Milné představy
Milné představy
Mládě: Pane můj v obraze z rámu, co připomíná tisíc střepů ze skla, co mám dělat?
Klečím tu před tebou a vzpomínám na chvíle, co jsme byli spolu. A začínám tušit, že tady zůstanu.
tak prosím, vem mě pryč, vem mě do svého náručí, do svého obrazu a nech mě tam s tebou spát v náručí.
Obraz: Dívko, co klečíš před mým obrazem. Ty zoufalé stvoření, prosící němý obraz o záchranu, což jsi tak hloupá, že nevidš, že já jsem mrtev? Vstaň a jdi jinam, pros živé o pomoc. Já tě nikam odnést nemohu.
Mládě: Slepá vůně života, co mě zklákala na tento svět, proč mi muž v obraze neodpovídá? Cožpak jsem tak špatná osoba v tomto světě, že mě přehlíží? Oh můj pane, usmějte se na mě alespoň trochu, dejte mi znamení, že mám jít dál. dejte mi odvahu pokračovat v tomto světě, když nemohu jít za vámi.
Obraz: Pošetilé dítě, cožpak ti mohu dát něco, co sám nemám? Cožpak nevidíš, že jednimné mé vlastnictví je má podobizna v barvách a ohraničená tak podivným rámem? Co ti mám od sebe dát, snad sílu jít dál. Tu víru, co potřebuješ, můj obraz neskrývá a nemá ji nikdo, koho o to žádáš. Obrať s ena živé!
Mládě: Mám snad prosit mrtvé na hřbitově, aby mi dali sílu žít? Či somrovat ve vesnici o trochu smilovaní nad ubohým člověkem? Jsem snad tak malá a slabá, že mě všichni přehlíží? Však oni mě přehlížet nemůžou! Kameny se do mě trefí tolik snadno...Tak pomoz mi, vrať mě na svět mezi živé...
Obraz: tak už dost, tohle nechci poslcouhat, otoč se a odejdi, jdi ven a ta si stůj, tam se dívej, tam je svět, ne tady v tomhle hradu, ne u mého obrazu. otoč se a vyjdi ven, tam teď svítá.
Mládě: Můj pane, řekni tedy všem svýma očima, že mé srdce nezhaslo, tak ať je východ slunce co nejjasnější, ať jsem vidět.
Obraz: Utíkej a žij v představě, že jsem svýma očima něco prozradil, když už sto let je mám upřené na jedno místo.
Klečím tu před tebou a vzpomínám na chvíle, co jsme byli spolu. A začínám tušit, že tady zůstanu.
tak prosím, vem mě pryč, vem mě do svého náručí, do svého obrazu a nech mě tam s tebou spát v náručí.
Obraz: Dívko, co klečíš před mým obrazem. Ty zoufalé stvoření, prosící němý obraz o záchranu, což jsi tak hloupá, že nevidš, že já jsem mrtev? Vstaň a jdi jinam, pros živé o pomoc. Já tě nikam odnést nemohu.
Mládě: Slepá vůně života, co mě zklákala na tento svět, proč mi muž v obraze neodpovídá? Cožpak jsem tak špatná osoba v tomto světě, že mě přehlíží? Oh můj pane, usmějte se na mě alespoň trochu, dejte mi znamení, že mám jít dál. dejte mi odvahu pokračovat v tomto světě, když nemohu jít za vámi.
Obraz: Pošetilé dítě, cožpak ti mohu dát něco, co sám nemám? Cožpak nevidíš, že jednimné mé vlastnictví je má podobizna v barvách a ohraničená tak podivným rámem? Co ti mám od sebe dát, snad sílu jít dál. Tu víru, co potřebuješ, můj obraz neskrývá a nemá ji nikdo, koho o to žádáš. Obrať s ena živé!
Mládě: Mám snad prosit mrtvé na hřbitově, aby mi dali sílu žít? Či somrovat ve vesnici o trochu smilovaní nad ubohým člověkem? Jsem snad tak malá a slabá, že mě všichni přehlíží? Však oni mě přehlížet nemůžou! Kameny se do mě trefí tolik snadno...Tak pomoz mi, vrať mě na svět mezi živé...
Obraz: tak už dost, tohle nechci poslcouhat, otoč se a odejdi, jdi ven a ta si stůj, tam se dívej, tam je svět, ne tady v tomhle hradu, ne u mého obrazu. otoč se a vyjdi ven, tam teď svítá.
Mládě: Můj pane, řekni tedy všem svýma očima, že mé srdce nezhaslo, tak ať je východ slunce co nejjasnější, ať jsem vidět.
Obraz: Utíkej a žij v představě, že jsem svýma očima něco prozradil, když už sto let je mám upřené na jedno místo.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.