Rozhovor se smrtí

Anotace: Je to blbost, která mě jen tak napadla.. je to krátké.. bohužel

Dívka ležela na nemocničním lůžku a její tělo i duše se zmítaly v agónii. Před ní byla možná poslední hodina života, ale možná také posledních pět minut. K jejímu loži se scházelo čím dál více příbuzných, ale ona jako by to nevnímala. Její matka plakala, otec se třásl hrůzou, sestře tekly po tvářích tiché slzy. Dívali se na ni a snažili se jí nějak pomoci z toho utrpení, ale nebylo jak, tak se mohli jen dívat a plakat… V těch posledních několika minutách k jejímu lůžku přispěchal i její přítel. Celý roztřesený jí hladil po vlasech a držel za ruku. Chtěl jí dodat odvahy, ale selhal mu hlas.
Po chvíli se dívka přestala třepat a už jen přerývaně dýchala a zamlženě se dívala po přihlížejících. Pokusila se promluvit, hlas se jí sice třásl, ale poděkovala své matce a otci za její péči, své sestře za přátelství a podporu a nakonec se dlouze podívala do očí svého přítele, políbila ho a řekla mu, aby zapomněl na vše špatné co spolu prožili a vzpomínal jen na ty krásné chvíle. Díval se na ni, plakal a usmíval se. Nedokázal pochopit, proč tak nádherná, chytrá, laskavá, mladá dívka musí umřít, proč zrovna ona.
Najednou se dívka prudce nadzvedla a v jejích očích se bledě zablesklo, agónie byla čím dál silnější. V její hlavě se začal ozývat nějaký hlas, ale žádný, který by dívka kdy slyšela. Hlas se jí představil jako smrt. Začala se znovu silně třást a pak se uklidnila. Krůpěje potu jí stékaly po čele a v hlavě poslouchala hlas smrti. Začala jí vyprávět příběh o dívce, která si nevážila života a pokoušela se tento dar sama ukončit, i když k tomu neměla právo. Ona si přece život nedala a neměla ani právo si ho vzít. Proto byla potrestána, své pokusy o sebevraždu přežila a trpěla ještě víc, než předtím, ale i tak měla přece štěstí ne? Žila. Ale jaké je to štěstí pro někoho, kdo žít nechce? Možná je to trest, možná vykoupení? Kdo ví.
Dívka z příběhu trpěla, ale ne víc než dívka na lůžku… nebo ano? Jak rozsoudit hřích dívky, která nechtěla žít ale musela, dokud si ji smrt nevzala sama? Dívka na lůžku se zamyslela s vypětím všech svých sil a odpověděla, že snad jedině vyměnit osudy, ale to přece nejde, protože život není pohádka. Zeptala se smrti jestli by to šlo a ta jí začala vyprávět další příběh, dívčin vlastní. Dívka se v příběhu našla a pochopila, že musí odejít, protože tak je dáno. Nelitovala se, ale přijala smrt jako další cestu, která ji čeká, její dlouhou cestu za poznáním. A proto už se nebála smrti, stal se její součástí a ona odešla smířená a krásná jako sen, který se rozplynul. Rozhovor se smrtí se stal tím posledním v její agónii a ona vstoupila do krásného světa splněných snů…