Tajemství 3.díl

Anotace: Tak tohle je zakončení mého příběhu. Tímto prostřednictvím bych chtěla poděkovat mému kámošovi Tomovi:-)co mi ten to příběh přepsal do PC...děkuji ti moc Tome

Ten okamžik si pamatuji ze všech okamžiků nejvíce. Seděla jsem na lavičce venku na zahradě. Na vedlejším stolku mi mobil hlásil zprávu. Líně jsem se táhla. Zpráva mi skoro zastavila dech: LASKO NASTAL TEN OKAMZIK.
Do očí mi vyhrkly slzy. Jen v kraťasech a tílku, ani nevím, co jsem měla za boty, jsem běžela tím samým směrem jako naposledy. Několikrát jsem zakopla a spadla, cestu jsem viděla rozmazaně a krvácejícího kolena jsem si ani nevšimla. Jen jsem běžela. Opět seděl na lavičce…opět koukal do neznáma… tentokrát si mě ale ani nevšiml. Přiběhla jsem k němu a pevně ho objala…věděla jsem, že teď musím být s ním. On mě ale neobjal…působil chladně. Opřel se o mě a postavil se, chtěla jsem ho podepírat, ale odmítl. Vydal se směrem ke skále. Šla jsem pomalu za ním. UPADL. Spadl na zem. Podlomily se mu kolena. Jen ležel. Nehýbal se. Jen byl slyšet jeho vzlykot. Začalo jemně poprchávat. Déšť se snášel k zemi ladným pohybem a mísil se s našimi slzami. Běžela jsem k němu. Klekla jsem si. Jeho hlavu jsem si položila do klína. Držela jsem ho v náručí a jeho duše pomalu opouštěla zemi. „Nezapomeň na naše tajemství.“ Řekl s velikou obtíží a z jeho hlasu se ztrácela veškerá naděje. Přes slzy jsem ho viděla jen matně. Nedokázala jsem zastavit ten vodopád slz. „Budeš mi chybět….“ Řekl…chtěl pokračovat, ale smrt mu to už nedovolila. Usmála jsem se na něj. Doufala jsem, že pořád žije. Jeden jediný pohled mě přesvědčil v opak…znovu koukal do neznáma, jeho pohled patřil mě, ale vidět mě už nemohl. „Néé!!“ zakřičela jsem do ticha. „Ty nesmíš umřít! Probuď se! Slyšíš? Proč mi neodpovídáš! Nenechávej mě tu samotnou! Neopouštěj mě!!“ Slova patřila Zdeňkovi, ten mě však už neslyšel. Byl mrtev. Zemřel vinou kamaráda. Svého nejlepšího kamaráda. Nikdo to neví, jen já. Já to nesmím nikomu říct. Vůbec nikomu!Jeho kamarád nás připravil o lásku i o štěstí. O všechno, co jsme měli. Nejsem sama. Teď jsem seděla u lesa…držela ho v náručí…byl to někdo, koho jsem milovala. Teď odešel. Co mi zbylo? Jen prázdné srdce. Všechno vinou jeho kamaráda. „Navždy tě budu milovat…“ zašeptala jsem mu do ucha a políbila na němá ústa. Byla jsem o šest let mladší. Přesto jsem si připadala silnější.
Lesem zafoukal vítr. Čechral koruny stromů a k zemi se začal snášet vytrvalý déšť…teplý letní déšť………..