Rozhovor svědomí

Anotace: Vůbec nevím, kam bych to měla zařadit, protože se to nehodí snad ani do jednoho. Jediné co vím, že je to dost bolestivé a tragické. Rozhovor jednoho člověka se sebou samým, když už nevíte jak dál. Týká se to lásky, ale nelekejte se. Je to krátké...

„Jak se vede? Asi blbě co?“
„Samozřejmě, jak jinak. Asi už se mi nikdy nepodaří být s dobrou náladou, vždycky mi ji něco zkazí.“
„A proč pak?“
„Tamten se ne a ne ozvat. Už zase čekám, kdy mi napíše. A když mi napíše, není to jako poprvé. Bojím se, že už se to zase všechno hroutí. A to já nechci.“
„Hmm a co když to tak není? Nebo proč máš takový pocit?“
„Ale je to tak. On má pořád rád svojí bejvalou. Mě bere jako malou holku, nebo nevím jak. Já jsem se do něj nejspíš zamilovala, nebo se mi líbí. Já nevím. Nechtěla jsem to…
„Co jsi nechtěla?“
„Zamilovat se. Už zase čekám na icq, kdy přijde. Tajně doufám, že mi pošle nějaký vzkaz, ale ono nic. Zase mnou někdo manipuluje, okrádá mne o myšlenky a o normální uvažování. Tohle já nechci i chci. Jak se v tom mám pak vyznat?“
„Nerozumím ti, musíš mi to vysvětlit, i když to sama nechápeš.“
„Nechci se zamilovat, protože láska akorát bolí. Ovládne mě, já čekám a doufám a skončí to špatně. Buďto mnou (protože já nakonec couvnu, nebo si to v myšlenkách tak zprotivím, anebo to prstě cítím jinak), nebo jím. Ale skončí. Nechci mít srdce zase celé převrácené, sežvýkané a vyplivnuté ven jako nějaký kus hadru. Já se zase trápím a on nic. Vůbec to neví a já to říkat nechci. Nechci tlačit. Nechci ani dopředu ani zpět. Přeji si lásku, ale bojím se jí. Nechci cítit bolest, nechci manipulaci, nechci se chovat jako blázen! Ale přeji si jí. Toužím po ní a nenávidím ji. Jak to mám udělat? Jsem na okraji srázu a chci skočit, ale něco mě pořád drží za nohu, nemůžu tam ani zpět, přitom bych chtěla být volná, ale stát pevně na zemi. Tak co mám sakra udělat? Už mi z toho hrabe.“
„Ale každá láska bolí, bez toho to nejde. Není to procházka růžovým sadem. Nebo možná je. Růže je krásná, ale má trny. Stejně jako láska.“
„Já vím, vím to. Ale nechci, já nechci. Vím, že je to krásná věc, ale draze se za ni platí. Ta bolest je hrozná. A já se bojím, že jí neunesu. Zase to bude strašné. Budu se trápit. Tápat v nejistotě a ty víš, jak nejistotu nesnáším. Je to hrozný pocit. Nevím co se stane. Nemůžu nic, jsem bezmocná.“
„Nevím, co na to říct.“
„Nic neříkej. Stejně to ničemu nepomůže. Nechci nic slyšet, jsem v tom sama. Zase…“