Cold Case: Tanec na balkóně

Anotace: Nějak mě to chytlo:o). Teď jedu pryč, tak až se vrátím, třeba mě zas chytne něco jiného... (stejně jako minule, postavy a formát vyprávění moje nejsou, příběh ano)

Následující příběh je smyšlený a nepopisuje žádnou skutečnou osobu ani událost.

~ Duben 1985 ~
„Sheryl!“ Mladá žena v květovaných šatech stála u kuchyňské linky a na poslední chvíli dokončovala zdobení malého dortu s čokoládovou polevou. Přesně ve středu byla na umělé květině zabodnutá jediná svíčka. „Sheryl, mohla bys někde najít Luka a Steva? Všechno už je nachystané!“ Kriticky zkontrolovala své úsilí a usmála se. Byla spokojená.
Zatímco si odvazovala zástěru, objevila se ve dveřích jiná žena, vysoká padesátnice s kudrnami prokvetlými stříbrem. „Nepotřebuješ s něčím pomoct, zlato?“ zeptala se starostlivě, v léty strhané tváři se jí zračila mateřská láska, třebaže nemluvila se svou dcerou. „Pojď, Johnny začíná být unavený. Ať nakonec neprospí vlastní narozeniny.“
„Právě jsem to dokončila. Můžeme začít.“
Společně vstoupily do vedlejší místnosti, která byla zařízená jako obývací pokoj. Bylo tam dost místa, jedna celá stěna byla prosklená a velká francouzská okna poskytovala dostatek jarního světla. Na pruhované pohovce zabírající většinu prostoru seděl muž v plátěných kalhotách a sportovní košili, se silnými brýlemi na očích a s prořídlými vlasy. Na klíně mu sedělo malé dítě. Když se ve dveřích objevily ženy, muž k nim vzhlédl. „Koukej, Johnny, maminka je tady,“ promluvil k chlapečkovi, který neohrabanými ručičkami zkoumal nažehlené puky na kalhotách.
Mladší z žen odložila dort na nízký konferenční stolek. Natáhla ruce a převzala svého synka. „Pojď ke mně, miláčku. Díky, Franku,“ kývla na sedícího muže. „I vám, Jessiko.“
„Nemáš vůbec zač, Sáro. Pro ženu, která vytvořila našim chlapcům domov, bychom udělali cokoli,“ odtušila žena, která za Sárou prve přišla do kuchyně.
Tiché dojetí pomalu plnící místnost přerušily vrzavé kroky na otevřeném dřevěném schodišti, které vedlo do prvního patra domku. Dolů scházela dívka, drobná hnědovláska s vlasy moderně vytočenými od obličeje a se silnou čelenkou, která prameny držela z obličeje. Úzké džíny a tričko s potiskem zdůrazňovaly její přirozeně ženskou postavu. Za ní kráčeli dva muži. První z nich, Steve, byl vysoký, s pískově žlutými vlasy a úzkými brýlemi na nose, Lucas byl o něco menší, pohublou postavu zakrýval o několik čísel větší košilí. Měl černé vlasy a tmavé oči, které nyní jakoby provinile klopil k zemi. Všichni tři vklouzli na místa okolo stolku, vyměnili si několik kradmých pohledů, kterých si však nikdo příliš nevšímal.
„Děje se něco?“ zeptala se Sára.
S odpovědí přispěchala Sheryl. „Myslím, že jsme všichni. Můžem začít zpívat, ne?“
„Hodně štěstí, zdraví…“ zanotovala Jessika a ostatní se k ní postupně připojili, zatímco Johnny v Sářině náručí upřeně sledoval hořící svíčku velkýma hnědýma očima.

Tělo našli druhého dne ráno. Pětadvacetiletý Lucas Breslin měl zlomený vaz po pádu z balkónu v prvním patře dřevěného domku na kraji lesa, kde poslední tři roky žil v domácnosti se Sárou Murdochovou a Stevem Kincadem. Případ byl uzavřen jako nehoda.

~ 2006 ~
Toho dne přišla detektiv Lilly Rushová do práce o něco později. Ve městě vrcholil předvánoční zmatek, ulice byly plné aut a lidí, kteří na poslední chvíli sháněli cetky pro své známé a příbuzné. A až tohle šílenství 25. prosince skončí, přižene se další vlna v podobě nespokojených obdarovaných, kteří se budou snažit nevhodné zbytečnosti vyměnit za něco aspoň trochu použitelného.
Lilly vyjela výtahem a ušklíbla se všudypřítomné výzdobě. Zelené větvičky cesmíny visely nad každými dveřmi, dole v hale stál na stolku ozdobený stromek. Našla v kapse kabátu drobné a naházela je do automatu na kávu. Nutně potřebovala kofein, protože většinu noci nespala.
Jak procházela chodbou, v jedné ruce složku s posledním dokončeným hlášením, v druhé kelímek s kouřící kávou, přes prosklenou stěnu oddělení si všimla, že u jejího stolu někdo sedí. Dvojice už na tu vzdálenost vypadal velmi nervózně. Stará žena, možná kolem sedmdesátky, šedivé vlasy stažené do drdolu nad krkem, na sobě měla zimní kabát a na klíně křečovitě svírala kabelku. Mladíka vedle ní Lilly odhadla tak na dvacet, třebaže vzhledem nepřipomínal ani jednoho z kluků toho věku, s nimiž měla kdy možnost se setkat. Hnědé vlasy měl sestřižené a nedbale učesané, rozepnuté sportovní sako odkrývalo tmavou košili. Ruku měl konejšivě položenou na ženině rameni, pohyboval ústy, takže jí patrně něco říkal.
Lilly usrkla kafe a pospíšila si. Cestou, ještě přede dveřmi, se jí podařilo zastavit kolegu Scottyho Valense. „Dobré ráno,“ pozdravila ho ze zdvořilosti, ale ihned přešla k tomu, co ji skutečně zajímalo. „Kdo to tam sedí?“
Scotty se zadíval stejným směrem, i když to bylo zbytečné. Věděl, koho Lilly myslí. „Jessica Kincadová a John Murdoch. Přišli kvůli jednadvacet let staré nehodě. Zrovna jsem to šel najít.“
„A o co jde?“ Znova se napila kávy a úplně zapomněla vychutnat si příjemný pocit, jak teplá tekutina zahřívá promrzlý organismus.
„Tvrdí, že to nemohla být nehoda.“

ODLOŽENÉ PŘÍPADY: TANEC NA BALKÓNĚ

„Paní Kincadová, dobrý den,“ Lilly přistoupila ke svému stolu, „detektiv Rushová.“
Jessica Kincadová k ní vzhlédla blankytně modrýma očima, které na zlomek okamžiku jako by patřily jejímu mladšímu já, ale vzápětí je opět zarámovala pavučinka drobných vrásek. „Dobrý den, detektive. Můj vnuk John.“ Mladík vedle ní nedočkavě poposedl.
Lilly odložila napůl prázdný kelímek mezi papíry na stole, svlékla si kabát a přehodila jej přes opěradlo židle. Na věšák jej dá později. „Kolega šel do kartotéky pro složku. Než se vrátí, ráda bych slyšela důvod vaší návštěvy přímo od vás.“ Přestože po celou dobu nespustila zrak z paní Kincadové, odpověď vyhrkl John Murdoch.
„Strýc Luke by na balkón nikdy sám nešel!“
„Proč myslíte?“ přesměrovala Lilly pozornost ze ženy na mladíka.
„Babička…“ ve spěchu mu dělalo potíže poskládat větu, „babička to říkala. Bál se výšek. Nešel by tam sám. Někdo tam musel s ním.“
Lilly se zamyslela. „Lucas Breslin zemřel před jednadvaceti lety. Proč jste tohle neřekli už tehdy?“
John zaváhal, slova se ujala Jessica Kincadová. „To bude nejspíš moje vina,“ připustila tichým, unaveným hlasem. Její bledá, strhaná tvář prozrazovala, že její život nebyl procházka růžovým sadem. „Byla to tehdy velká rána, myslím, když Luke zemřel. Byla jsem v šoku a neuvědomila jsem si to. A postupně to přestalo být důležité, rozumíte?“
„A dnes jste si vzpomněla?“ povytáhla vyšetřovatelka obočí, ale dala si záležet, aby její mimika nevyzněla pochybovačně. Jejím úkolem bylo v první řadě nasbírat důkazy, vyvracet je může později.
Paní Kincadová s laskavým úsměvem pohlédla na vnuka. „Tady Johnny našel nějaké staré fotografie a ptal se mě. A jak jsem vyprávěla, uvědomil si to.“
„Přesně tak,“ přisvědčil John.
Za sklem na chodbě se objevil Scotty a zamával na Lily hnědými deskami z tvrdého papíru, v nichž bylo předpisově uloženo vše, na co policie přišla při nálezu a pozdějším ohledání těla. Lilly nepředpokládala, že by tam mohlo být něco zajímavého nebo něco, co by jim mohlo pomoct.
„Nemohu vám nic slíbit…“ začala, ale hoch ji nenechal domluvit.
„Detektive,“ poprvé na ni pohlédl a jeho oči byly plné mladického odhodlání a zápalu, „když strýček Luke zemřel, byl jsem ještě malý, vůbec si na něj nepamatuju… ale od babičky vím, že pro mou mámu byl důležitý. Byl to jeden z máminých nejlepších přátel. Ona o něm sice nemluví, ale já vím, že ji to pořád trápí. Možná by našla konečně klid, kdyby věděla, co se tehdy stalo.“
Scotty položil před Lilly složku, na níž bylo rozmáchlým rukopisem tiskacím písmem napsáno L. Breslin 672-85. „Víc tam toho nemají, tehdy to považovali za jasnou nehodu. Opřel se o staré prokřehlé zábradlí a to jeho váhu neudrželo.“
Lilly si všimla, jak Johnnymu Murdochovi při těch slovech ztuhly svaly v obličeji. „Máme nový důkaz, který do teorie tehdejšího vyšetřovatele nezapadá.“ Vstala a vzala složku. „Ráda bych si nejprve promluvila s vámi, paní Kincadová.“
Žena s obtížemi a s vnukovou pomocí vstala a odcházela s detektivy, zatímco John zůstal stát na místě. Provázel babičku starostlivým pohledem, dokud nezmizela za rohem.

„Pro začátek byste nám mohla objasnit váš vztah k mrtvému,“ navrhl Scotty Valens, když už byli všichni tři v malé výslechové místnosti. Seděl naproti Jessice, zatímco Lilly postávala nad nimi. Jak si Scotty překvapeně uvědomil, Lilly si sedala jen výjimečně, obvykle měla ráda rozhled, jímž držela situaci ve svých rukou. Znal ji natolik dobře, aby věděl, jak nutně Lilly potřebuje mít situaci pod kontrolou.
„No, Luke on…“ paní Kincadová si položila ruce na stůl, bižuterie na jejích zápěstích zacinkala o kovovou desku. Kromě snubního prstýnku uvízlého na oteklých prstech to byly jediné šperky, které měla na sobě. „Lucas byl syn našich nových sousedů, s mým synem Stevem chodili do stejné školy a brzy se spřátelili.“ Minulost se jí míhala před očima, jako by to bylo teprve včera. „Lucas… myslím, že jeho život měl daleko do šťastného dětství na předměstí. Rodiče byli alkoholici, jak se brzy ukázalo, a otec pro ránu nešel daleko. Náš dům se pro něj stal druhým domovem, my s Fredem, mým manželem, jsme pro něj byli rodiči, po jakých toužil ve svých představách.“
„Řekněte nám o tom domě, kde Lucas potom bydlel, paní Kincadová. Kde zemřel.“
„Když odešli do města,“ pokračovala Jessica pomalu, každé slovo si nechávala přehrát v hlavě a chvílemi se dokonce nevědomky usmívala; byla to doba, kdy se všechny sny zdály uskutečnitelné, „pronajali si se Stevem nejprve malý byt, kde s nimi bydlela i Sára…“
„Sára?“ zastavil ji Scotty. Vybavil si spis uvnitř složky. „Sára Murdochová?“
„Johnova matka?“ přidala se Lilly.
„Sára Murdochová, nejspíš by se na ni hodilo slovo bohémka. Byla malířka a občasná návrhářka šperků,“ vzpomínala Jessica s trpkou nostalgií, „ale hlavně byla neskutečně svá. Víte, nepoznala jsem mnoho lidí, kteří by si dokázali nevšímat okolí tak jako ona. Neprovdaná žena žijící ve společné domácnosti se dvěma muži… tehdy to bylo stále něco neobvyklého. Nakonec se přestěhovali do toho domku u lesa, daleko od všech pomlouvačných sousedů. Říkali, že je to jejich malý svět, do něhož pustí jen ty, které tam chtějí.“
„Paní Kincadová, Jessico,“ pokračovala Lilly v otázkách, „ten večer, kdy Lucas Breslin zemřel, bylo v domě jen několik lidí. Kdo z nich by podle vás mohl mít zájem na Lucasově smrti?“
„Slavili jsme Johnnyho první narozeniny…“ na vrásčité tváři se rozzářil úsměv. „Kromě Sáry, Luka a Steva jsme tam byli my s Frankem a ještě jedna dívka.“ Ženě svraštila čelo. „Pamatuji si ji. Myslím, že se jmenovala Sheryl.“
„Sheryl Westmanová,“ upřesnil Scotty po nahlédnutí do složky.
„Ano, servírka z kavárny, kterou si Steve s Lukem otevřeli, a Sářina kamarádka. Sheryl Westmanová.“
„Mohla to být Sheryl, Jessico?“
„Myslím, že ano.“

~ Leden 1985 ~
Všechno vonělo novotou a příslibem budoucnosti. Sněhově bílé ubrusy zářily ve světle svíček, na krémových stěnách visely zarámované obrázky nejrůznějších pohledů do krajiny, od mořského pobřeží po kukuřičná pole. Na dřevěném obložení ještě docela neuschl lak, ale prvním hostům to rozhodně nevadilo. Nedočkavost visela ve vzduchu.
„Odvedli jste ohromný kus práce, vy dva.“ Rozesmátá Sára přistoupila ke svým dvěma přátelům. Hnědé vlasy měla vyčesané do ohonu a za uchem měla polorozkvetlé poupě růže, jediné, které zbylo, když připravovala květinovou výzdobu interiéru. „Jsem na vás tak pyšná.“
Steve jí vtiskl polibek na čelo. „Bez tebe bychom to nezvládli.“
„Jsi náš poklad,“ přidal se Luke a celý zářil. Objal Sáru, když vtom přes její rameno zahlédl, jak na něj Sheryl od závěsu do kuchyně posunkuje. „Promiňte, něco neodkladného.“ S úsměvem dvojici opustil.
Ve stejnou chvíli si Jessica Kincadová sedící s manželem za jedním z rohových stolků jako čestní hosté zamazala halenku od šlehačky. S omluvou se zvedla a prošla kolem svého syna a Sáry do kuchyně, aby požádala o trochu vody a ubrousek.
Těsně před hustým závěsem z drobných korálků ji zastavily hlasy. Jeden z nich rozeznala okamžitě, byl to Luke. Druhý patřil dívce.
„Co blázníš?“ vyhrkl Luke.

Jessica opatrně nahlédla dovnitř. Luke stál zády opřený o skříňku a Sheryl v pečlivě nažehlené halence a krátké sukni mu právě pokládala ruce na ramena. Vytahovala se na špičkách, aby k němu nemusela vzhlížet.
„Sheryl…“ Luke jen bezmocně přihlížel, jak se Sheryl přibližuje, jak přivírá oči a chystá se ho políbit. „Co to děláš? Nech toho!“
Dívka prudce ustoupila. „Co to s tebou k čertu je?“ vypálila na něj podrážděně. „Co musí holka udělat, aby ses o ni začal zajímat?“
„O čem to -“
„Zatraceně se mi líbíš, Bresline.“
„To ne,“ bránil se Luke, vyděšený jejím otevřeným zájmem. Jeho plachá povaha nebyla na podobné výstupy zvyklá a ani připravená.
„Co ti udělá jedna pusa? Komu by to vadilo? Snad Sáře? Sakra, žijete tam hezky na hromádce a přede mnou si budeš hrát na neviňátko?“ Už téměř křičela, jen díky zapnuté hudbě nemohl být její hlas slyšet až k hostům.
„Jak tě něco takového mohlo napadnout?“ nechápal Luke.
„Ale no tak…“ Znova se k němu přiblížila, ale Luke jako poslední záchranu nahmatal sklenici s jahodovým džusem připravenou na tácu, a jak se přiblížila, převrhl tekutinu na dívčinu bílou halenku. Nejprve zapištěla, ale vzápětí spustila vlnu nadávek. „Za tohle zaplatíš, ty jeden zmetku!“ Bez dalších průtahů se vytočila a vyběhla zadními dveřmi ven.

~ 2006 ~
„Ale na Johnnyho oslavu Sheryl přišla.“
Paní Kincadová pokývala hlavou. „O tom, co se stalo v kavárně, nikdo nemluvil. Sheryl byla Sářina kamarádka i dál. Proč mlčel Luke, to nevím. Možná nechtěl brát Sáře jedinou opravdovou přítelkyni, kterou měla.“
„Děkujeme, Jessico,“ uzavřela výslech Lilly. „Když budeme něco potřebovat, ozveme se, ano?“

Sheryl Westmanová, provdaná Randallová, žila v domku na předměstí s manželem, třemi dětmi a psem. Chodníček ke dveřím i příjezdová cesta ke garáži byly odhrnuté, hromádky špinavého sněhu se vršily na trávníku. Střecha byla lemovaná řetězy světýlek a na dveřích visel věnec se zvonky.
„Rozhodně pro Lucase dlouho netruchlila,“ poznamenala Kat Millerová. Ze záznamů vyplynulo, že Sheryl se za Toma Randalla provdala v létě 1985, jen několik měsíců po Lucasově smrti.
Katin kolega Nick Vera se zadíval do okna v prvním patře, kde byly na skle nalepené barevné vánoční fólie se Santou a soby. „Odmítl ji, možná se tím dál nezabývala. Šla dál.“
„A nebo se tím zabývala až moc.“ Kat stiskla zvonek a za chvíli se z útrob domu ozvaly blížící se kroky. Otevřela jim drobná žena s nakrátko ostříhanými vlasy a pečlivě upraveným makeupem. Sheryl Westmanovou z roku 1985 připomínaly jen hnědozelené oči a drobný nos s pihou.
„Přejete si?“ nechápala.
„Detektivové Millerová, Vera. Dobrý den, paní Randallová, můžete nám věnovat pár minut?“ zeptala se Kat, zatímco schovávala služební průkaz do kapsy.
Sheryl je vpustila dál, vstupní chodbou je uvedla do malého obývacího pokoje, z něhož se vycházelo na zahradu a do otevřené kuchyně. Na jídelním stole v rohu bylo prostřeno pro šest osob. „Promiňte,“ omluvila se, „manžel se vrátí každou chvíli a služebná má dnes volno.“ Odběhla ke sporáku a ztlumila elektrický hořák pod hrncem. Poté se vrátila k příchozím. „Posaďte se,“ pobídla je. „Něco k pití?“
„Přišli jsme kvůli smrti Lucase Breslina,“ sdělil jí Nick a rozepnul si zimní kabát, který těsně obepínal jeho mohutnou postavu. „Záznamy uvádí, že jste tam ten večer byla. A máme svědka, který řekl, že jste měla i motiv.“
„Chtěla jste Lucase pro sebe,“ doplnila Kat ostře. „Vyjela jste po něm a on vás odmítl.“
Sheryl se zasmála zvonivým smíchem, který se k dané situaci vůbec nehodil. Připomínalo to spíš špatně hrané divadlo. „Bylo mi tehdy sedmnáct. Byla jsem malá a do modelky jsem měla daleko. Kdybych měla zabít každého chlapa, který mě odmítnul, nestačil by na to místní hřbitov. Luke měl být jen další pokus.“
„Tehdy při otevření kavárny to tak nevypadlo,“ podotkla Kat. „Chtěla jste se mu pomstít?“
„Možná,“ připustila Sheryl, „ale pochopila jsem, že některé věci si nelze vynutit…“

~ Duben 1985 ~
„Sheryl! Sheryl, mohla bys někde najít Luka a Steva?“
Dívka vstala z gauče, kde si do té doby hrála s Johnnym, a vyběhla do patra po dřevěných schodech. Nahlédla do pokoje vpravo, ale ložnice byla prázdná, pod oknem stála postel s károvaným přehozem, na nočním stolku ležela rozečtená kniha, přes dveře skříně byl přehozený svetr. Sheryl vycouvala a pokračovala v hledání. Dům byl malý, nebylo mnoho možností, kde mohli Steve a Luke být.
Ze druhé ložnice skrz pootevřené dveře zaslechla tichou hudbu a hlasy. Opatrně se přiblížila a nahlédla, jako by byla zloděj v cizím domě.
Steve odstoupil od gramofonu a pomalu se blížil k Lucasovi sedícímu na posteli. Natáhl k němu ruku a Luke ji přijal, vstal a oba zůstali chvíli mlčky stát, jen se dívali jeden druhému do očí. Zpěvačce na staré desce přeskakoval hlas, jak jehla klouzala po vinylovém povrchu. Ani jeden z mužů si to neuvědomoval.
„Měli bychom jít dolů,“ hlesl Lucas, ale nepohnul se, aby tak svým slovům dodal váhu. „Sára nás bude hledat.“
„Půjdeme,“ přikývl Steve.
Sheryl už se chystala ustoupit, aby ji nepřistihli ve dveřích, když vtom Steve vykročil opačným směrem, k balkónu. Luke nechával svou dlaň ve Stevově, ale jen nehybně sledoval, jak se vzdálenost mezi nimi zvětšuje, až Steva zastavily jejich napnuté paže.
„To ne,“ polkl Lucas. Od doby, kdy jej otec jako malého držel v afektu za nohy z okna ve druhém patře, se Luke bál výšek, i když to byl třeba jen metr a půl.
Ale Steve jej nenásilně přitahoval k sobě. „Nenechám tě spadnout, a ty to víš.“
Luke se váhavě podřídil a nechal se odvést na balkón.
„Neuměl bych bez tebe žít.“ Steve vztáhl k Lukovi ruku a něžně přejel palcem po jeho hladce oholené tváři. Sheryl si se zatajeným dechem uvědomovala, co se před ní odehrává. „Nedovolím, aby nás něco rozdělilo.“
Luke se zaposlouchal do hudby, která k nim neznatelně pronikala z ložnice. Mrkl na Steva a teatrálně předvedl taneční postoj, s jednou paží ve výši Stevova pasu, s druhou pozvednutou k jeho rameni. Tančili pomalu, pohybovali se do rytmu pomalé písně, kterou mohli venku spíš jen tušit než přímo slyšet. Luke položil Stevovi hlavu na rameno a zavřel oči, vychutnával si blízkost lidského tepla, které pro něj už od dětství představovalo bezpečí, a dočista zapomněl, že jen několik kroků od něj končí pevná půda pod nohama.
Když píseň dohrála a muži se políbili, Sheryl neudržela rovnováhu a vpadla do ložnice. Provinile vzhlédla a její pohled se setkal se dvěma páry stejně překvapených očí. Lucas instinktivně odstoupil jako první, vklouzl zpět do pokoje. Steve jej následoval, ruce hluboko v kapsách kalhot a zrak sklopený k podlaze.
„S-sára už má vše-všechno připravené,“ vykoktala Sheryl.

~ 2006 ~
V místnosti se rozlehlo ticho, jak si vyšetřovatelé uvědomovali, co výpověď paní Randallové znamená. Jako první promluvila Kat. „Řekla jste Sáře, co jste tam nahoře viděla?“
„Dnes se trochu stydím,“ přiznala Sheryl, „ale ano. Rozkrojili jsme dort a ona šla uložit Johnnyho. Dodnes ji vidím, byla tak překvapená, že neřekla ani slovo.“ Žena vstala, aby zkontrolovala chystanou večeři. „Tehdy jsem to brala jako odplatu za to, že mě Luke odmítl. Jak říkám, bylo mi sedmnáct, spousta věcí mi docházela až časem.“
„Děkujeme.“
Nick si cestou ke dveřím znova dopnul kabát, a když se zase ocitli na zasněžené ulici, pokýval hlavou. „To musela být rána, dozvědět se, že muži, s nimiž žije, ji odsunuli na vedlejší kolej.“
„Myslíš na Sáru Murdochovou?“
„Přemýšlej, nejlepší kamarádka jí řekne, že Steve s Lucasem spolu romanticky tancujou na balkóně, a druhého dne je Lucas nalezen mrtvý. Je to jasné, zbavila se soka. Kolikrát už jsme viděli vraždu z malichernějšího důvodu?“

„Co budeš dělat na Vánoce?“
Ta otázka Lilly zastihla nepřipravenou. Seděla za stolem a znova si procházela případ a jednotlivé výpovědi, když se nad jejím stolem zjevil Scotty. Zjevně měl dobrou náladu.
„Copak, už tě taky nakazila vůně cesmíny a svařeného vína?“
„Neříkej, že tebe ne.“
Lilly potřásla hlavou a několik dlouhých světlých pramenů se jí uvolnilo do obličeje. Prostým pohybem zápěstí je vrátila zpět za ucho. „Sednu si k televizi a pustím si na videu něco hodně vánočního,“ navrhla s úšklebkem.
„Nebo bys mohla jet se mnou a povečeřet v rodinném kruhu.“
„Prosím?“
Scotty pokrčil rameny. „Budu na svátky u Mika. Určitě se tam najde jedna židle navíc pro zatvrzelého vánočního samotáře.“ Jeho prosebnému pohledu se dalo jen stěží odolat. „Nabízím praskání dřeva v krbu, dobrou večeři, a když na tom budeš trvat, i nějaké to svařené víno nebo punč.“
„Taková nabídka se dá těžko odmítnout,“ přikývla Lilly.

Sára Murdochová seděla v chladně vyhlížející výslechové místnosti. Na první pohled nevypadala na svých padesát let, její vlasy měly dosud přirozeně kaštanovou barvu, ve tváři neměla téměř žádné vrásky a byla jemně nalíčená v přírodních tónech hnědé tak, aby vynikly hluboké oči.
Když Lilly vstoupila dovnitř, na okamžik se ocitla tváří v tvář mladé ženě v pestrobarevných květovaných šatech. Vyměnily si krátký pohled.
„Jak vám bylo, když vám kamarádka řekla o Stevovi a Lucasovi?“ začal s výslechem černý vyšetřovatel Will Jeffries, který do místnosti přišel chvíli před Lilly.
Sára k němu netečně vzhlédla. „Jak mi podle vás mělo být?“
„Milovala jste Steva a začala jste žárlit,“ navrhl detektiv. „Nechtěla jste, aby vám ho Lucas Breslin odvedl, tak jste ho zabila.“
„Máte pravdu,“ souhlasila Sára, „milovala jsem Steva.“ A potom dodala něco, co ani jeden z vyšetřujících nepředpokládal. „Ale milovala jsem i Luka. A to, co mi řekla Sheryl, mě nepřekvapilo.“
„Ne?“ Lilly povytáhla obočí.
Sára Murdochová vyhledala její pohled. „Věděla jsem to už dávno, ještě když jsme bydleli ve městě.“

~ 1982 ~
Dalo jí práci udržet dvě objemné tašky s nákupem tak, aby jí nevypadly, když stoupala po úzkém točitém schodišti do třetího patra. Vesele si zpívala písničku, kterou zaslechla z rádia v obchodě a kterou nyní nemohla vyhnat z hlavy. Měla dobrou náladu, ráno prodala několik svých obrazů a v klenotnictví na rohu se chtěli podívat na její šperky. Cestou domů koupila víno a zákusky, aby to mohla se Stevem a Lukem pořádně oslavit.
Když se dostala až ke dveřím, přechytla tašky do jedné ruky a druhou vytáhla z kapsy klíče. Zámek zarachotil a Sára vklouzla do malé předsíňky. „Jsem doma!“ zavolala. „Kdo mi pomůže s nákupem?“
Překvapilo ji, že neslyší odpověď.
„Haló?“ zvýšila znova hlas. „Je někdo doma?“ Prošla bytem a odložila papírové pytlíky na kuchyňskou linku. Sundala si z hlavy háčkovaný klobouk a z krku stáhla lehkou šálu stejné žluté barvy. Obojí pohodila v obýváku na opěradlo křesla. „Kde se schováváte? Steve? Luku!“
Zaslechla nějakou ránu ze Stevovy ložnice a usmála se. Po špičkách se přikradla ke dveřím a prudce rozevřela dveře. To, co spatřila, ji přimělo o několik kroků couvnout zpět do chodbičky. Bez dechu hleděla rozšířenýma očima na rozházenou postel. Steve ležel opřený o vysoko natřepané polštáře, pod přikrývkou zjevně nahý, zatímco Luke stál kousek od postele a natahoval si kalhoty.
„O-omlouvám se,“ vysoukala ze sebe Sára a dveře zase zavřela. Pomalu se vrátila do obýváku a těžce dosedla do křesla. Zavřela oči a brzy ucítila, jak jí po tvářích stékají slzy.
Tak ji našel Lucas. Přemohl touhu pohladit ji, místo toho se posadil na pohovku proti Sáře. Několik nekonečných minut oba jen hleděli na uvadající kytičku pomněnek ve váze na stolku mezi nimi. Sára zhluboka dýchala, aby potlačila pláč. Luke nevěděl, co jí říct.
Zachránila ho a prolomila ticho. „Takže vy dva?“ Nedokázala z mysli vymazat obraz rozestlané postele. „Kdy?“
„Já nevím,“ pokrčil Luke rameny. „Neumím to vysvětlit. Měli jsme ti to říct.“
„To jste sakra měli.“ Věděla, že nemá právo být naštvaná, ale byla. Byla to zlost a zklamání, bezmoc a strach. „Já bych vás přece neodsoudila, jen…“
„Jen co?“
Sára se kousla do rtu. „Dala bych si bacha, abych se nezamilovala.“ Vzhlédla k němu uplakanýma očima, slzy rozmazaly tmavé linky a rozpily je po tvářích. „Vážně bych si dala bacha.“
„Já ani Steve o tebe nechceme přijít.“ Luke se svezl z gauče na zem k jejím nohám a opřel si hlavu o její roztřesená kolena. „Nesmíš nás opustit, Sáro. My tři jsme rodina.“
Nejistě mu položila dlaň na tmavé rozcuchané vlasy. Jejich pohledy se setkaly a usnadnily Sáře volbu, která snad ani nikdy neexistovala. Jak by ji vůbec mohlo napadnout opustit je?
„Změní se teď něco?“ potáhla.
„Nikdy se nic nezmění,“ ozval se Steve ode dveří. Byl už oblečený a opíral se o stěnu. „Patříš k nám. Máme tě rádi.“ Došel k nim a přisedl na okraj křesla vedle Sáry. Políbil ji do vlasů.
„Já vás taky,“ zašeptala dojatě mladá žena.

~ 2006 ~
Will Jeffries vzhlédl k Lilly. Tahle práce nikdy nepřestane překvapovat, blesklo mu hlavou. Představil si, jak se asi tváří ostatní, kteří výslechu přihlíželi ve vedlejší místnosti za zrcadlovým sklem.
„Pokud byli Steve a Lucas homosexuálové, kdo je potom otcem Johnnyho?“ zeptala se Lilly. V duchu si vynadala, že ji tahle otázka nenapadla už dřív. Jenomže až dosud vše nasvědčovalo tomu, že otcem je nepochybně Steve Kincade. Vždyť sám John nazývá Jessicu Kincadovou svou babičkou. Je možné, že Steve ve slabé chvilce podlehl Sářiným svodům? Potom by z toho mohla být milenecká hádka, která by skončila smrtí Lucase Breslina.
Sára mlčky upírala oči na odraz světla na desce stolu.
„Čí je John dítě, Sáro?“ zopakovala Lilly svou otázku.
„Johnny je můj. Náš. Nás tří.“

„Takže je možné, že tady máme dalšího podezřelého,“ nadhodil John Stillman, když se po výslechu Sáry Murdochové sešli Lilly, Scotty, Will a Nick u něj v kanceláři. Kat Millerová odešla před půl hodinou na vánoční besídku své dcerky. „Paní Kincadová ani John o něm nevědí. Zdá se, že Sára byla tajnůstkářka.“
„Možná je čas zeptat se Steva Kincada,“ navrhl Scotty. „Před chvílí jsem získal jeho současnou adresu.“
„Výborně,“ přikývl John Spillman. „Lil, vezmi Nicka a zajeďte tam.“
„Ale šéfe,“ zaprotestoval tlouštík, „někteří mají na Vánoce i nějaké plány.“
Spillman byl však neoblomný. „Do večera jste zpátky.“

Sedmačtyřicetiletý Steve Kincade bydlel pátým rokem v pronajatém bytě v severní části města. Nebyla to zrovna ukázková čtvrť amerického života, ale ulice byly relativně čisté a domy udržované. Detektivové vyjeli výtahem a muž na ně už čekal v otevřených dveřích.
Světlé vlasy mu prořídly a s léty mu pomalu rostlo bříško, ale dosud to nebylo nic, co by nezakrylo volnější triko. Pozval dvojici dál a zavedl je do skromné kuchyně propojené barovým pultem s obývacím pokojem.
„Přišli jste kvůli Lukovi?“ Nevypadal překvapeně. „Mluvil jsem s Johnnym,“ dodal na vysvětlenou, „říkal, že přijdete. Prý jste otevřeli Lukův případ. Nebyla to nehoda?“
„John a vaše matka se domnívají, že nikoli,“ odpověděl mu Nick. Už se viděl u svátečního stolu s Toni a Andrem, oproti tomu se zdálo, že Steve Kincade Vánoce nijak zvlášť neprožívá. Nikde žádná výzdoba, žádná vánoční hudba linoucí se z reproduktorů. Na kuchyňském stole ležel týden starý televizní program a nedopitý hrnek kávy.
Steve se posadil. „Jak vám můžu pomoct?“
„Řekněte nám o vašem vztahu s Lucasem,“ navrhla Lilly.
„Jistě,“ přikývl muž po chvíli, během níž se mu v očích zaleskly vzpomínky. „Luke byl…“ podvědomě očima vyhledal ženu, jako by mohla lépe chápat, o čem chce mluvit, „věříte na jednu duši ve dvou tělech? Protože přesně tohle jsme byli, nebo aspoň já jsem to tak viděl. Potřeboval jsem ho, od první chvíle, kdy jsme se potkali, jsem si život bez něj neuměl představit.“ Z jeho hlasu zaznívala smutná hořkost. „A dlouho jsem sám sebe přesvědčoval, že on to možná, snad, cítí podobně.“
„Nebylo to tak?“ Lilly si ani neuvědomila, nakolik se jí právě vyřčená slova dotkla. Pozorně naslouchala dál.
„Ne potom, co se k nám nastěhovala Sára.“
„Přitahovala vás?“ zamračil se Nick. Drobná očka se mu podezřením ještě víc stáhla.
„Mě?“ Steve překvapeně zamrkal. „Jsem homosexuál, byl jsem jím už tehdy. Ale Luke ne. A Sára v něm probudila city, o kterých do té doby nevěděl.“
„Takže jste žárlil a Lucase Breslina zabil,“ shrnul Nick.
Ale Steve potřepal hlavou. „Vy to nechápe. Já jsem neměl důvod žárlit. Luke tady pro mě byl pořád. Ale Sára…“

~ Prosinec 1984 ~
Elektronická chůvička zachrastila dětským pláčem. Luke pohotově vyskočil z křesla a spěchal nahoru do ložnice, kde v postýlce ležel malý Johnny. Nejspíš mu jen vypadl dudlík a on jej teď nemůže najít.
Sára se Stevem osaměli dole v obývacím pokoji. V krbu příjemně hořel oheň a spalované dřevo provonělo celý dům. Konferenční stolek byl odsunutý k oknu a na něm stál ozdobený vánoční stromek s velkou hvězdou na špici. Hromada dárků čekala na zítřejší ráno, až přijde čas rozbalování.
Steve v křesle luštil křížovku, když vtom Sára odložila knihu. Zadívala se na muže před sebou a okamžik zaváhala, jako by si všechno chtěla na poslední chvíli rozmyslet. Nakonec přece jen promluvila: „Chtěla bych s Johnnym odejít zpátky do města.“
Steve vzhlédl. „Opravdu?“
„Tady je všechno moc daleko. Kdyby se mu něco stalo, nestihneme včas dojet k doktorovi, až vyroste, měl by jít do školky a potom do školy. Tohle místo není pro dítě to nejlepší.“
„O tom bychom si měli všichni tři promluvit,“ rozmlouval jí rozhodnutí Steve. „Je to vážný krok. Jít zpátky do města, když je tady kavárna a všechno.“
Sára zavrtěla hlavou. „Nebudeme o ničem mluvit. Není to návrh, říkám ti, jak to bude. Jakmile to bude možné, seženu nám ve městě byt a odstěhujeme se.“
„Luke ani já s tím nebudeme souhlasit.“
„Upřímně, Steve,“ ušklíbla se Sára, „ty tady klidně můžeš zůstat, nikdo tě k odchodu nutit nebude. A Luke půjde se mnou, protože nebude chtít opustit svého syna.“
„Tohle nemůžeš!“ zděsil se Steve. „To bys neudělala, Sáro…“
„Přinuť mě,“ její hlas byl ledově chladný, netečný, proměnil se ve zbraň, která se neštítí zranit. „Copak to nevidíš, Steve, je čas tady tu hru na štěstí ukončit. Možná to klapalo, kdysi dávno… Ale já už takhle dál nemůžu. Nechci se probouzet v posteli sama a ráno se dívat, jak Luke vychází ze tvých dveří.“
„My jen… není to tak, jak si myslíš.“
„Neříkej mi, co si mám, nebo nemám myslet,“ vyčetla mu Sára rozrušeně. „Už jsem unavená z toho věčného vzdorování světu, všechno co chci, je obyčejná, normální rodina. Manžel, o kterého se nemusím dělit.“
Dveře nahoře v patře se zavřely.
„Nedělej to, Sáro, prosím,“ naléhal Steve polohlasně, aby je náhodou vracející se Luke nezaslechl, „neber mi ho.“
„Už je pozdě. Nenechám ti ho, rozumíš? Nenechám. Dala jsem mu víc než ty, zasloužím si, aby se mnou byl šťastný.“ Když zaslechla Lukovy kroky na schodišti, vrátila se ke knížce.

~ 2006 ~
„Od té chvíle jsem se každý den bál, že se vrátím z práce a dům bude prázdný,“ dokončil Steve Kincade sklesle. „Ale všechno bylo dál při starém, jen Sára dávala větší pozor na to, abychom s Lukem nezůstali dlouho o samotě.“
Lilly s pochopením pohlédla na zlomeného muže před ní. Ještě před chvílí jej podezírala, že je Breslinovým vrahem, a najednou s ním hluboce cítila. Z každého jeho slova vyzařovala láska, kterou k Lukovi cítil, a hrůza z toho, že mu ho Sára odvede pryč ze života. Kdyby byla mrtvá Sára, pravděpodobně by teď před sebou měli hlavního podezřelého. Takhle tomu bylo naopak.
„Díky, Steve, ještě se vám ozveme,“ loučila se Lilly s mužem, který je doprovodil ke dveřím. Nick šel napřed, aby přivolal výtah, takže se ocitla se Stevem sama.
„Myslíte, že ho zabila Sára?“ překvapil ji svou přímou otázkou.
„To vám v tuto chvíli nejsem schopná říct. Nejprve si s ní musím promluvit. Jak jsem řekla, zavolám vám.“
„Děkuju, detektive.“
„Je mi líto vaší ztráty,“ podotkla Lilly soucitně, aniž by to měla původně v plánu. Slova jí sama vyklouzla z hrdla. „A i když se to nejspíš moc nehodí, veselé Vánoce.“
„Vám taky.“
Steve Kincade zavřel dveře a Lilly si pospíšila k výtahu, kde Nick netrpělivě přešlapoval mezi dveřmi. Společně sjeli dolů a nasedli do auta. Na stanici je čekal ještě jeden výslech.

„Proč jste už předtím nepřiznala, že Johnny je Lucasův syn?“ Lilly se neobtěžovala se zbytečnými řečmi a zaútočila ihned po vstupu do výslechové místnosti.
Sára k ní vzhlédla s pohledem plným povýšeného pohrdání. „Protože na tom nezáleží. Johnny je především můj syn. Lucas Breslin možná přispěl svým spermatem, ale to je tak všechno.“
„Podle toho, co víme, se o dítě vzorně staral,“ oponoval jí Will Jeffries, který pomáhal Lilly s výslechem poté, co si Nick konečně vymohl dřívější odchod domů. „Nebyl jen dárcem spermatu, byl starostlivým otcem. Byl tady pro vás a Johnnyho, ochotný a připravený pro vás udělat všechno.“ Aspoň jim to tak řekla Jessica Kincadová, a Steve to víceméně potvrdil.
„To se pletete,“ Sára divoce potřepala hlavou. „Luke tady byl vždycky především pro Steva. Já jsem byla až ta druhá. Mohla jsem se přetrhnout, ale nepomohlo to. Dala jsem mu syna, splnila jsem mu sen každého zdravého chlapa – a stejně to bylo málo. Mezi těma dvěma bylo něco… děsivého.“ Odevzdaně si povzdechla a konečky prstů pravé ruky se zlehka dotkla zlatého kroužku na levém prsteníčku.
Lilly si přisedla naproti ní a naklonila se přes stůl. „Co se tehdy stalo, Sáro?“
Sára Murdochová zamrkala.

~ Duben 1985 ~
Všichni narozeninoví návštěvníci byli uložení v postelích, Jessica a Frank v pokoji pro hosty a Sheryl na rozkládacím gauči v obýváku, Steve se zavřel ve svém pokoji a malý Johnny spokoje spinkal v postýlce. Sára si před zrcadlem v koupelně pročísla vlasy a potichu se vkradla do ložnice. Lucas stál u gramofonu a jemně prsty přejížděl po okraji vložené desky. Žena si vybavila, co jí před chvílí prozradila Sheryl. Chudák holka, byla z toho celá vyděšená a musela si myslet, že Sáru šokovala stejně. Kdyby tak Sheryl věděla…
Dveřní panty při zavírání zavrzaly a zvuk probudil Luka z hlubokého zamyšlení. Usmál se. „Všechno v pořádku?“ ujišťoval se, když si všimnul Sářina podivného výrazu, s nímž si ho prohlížela.
„Pustíš na chvíli hudbu?“
Její neobvyklá prosba ho překvapila. Přesto, tak trochu neochotně, vložil jehlu na desku a pustil gramofon. Pomalé tóny mu připomněly těch několik okamžiků se Stevem, ale bylo pozdě jehlu posunout, protože k němu přistoupila Sára. Měla na sobě pruhované kalhoty od jeho pyžama a bílé tílko, hnědé vlasy jí spadaly přes ramena dolů na záda. Vypadala nádherně, ale něco v jejím pohledu mu nahánělo strach. Nikdy předtím si nevšiml, že by se v očích mohla odrážet nevyzpytatelnost.
„Zatancuj si se mnou, Luku,“ vyzvala ho šeptem. Vklouzla do jeho náruče a přitiskla se k němu. „Zatancuj si se mnou, jako jsi tančil se Stevem…“
Luke ztuhnul a Sáru od sebe odtáhnul. „O čem to mluvíš?“
„Copak chci tak moc?“ odsekla, najednou podrážděná. „Jeden tanec. Jeden zatracený tanec. Není to nic světoborného. Nebo tě mám vytáhnout na balkón? Tam přece nikdy nechodíš, sakra!“ Výčitky přecházely v pláč. „Aspoň kvůli mně ne. Ale když tě požádá on, tak je to něco jiného, že jo?“
„Sáro, prosím, nech si to vysvětlit… já jsem…“
„Nechci! Proč bych měla být pořád ta, co si nechává věci vysvětlovat? Už mě nebaví poslouchat tvoje řeči. Miluju tě a chci být s tebou. Chceš být se mnou?“
Luke zmateně přikývl.
„Tak se mnou buď! Zapomeňme na Steva a na všechno, prosím!“ Několika kroky couvla a překročila práh, takže nyní stála na balkóně. „Já jsem tady a Steve leží naproti přes chodbu. Musíš se rozhodnout.“ Pozvedla k němu paži s prstýnkem, který jí koupil k loňským narozeninám. „Koho z nás chceš? Mě a Johnnyho – nebo Steva.“
„Mám vás rád všechny…“
„Ale všechny už nás dál mít nemůžeš,“ naléhala Sára.
Luke váhavě popošel kousek k ní a ohlédl se ke dveřím. Nerozhodnost a vynucená volba mu drtily srdce na drobné kousky.
„Luku, prosím…“
Ještě jeden krok a konečně na něj dosáhla. Chytla jej za zápěstí a prudce přitáhla k sobě. Luke ten pohyb neočekával, nevyšel mu krok a zakopl o vyvýšený práh. Zavrávoral a Sára jen s hrůzou přihlížela, jak Luke padá na balkónové zábradlí, jak ztrouchnivělé dřevo povoluje a mužské tělo přepadává do hloubky pod nimi. Zděšení ji připravilo o hlas, jinak by jistě hystericky vykřikla.
Ozvala se tlumená rána a rozhostilo se ticho.

~ 2006 ~
Podpisem stvrdila své přiznání a odevzdaně si nechala od detektiva Jeffriese nasadit pouta. Po tvářích jí stékaly slzy, které nedokázala ronit tu noc před jednadvaceti lety. Když ji vyváděli z výslechové místnosti, na okamžik se jí zdálo, že v kanceláři zahlédla Stevovu mámu s malým Johnnym v náručí, ale stačilo jediné mrknutí a z druhého konce velké místnosti se na ni díval její dospělý syn a žena, která pro něj byla celý život babičkou. Sára ten pohled neunesla a odvrátila hlavu.
Paní Kincadová položila vnukovi ruku kolem ramen a doufala, že Johnny jednoho dne odpustí ženě v květovaných šatech, která jej připravila o otce.

Will Jeffries zavřel celu a vydal se domů.
Jeho nadřízený John Spillman se zdržel jen o chvíli déle, protože přepisoval na hnědé složce slovo „nehoda“ na „neúmyslné zabití“. Případ byl uzavřen.
Scotty podržel Lilly dveře a společně vyšli do mrazivého odpoledne. U chodníku parkovalo jeho černé auto, které je doveze rovnou ke stolu přetékajícímu dobrým jídlem jeho švagrové. Vytáhl z kapsy klíčky, dálkovým ovládáním odemknul zámky, obešel auto a usadil se za volant. Strčil klíč do zapalování a už chtěl nastartovat, když si uvědomil, že Lilly ještě nesedí na svém místě. Stála, rukou se opírala o otevřená dvířka, jako by chtěla nastoupit, ale pohledem strnula někde na druhé straně cesty. Scotty se ohlédl stejným směrem, a když spatřil motorku a jejího řidiče, okamžitě pochopil. Natáhl se a dovřel dvířka, zatímco Lilly se s ním s omluvou loučila. Když se auto zařadilo do jízdního pruhu, Scotty ve zpětném zrcátku viděl, jak Lilly přebíhá ulici. Momentálně neměla situaci pod kontrolou ani trochu.

Dřevěný domek u lesa, který už víc jak patnáct let nikdo neobýval, se pomalu rozpadal. Střecha se probořila pod nánosem letošního sněhu a plotek před zahrádkou už drželo pohromadě jen několik příček. Vybitá okna někdo kdysi zakryl dřevěnými deskami, ale ty byly dnes už prohnilé a prožrané červotočem. Balkón, na němž došlo před lety k tragédii, se utrhl a dopadl na místo, kde vzdáleného dubnového rána našli bezvládné tělo.
Steve pomalu kráčel čerstvým sněhem místy, kde si matně pamatoval cestu. Vítr roztančil nejvrchnější vrstvu drobných ledových krystalků, a když je nechal opět klesnout, Steve uviděl na verandě povědomou postavu. Přidal do kroku a čím byl blíž, tím víc se usmíval. O zábradlí se opíral hubený mladík s černými vlasy a tmavé oči mu zářily nevyřčenou láskou.

COLD CASE