Poslední nota

Byl prosinec čtyřicátého prvního.
Uvnitř přístavního lokálu se kouř líně zvedá k nízkému stropu, světlo z jediné lampy se tříští o sklenice a někde vzadu cvakne zapalovač, když si jeden z mariňáků připaluje další lacinou cigaretu. Všude páchne směs tabáku, potu a levného rumu… a do toho hlas, měkký a zastřený, proniká tím chaosem jako zjevení.
Na malém pódiu stojí Giulia — rudé šaty, rozpuštěné vlasy, oči přivřené.
Zpívá Bésame mucho.
„Bésame, bésame mucho…“
A na chvíli se všechno zastaví. Ti chlapi, co ještě před chvílí hulákali, ztichnou, každý z nich myslí na dívku, kterou nechal někde doma - nebo aspoň na tu, kterou si přeje mít.
A kytarista, mladý cikán, hraje tiše, s pohledem upřeným k jejím rtům. Nehraje pro peníze, nehraje pro ty chlapy. Hraje pro ni.
Prsty mu kloužou po strunách, jako by hladil něčí tvář. Na stolku mu teplá pivo, které už dávno ztratilo chuť.
Giulia zpívá pomalu, s dechem, který voní po víně a smutku. Nechá se unášet vlastním hlasem a melodii. Poslední slova písně opustila její rudě namalované rty a ztichlá se ještě zaposlouchá do závěrečných tónů staré kytary. Poslední zahraná nota a napjatá struna praskla. V lokále se nepohnula ani moucha. Ticho.
Do baru se otevřeli dveře. Návštěvník spěšně přistoupil k pultu a hlasitě si objednal burbon.
Nečekal, nepřivoněl. Rychle ho polkl a otočil se směrem ke stolům s námořníky. "Jsme ve válce", pronesl.
Giulie chvíli hledí na Lájoše. Potom se jí po tváři spustí tiché slzy, které stékají po rtech rudých jako její šaty. Giulii zachvátí panika. Připadala si jako osika v letní bouřce. Cela se chvěla a myslí ji zkratkovitě proběhlo: "Válka? Co s námi bude?" Lájoš, snad tušil, nebo věděl že musí byt Giulii oporou, vstal, vzal ji za ruku, pomohl ji z podia a přitáhl si ji k sobe. V silném objetí propukli oba ve společný, hluboký pláč - tichý, zoufalý, plný strachu i lásky.
Mariňáci se na sebe nevěřícně podívají. Jeden zvedne čepici ze stolu, druhý típne cigaretu o mokrý ubrus. Všichni už vědí, že tohle byla jejich poslední noc, kdy byli jen kluci, co poslouchali písničky.
Z přístavu se táhle ozývají lodní sirény.
A v tom zvuku je všechno - konec písně, konec světa, začátek války.
Giulia otevře uslzené oči. Chvíli hledí Lájošovi do tváře a jako by se v hlubokém souznění domluvili, oba, společně vyrazili k východu. Oblekli se do teplých kabátů a vyšli do nočního přístavu. Mrazivý svit měsíčního světla jim byl němým průvodcem.
Bar byl zcela prázdný. Mariňáci ve spěchu opustili stoly a vrávoravě, vypadli z lokálu. Neloučili se, neplatili. Nikdo po nich peníze nechtěl. Číšník sedel v přítmí baru a ladil rádio. Snažil se z éteru získat aktuální informace. Na úklid baru neměl čas.
Vedle slabě osvětleného jeviště stala o židli opřena cikánova kytara. Lájošův jediný majetek. Ne, nezapomněl ji. Odložil ji. Nebyla mu k ničemu. On totiž získal daleko větší poklad. Získal lásku a jeho cikánská čest mu bránila hrát s falešnými notami.