Osud to chtěl

Anotace: Co si osud vezme,už nikdy nevrátí

Stalo se to vloni...
Byla jsem opravdu náramně šťastná. Rodiče mě ve všem podporovali, téměř vše mi dovolili. Měla jsem svou lásku,Mirka, kluka, pro kterého bych udělala vše.
Ale ještě více jsem milovala bruslení. To byla má láska od dětských let a za nic bych ji nevyměnila.
Jednoho dne jsem jela s Mirkem autem. Oba jsme byli vysmátí, vzpomínali jsme na společnou noc. V jednu chvíli se na mě Mirek otočil, aby se na mě usmál. A v té chvíli se to stalo. Přímo pod auto nám vběhla srna. Mirek už řízení nezvládl a vletěli jsme přímo do stromu.
Probrala jsem se až v nemocnici.
Do teď si pamatuji ten pocit, kdy jsem chtěla pohnout nohou, ale nešlo to. Ani druhou. Jako bych už svému tělu nevládla. Jako by to bylo cizí tělo.
Znovu a znovu jsem se pokoušela nohama pohnout. Z očí mi tekly slzy zoufalství, ale já stejně marné snahy nezanechala.
Až když jsem se dozvěděla krutou pravdu.
Že jsem ochrnutá na celou dolní polovinu těla. Že s největší pravděpodobností už nikdy nebudu chodit.
A co bylo nejhorší, ani bruslit. Nikdy už nepocítím tu rychlost při jízdě po krásně lesklém ledu.
Martinovi se nestalo nic...odnesl to s pár odřeninami...Ze začátku mě moc podporoval, ale časem jeho návštěvy v nemocnici řídly... a pak přišel na posled...
Řekl mi, že mě má rád, ale takhle prý nemůže...
Ty slova si stále pamatuji...kdy mi oznámil,že mě na tomto světě nechává naprosto samotnou...
samotnou s novým kamarádem, invalidním vozíkem...