Epilog...

Anotace: Myšlení a spojování myšlenek utváří dvojici myšlenek... jsou tedy lidé dvojice?

Našel ji. Seděla tam. Na lavičce. Jejich lavičce. Měla na sobě černý kabát a na klíně svou tmavě zelenou hadrovou kabelku.
Seděla tam a vítr foukal a cuchal jí vlasy. Listí se jí vířilo u kotníků a to, které spadalo ze stromů, dělalo ve větru spirály. A přes tuto skutečnost ona stále jen seděla. Seděla a dívala se před sebe. Neuhnula pohledem. Přitom věděla, že tam je. Přisedl si k ní. Nepromluvila. Nevydala ze sebe jediný zvuk. Mlčel. Mlčeli oba. Seděli a mlčeli.
Mohlo to být pět minut, třicet, možná hodina. Poté se konečně pohnula. Aniž by spustila pohled z místa, na které se zřejmě ani nedívala, otevřela kabelu a vyndala z ní pomačkanou krabičku zlatých Marlborek. Otevřela ji, stále bez jakéhokoliv očního pohybu a vyndala jednu cigaretu. Dala si ji do pusy a ruku se zbytkem posunula doprava. Jemu na klín. Zadíval se na ni a po chvilkovém zaváhání si také jednu vyndal. Stáhla ruku s krabičkou zpátky do tašky. Vyndal zapalovač. Škrtl s ním a konec cigarety se rozžehl jasně červeným plamínkem, který vzápětí zmizel. Aniž by se na ni podíval, nabídl jí zapalovač. A ona, aniž by se podívala na něj, si ho od něj vzala, zapálila si a vrátila mu jej. Zastrčil ho do kapsy, potáhl a vyfoukl kouř.
Seděli vedle sebe. Seděli a mlčeli. A kouřili. Zatímco probíhal tento bezeslovný rozhovor, ovzduší se stalo o něco chladnějším. Nedohodli se na tom, nepodívali se na sebe, prostě jen ve stejnou chvíli poznali, co se stane. Položila si hlavu k němu do klína a stále se při tom dívala před sebe. Položil jí ruku na bok. Vzal deku, kterou měla vedle sebe a přikryl ji a částečně i sebe.
Nevěděl, jak dlouho tam seděli. Možná hodinu, možná půl dne, možná rok. Nebylo to důležité. Seděli, kouřili, mlčeli a dokonale si rozuměli. Tenká nitka, spojující jejich myšlenky, jako by zesílila, jako by ji cigaretový kouř a foukající vítr jen zesilovaly a vyživovaly.
Na bundu mu skápla slza. Drobná, jako kapka ranní rosy. Jeho ruka na jejím boku se nepatrně pohnula. Jen na tolik, aby to cítil on sám a ona pouze podvědomě. Lehké roztáhnutí prstů, slabé přitisknutí k látce jejího kabátu. Ten slabý a zároveň drtivě silný výraz lásky. Stačil jí. Uklidnil ji.
Lidé procházeli kolem. Někteří se na ně dívali znechuceně, odvraceli hlavy, někteří je ani nepostřehli. Lidé. Uspěchaní lidé. Lidé polapení v moci času. Chycení v jeho sítích. V jeho iluzi.
Seděli tam a pomalu usínali. Zadíval se na javor. Stál nad nimi, v celé své majestátnosti na ně shlížel. Skoro se mu zdálo, že se snaží pohnout svými větvemi, aby je před dotěrnými zraky kolemjdoucích skryl, aby jim poskytl aspoň trochu soukromí.
Seděli tam a spali. Javor se na ně už nedíval. Poskytoval jim soukromí. Část pochopení. Oproštění od iluze času. Chránil jejich myšlenky. Jejich souznění. Jejich nitky.