se na něco těžšího. Občas se i pohádali. Možná proto, že se ona chtěla ujistit, že mu to nevadí, že je on v pohodě a tak na něm mámí souhlas, že to chce.

To lezení s Marou bylo jiný kafe. Mara je v lezení skvělý a má hodně zkušeností, ale vůbec mu nevadí lézt s holkama lehčí cesty, nebo aspoň tak to říká. Když leze s ním, tak se cítí uvolněně a lehce a jakoby si myslela, že všechno dokáže a zdolá. On jí věří, tak jí to se smíchem kdysi řekl.
„To dáš!“ řekl jednou před nástupem nahoru, když si zapínal sedák a obouval lezečky. Stáli vedle sebe a kontrolovali si navázaní. Lezli v Prachovských skalách. Byli tam ten víkend všichni, rozprchlí po dvou na různých skalách. Mara měl do dvojice ji. Našel nějakou kratší čtyřkovou cestu a tak se do ní nadšeně pustili. Když byl potom asi v polovině cesty a z neustálého povídání vtípků najednou zmlkl, oba tušili, že v průvodci něco nehraje. „Ali, teď dávej pozor, jo? Možná si odsednu. Je tu takový těžký místo.“ Vylezl nahoru a zařval dolů: „dober!“ a „zruš!“, a ona zatím přemýšlela, jak to těžké místo překoná. Nechtěla, aby ji tahal a pomáhal jí a aby kvůli tomu dřel lano. Chtěla to dokázat sama. Kvůli sobě, i kvůli němu. Líbil se jí jeho obdiv. Pořád jí lichotil.
Navázala se na konec lana a tu cestu za ním vylezla bez větších problémů. Věřila si, protože on věřil jí.
Nahoře se pak museli smát, protože zjistili, že se Mara spletl a že lezli úplně jinou cestu než měli. Tahle byla v hodnocení šestka. Šestka! Šestky přece Alča neleze, ale přesto to dokázala. Dokonce je ve vrcholové knize, kam se chtěli zapsat, čekalo překvapení. Byl tam podpis Jozky Rakoncaje, známého lezce, který to lezl asi rok před nimi. Určitě stokrát znova, byla to jeho cesta, Jozkova.
Dávali to potom večer v hospodě u piva k dobru, že lezení je hlavně o hlavě a že člověk dokáže ledacos, když si věří. Cítila se tehdy skvěle. A chtěla lézt hlavně s ním, s Marou.

„I kdybys měla na sobě pytel od brambor, Mara řekne, že ti to sluší,“ prohlásil Viky, když jednou hrál u nich doma s Marou na počálu a ona se vypotácela zpocená v pyžamu z ložnice. Měla zrovna chřipku a on, Mara, prohlásil, že jí to sluší. Byla nenamalovaná a s rozcuchanými vlasy, ale musela si přiznat, že mu to věřila. A že jí to potěšilo.

******

Teď už měli věž Milenci za sebou. Výstup to byl těžký. Pro ni určitě, ale pro Maru a Janu taky. Mara lezl na prvním a musel zdolat opravdu úzký komín vnitřkem skály a dolézt až do třetiny věže s minimem jištění. Už jenom ten nástup v komíně byl „hnusnej“.
Nejdřív obešli věž. Uprostřed byla puklina, kterou se museli všichni tři protáhnout a úzkou štěrbinou sotva na šíři ramen se dostat skoro doprostřed věže. Tam byl ten trojkový komín. První se navázal Mara, nesměl udělat chybu, protože v celém komíně nebylo jediné jištění. On tam nějaké založil, ale pokud by si odsedl, nevěděl, zda ho udrží. Pak nastoupila na druhým Alča. Jana byla tak hodná, že lezla až poslední, aby mohla zespodu povzbuzovat Alenu a taky na ni chtěla koukat a radit ji, kdyby něco. Po doslova vypíďalkování komínu si na malé římse všichni odpočinuli. Poté, už ve výšce a z vnějšku skály, museli traverzovat šikmo nahoru do další třetiny cesty. Traverz byl lehký, jen se člověk nesměl moc dívat dolů, protože na této stometrové věži byli už hodně vysoko. Čekal je poslední úsek cesty kolmo nahoru na vrchol. Tady lezla Alča jako poslední. Těsně před vrcholem už jí docházeli síly, ale Mara s Janou se tak povzbudivě usmívali při pohledu dolů na ni a ona je nechtěla zklamat, že se zapřela a ani nevěděla jak, a byla tam. Vrchol Milenců. Euforie.
„Holky moje! Jste borky!“ usmíval se Mara a objímal je obě.
„ Díky tobě Maro, to ty jsi náš hrdina!“ vracely mu ony s úsměvem. Byli šťastní. Navíc z protější věže, vzdálené asi padesát metrů, kde byla vyhlídka, na kterou se dalo přijít zespodu po schodech, na ně mávala skupinka turistů. Cítili se jako hrdinové všichni a mávání opětovali.

******

Holky seděly na zemi a svačily a hlavně hltavě pily. Měly žízeň. Nahoru na skálu si nikdy vodu nebraly. Nikdo z nich. Leze se na lehko, na sobě jen úvazek a lezecké boty, maximálně pytlík s magnézkem zavěšeným na sedáku. Člověk se napije vždy před cestou, pokud má žízeň a ať cesta trvá jakkoliv dlouho, znovu se napije až dole. Pokud by lezli v Tatrách, nějaké dlouhé trasy, to by si pití brali sebou. Ale tady ve skalách, kde jedna cesta trvá hodinu, maximálně dvě, leží vše v báglech pod skalama.
Mara je opustil už na vrcholu Milenců. Po dolezu se nahoře domluvili, že on slaní jako první a protože měl sebou na zádech další lano, ony dvě slaní po něm.
Chtěl jim projevit důvěru, že to zvládnou a taky spěchal za klukama na Džbán, koukat se zespodu, být u toho, až dolezou na vrchol.
Teď, opřené o batoh a skoro v lehu, vzpomínaly a hodnotily celou cestu a hlavně znovu prožívaly to slaňování bez chlapského dozoru. Zvládly to dobře. Někdy to bylo vážně těžké. Nejen ten nástup na slaňování, protože slaňovací kruh byl asi metr pod vrcholem. Navázat se na něj z vrcholu, to bylo snadný, ale potom udělat krok do vzduchoprázdna, než člověk začne postupovat dolů, to bylo nejtěžší. Bylo to prostě hodně vysoko, sto metrů nad zemí a všechny pocity tím byly znásobené.
Slaňování bylo rozdělené na tři etapy. Musely slanit natřikrát, takže dvakrát stahovaly lano, aby se navázaly na další slaňovací kruh. Vprostřed skály zase musely dávat pozor, aby jim při stahování lano nespadlo dolů na zem, protože by se bez něj odtud nedostaly. Zkrátka, musely se soustředit a nemyslet na nic jiného a jednat jen v přítomném okamžiku. Jak očistné. Není to snad i jeden z důvodů, proč se tento krásný sport provozuje? Z čisté radosti z přítomnosti. V tom je smysl života. Žít teď.

******

Ze Džbánu se ozýval smích a hlasy. Kluci dolézali na vrchol. Ti, co byli nahoře, radili tomu pod nimi, jak přelézt místo těsně pod vrcholem. Nesla se z toho místa od nich zvláštní ozvěna.
Teplé světlo pomalu se blížícího západu slunce přinášelo klid a pocit kouzelného okamžiku. Nikde ani živáčka, všichni turisté byli dávno pryč. Zůstali jen oni, lezci, majestátní skalní věže, písek a prach.
Alča s Janou ležely v písku vedle sebe a každá přemítala o svém.
Jana myslela na to, že jí čeká ještě jedna poslední zkouška tohoto semestru a že už se těší, až jí bude mít za sebou. Vyrazí potom se svým Lukášem na vodu, kam si slibovali po zkouškách jet. Jen oni dva sami.
Alča myslela na Viktora. Na to, jak bude nadšený, pokud se mu na Džbánu dařilo a pokud jeho lezecký výkon splnil očekávání, které od sebe měl. Podle toho se k ní bude ve spacáku tulit, až si půjdou lehnout. Víc nebo míň.
Dnes na Milencích se k ní Mara měl trochu víc než obvykle. Nebo se jí to jenom zdálo?
Letmé doteky rukou, když jí a Janě kontroloval zapnutý sedák, objímání na vrcholu skály a hlavně smích a čistá radost z jeho přítomnosti, nezkalená žádnou hádkou ani konfliktem. Opírali se o sebe rameny, když si ukazovali na Milencích po traverzu nahoru, jaké chyty je ještě čekají na posledním úseku cesty a radili se, kde to bude možná těžké. Dotyky měla ráda a taky pozornost a pohledy do očí. Tyhle věci pro ni ve vztahu hráli důležitou roli a ve svém dvacetiletém očekávání ještě nedokázala zhodnotit, co je ve vztahu tou nejdůležitější věcí a co hrozí, pokud svoji pozornost zaměří na jiného kluka než na svého. Nepřemýšlela nad tím. Žila tady a teď. Jako když lezla po skále, a znala dopředu jen ten nejbližší chyt na dosah ruky. Neměla žádné předchozí zkušenosti. Viky byl její první kluk a ten měl teď plnou hlavu skal a lezení a jí připadlo, že ho na těch skalních cestách nedokáže dohonit a přiblížit se mu, i když se o to snažila ze všech sil.
To ona našla tuhle lezeckou partu a seznámila ho s nimi, to ona ho povzbuzovala, aby lezl, když viděla, že na to má vlohy a předpoklady. Ještě než objevili skály a lezení, jezdívali ve dvou na výlety a túry do přírody. Viky přeskakoval všechny kameny a balvany a jen tak ze srandy zdolával menší boldry, i když ještě netušil, že i tohle je lezecká disciplína.
Alča byla nadšená, že ho skály tak chytly za srdce a byla ochotná jezdit každičký možný volný víkend lézt, s partou, bez soukromí. Dělit se o čas s ním se všemi, spát pod širákem, na zemi, v chladu a od rána do večera se trápit někde ve skalách a nebýt za ostatními pozadu. Nevadilo jí to. Byla nadšená z jeho nadšení, až se přeneslo i na ni. A milovala to, protože milovala jeho.
Líbilo se jí, když byl šťastný. Skály jí daly dobrodružství a svobodu a sounáležitost v partě. Ale vzaly jí Vikyho pozornost a blízkost.
Nestačila mu. Nebo si to aspoň myslela, ale nahlas to nikdy neřekla. Nechtěla, aby si myslel, že žárlí na jeho koníčka. Tolik se mu chtěla líbit a těšit ho. Marovy lichotky a naslouchání jí byly vděčnou kompenzací za Vikyho zaneprázdnění a nepozornost.

******

Ze Džbánu slyšely tlumené hlasy, odrážející se od skalních stěn. Holky už nabraly trochu síly a přemýšlely, že se půjdou podívat, jak na tom kluci jsou. V této chvíli už by měli slaňovat z vrcholu dolů. Vzduch se tetelil letními vůněmi a nebe bez mraků dávalo příslib krásnému západu slunce, který se blížil.
Najednou se Alče na té chvíli něco nezdálo. Něco bylo jinak než obvykle, ale nevěděla proč. Podívala se na Janu a přemýšlela, proč se cítí tak divně.
Už to ví. Bylo to ticho. Směrem od Džbánu, odkud se celý den ozývalo cinkání expresek a hlasy kluků, se najednou neozývalo nic. Ticho a klid před bouří.
Alča vstala a dala se do běhu. Běžela ke Džbánu. Nebylo to daleko, ale ona měla pocit, že to trvá věčně. Jana běžela zřejmě za ní, protože Alča slyšela praskání větviček za sebou.
Holky doběhly ke skalní stěně, kde stáli jejich kluci z party v hloučku a nad někým se skláněli.
Dan právě odcházel stranou, u ucha držel mobil a diktoval někomu polohlasem jejich polohu.
Alče se udělalo zle. Nikde totiž neviděla Viktora. Posledních pět metrů k nim doletěla jako střela. Přiběhla, sedla si udýchaná na zadek a zírala na svého Vikyho. Nad ním stáli Mara s Lukášem. Ihned jí zakázali na něj sahat.
„Počkej,“ řekl jí Mara a chytil ji za ruce. „Nehýbej s ním!“
Viky ležel na boku pod skálou, oči měl zavřené a vypadal, jako by spal.
Vysvětlili jí, že Viky slaňoval jako poslední.
Každý z nich musel slanit dvakrát. V polovině stěny, po prvním slanění, si Viky stáhnul lano ze slaňovacího kruhu nad sebou a prostrčil ho druhým kruhem, ve kterém seděl na odsedávce. Jenže když lano spouštěl dolů a než se na něj navázal, nevšimnul si, že se spletl.
Dolů neposlal dvě stejné půlky lana, ale jeden konec byl asi o deset metrů kratší. Konec lana si musí každý lezec hlídat. Možná byl Viky rozptýlený tím, že kluci už byli dole pod skálou a živě debatovali o právě zdolané cestě. Udělal chybu. A zaplatil za ni.
V posledním úseku slaňování dojel do místa, kde měl jen jeden konec lana, lano se vysmeklo z osmy a Viky spadl z deseti metrů až na zem. Klukům téměř pod nohy.

******

Marťan se snaží utěšovat Alču. Sedí vedle ní a říká jí tišící slova. Viky bude v pohodě, tvrdí on. Ještě než upadl do bezvědomí, trochu s nimi komunikoval.
Řekl jim, že ho bolí kyčel a nohy. Nechali ho ležet, tam kde byl. Nehýbali s ním. Dispečer na telefonu je vedl krok za krokem, co mají dělat, aby mu pomohli. Měli se hlavně ujistit, že dýchá a že má hmatatelný puls. Teď spí nebo je v komatu. Oči má zavřené a pravidelně oddechuje.
Alča od svého Vikyho nemůže odtrhnout oči. Viky vypadá jako spící princ. Blonďaté vlasy rozcuchané a rysy strhané bolestí.
Ona sedí na zemi, vedle něj a nechce nic z toho, co jí kluci nabízejí. Chtějí, ať se jde projít, ať se napije, ať jde k batohům pro cokoliv, jen aby nekoukala na něj.
„Záchranka už jede,“ říká Dan.
Z dálky jde slyšet slabý zvuk houkání.
„Půjdu jim naproti,“ dodá ještě.
„To bude dobrý,“ Mara hledá vhodná slova a chce ji obejmout. Alča mu pohybem ruky naznačí, že nechce jeho dotek.
Nechce nic od kohokoliv. Ani od něj. Na ničem jiném teď nezáleží. Nikdo jiný není teď důležitý. Nechce slova útěchy, pozornost ani ujišťování.
Vnímá jen to, co uvnitř právě cítí. Co uvnitř teď už bezpečně ví. Všechny obavy o jeho, Vikyho lásku k ní, jsou pryč. Ví přesně, co k němu cítí i ona a najednou si uvědomuje a stoprocentně si je jistá, co je pro ni důležité. To nejdůležitější.
Sedí na zemi u svýho kluka. Celý svět zmizel. Je jen ona a on. Hladí jemně svými prsty jeho čelo a ví, že jenom na těch blankytně modrých očích, které jsou teď zavřené a odpočívají, jenom na nich jí nejvíc v životě záleží.