Torzo

Anotace: Inspirováno Scénami z manželského života od Bergmanna, posunuto o level jinam. Co se také může stát s člověkem po sedmi letech manželství... Nezakládá se na skutečné události.

„Ahoj, miláčku,“ rozloučila se ve dveřích se svým mužem.
„Ahoj,“ odpověděl banálně. Byl trochu nervózní.
„Ať ti to dobře dopadne,“ řekla, když stál u výtahu, „Kdy se vrátíš?“
„Bude to trvat dlouho. Nádor v mozkovym kmeni není zrovna banální operace na pět minut. Budu na sále alespoň deset hodin. Zavolám ti. Udělalas mi to kafe, prosim tě?“ pohlédl na ni vlídným pohledem.
„Jo, málem jsem zapomněla. Počkej,“ spěšně odběhla.
Stál u výtahu a trochu se zadumal. Byl unavený, přestože spal deset hodin. Věděl, že dneska mu ten chlapec umře pod nožem. Šance na přežití se pohybovala kolem deseti procent, šance, že by to přežil bez následků, byla takřka nulová. Za pokus to ale stálo. Alespoň, že umře pohodlně, bez bolesti, říkal si a procházel si v hlavě celý operační proces. Koneckonců mu na něm ani nezáleží. Byl to jenom další mozek s kusem zhoubné tkáně, co tam neměla co dělat. Věděl, že jinak uvažovat nemá smysl, pokud nechce přijít o rozum. City do lékařství nepatří a už vůbec ne do onkologie. Přinesla mu kafe a ještě jednou se rozloučila, provázejíc ho soucitným úsměvem. Obligátním úsměvem, kterým ho vyprovázela každý den.

„Další jednotku krve,“ přikázal a za několik vteřin už chlapci proudila do žil čerstvá krev. Jinak mlčel. Všichni mlčeli. Na sále byla zima, studené světlo dopadalo na jeho mozek. Ve vzduchu páchla desinfekce a smrt. Byl to nejlepší neurochirurg v nemocnici.
„Podržte mi tenhle lalok, ať tam vidim,“ požádal asistujícího lékaře. „Tak a teď mi podejte kameru.“
Zajel dlouhou, úzkou trubičkou do hlubin jeho hlavy.
„Tady je, náš přítel,“ pronesl, sledujíc obrazovku. Vidíte ty výběžky? Prorostlo to hluboko. Je to hned vedle tepny a poněkud důležitých nervů,“ dořekl s jistou dávkou sarkasmu v hlase. „ Tlak na hypotalamus způsobuje veškeré hormonální abnormálie. Taktéž ztráta základních reflexů je tímto vysvětlena. Pokud by rostl ještě o pár týdnů déle, zasáhl by plnou silou CNS. Zemřel by na zástavu srdce a dýchání. Ještě předtím by ale pravděpodobně přišel o zrak a upadl do kómatu. Šance jsou ale i tak mizivé,“ rozhlédl se po okolo stojících lékařích. „Tak jdeme na to,“ rozhodně prohlásil a chopil se nástroje ležícího vedle něj.

„Doktore, klesá mu tlak,“ oznámila sestra sledující jeho životní funkce.
„Další jednotku krve… Co dělá tlak?“
„Stále klesá,“ vyřkla znepokojivou zprávu.
„Ještě jednu jednotku. Musíme najít, kde to teče,“ chopil se kamery a hledal zdroj krvácení. Byl svižný a přesný. Během dvaceti vteřin našel zdroj a okamžitě tepnu zašil.
„Jak to vypadá?“
„Tlak stoupá, je stabilizovaný.“
„Super, pokračujme.“
Na misce se hromadily kousky zhoubné tkáně. Čas běžel, kafe ubývalo.
„Dáme si přestávku, zakryjte to,“ rozhodl.
Sestra zakryla díru v hlavě sterilní gázou. Vyšel ven ze sálu, sedl si na lavičku, otevřel lahev vody a notně si přihnul. Spolu s ním šli i dva ze tří asistujících lékařů.
„Jde vám to dobře, pane primáři,“ pochválil ho jeden z nich. Potřeboval si šplhnout. Přešel to s lehkým, ironickým úsměvem. Vzal si kofeinovou pilulku.
„Pane primáři, zase mu klesá tlak,“ přiběhla spěšně sestra.
„Hned jsem tam.“
Přihnul si ještě rychle z lahve a umyl se.
„Jak je na tom?“
„Tímhle tempem je za dvacet vteřin mrtvý,“ oznámila sestra.
Sejmul gázu a odhrnul lalok. Podal nástroj dalšímu z lékařů. Místo, kde ještě před pěti minutami nic nebylo, bylo plné krve.
„Odsávat a další jednotku, ale pohyb!“
Přístroje začaly zlověstně pípat. Nedalo se nic dělat, dokud nezastaví krvácení, nemá oživování smysl. Nemohl to najít, projel několik záhybů, kde odebíral zhoubnou tkáň, ale věděl, že by musel mít štěstí, aby se trefil. Přes krev nebylo nic vidět. Nastala zástava srdce. Nebylo co pumpovat.
„Čas úmrtí 3:05 22.10., zapište to a odvezte ho.“
Sundal si rukavice, hodil je do koše a šel se převléknout. Nic. Prostě nic necítil. A byl na to hrdý.
„Je mi to líto, připojil se jeden z asistujících lékařů. Nedalo se nic dělat.“
„Nedalo,“ přitakal, „Jedu domů. Oznamte to rodičům,“ a odešel.

Domu dorazil v ponuré náladě kolem čtvrté ráno. Jeho žena už spala. Otevřel ledničku, vytáhl si večeři a pivo. Ohřál si ji v mikrovlnce a důkladně se najedl. Převlékl se a šel spát. Zdál se mu jakýsi sen, ale ráno si na něj nevzpomněl.

„Dobrýtro,“ pozdravila ho v poledne jeho žena.
„Dobrý,“ odpověděl.
„Jak to dopadlo?“
„Umřel,“ oznámil, když si mazal na rohlík máslo.
„To je mi líto.“
„I to se někdy stává,“ cítil únavu. Ne z práce, ne z neúspěchu, ne ze smrti. Na to byl zvyklý. Bylo to něco ztěžklého ve vzduchu. Něco se tu noc stalo. Kdesi uvnitř něj.
Najedl se a jel do práce vyřídit papírování. Náhle, uprostřed podpisu úmrtní listiny, dostal nepopsatelný strach. Popadla ho hrůza, aniž by ji dokázal definovat. Stáhly se mu vnitřnosti. Pocítil tepání v hlavě a zvláštní bolest na prsou. Cítil nesmysly, vzpomínal si na nesmysly, myslel na nesmysly. Šel domu dřív. Ten pocit nevymizel, spíše sílil. Jeho žena byla stále v práci. Posadil se do křesla, ale mravenčení v celém jeho těle mu nedalo odpočinku. Rychle se zvedl a v náhlém, těžko popsatelném záchvatu, si uvařil kávu. Prostor a čas vnímal jakoby skrze sklo. Ale před očima se mu velmi jasně rýsoval její hrnek. Vzal ho, nasypal do něj kávu, zalil vodou a přidal mléko. Jenže ten hrnek tam stále jen tak ležel, stále tak nějak prázdný. Něco mu chybělo. Chtěl pryč, jenže nemohl, ztuhl a jediné na světě, co mělo smysl, byl ten hrnek s kafem pro jeho ženu. Cítil, jak nad sebou ztrácí kontrolu. Vstal, došel do svého auta a vzal zlověstnou ampulku s pilulkami. Nasypal jich několik do kávy a čekal. Prožíval nepopsatelná muka. Neuvažoval nad ničím, v hlavě mu šrotovalo. Jen tak tam seděl, za jídelním stolem, neschopen pohybu či myšlenky, a čekal. Úplně vypnul. V zámku zachrastil klíč.
„Ahoj,“ pozdravila ho.
„Ahoj,“ odpověděl, naprosto mechanicky, s očima vytřeštěnýma do země.
„Jé, díky za kafe,“ zaradovala se a napila. Píchlo ho u srdce.
„Jen pij, dokud to máš ještě teplý,“ pronesl, aniž by vůbec věděl, co říká.
„Dals do něj cukr? Chutná nějak divně.“
„Dobrou noc,“ řekl zlověstným tónem. Jeho proměna byla dokonána. Jeho mozek se změnil. Jeho duše konečně praskla jako obrovský vřed. A v tom jejím posledním loku kávy prožil všechno, co kdy spolu měli. Cítil, že umírá. V hlavě mu hučelo a z úst mu vycházela podivná slova.
„Co to říkáš?“ udivila se, „Jsi v pořádku?“
Hlava se mu náhle, z čista jasna vyčistila, cítil neuvěřitelnou energii, sílu. Mánii.
„Nikdy mi nebylo líp,“ odtrhl oči od linolea, do kterého doteď bez hnutí půlhodiny hleděl, a pohlédl na ni. Pohlédl na ni cizí člověk. Zalekla se, udělala dva kroky, zavrávorala a padla obličejem k zemi. Chopil se jejího bezvládného těla a odnesl ji do ložnice.

Probrala se, omámená, unavená a slabá. Smysly ji nechtěly poslouchat. Bolely ji končetiny. Vzápětí zase usnula. Po půlhodině lehkého, temného spánku opět otevřela oči. Tentokrát již byla schopna se podívat kolem sebe. Chtěla se pohnout, ale nešlo to. Spatřila jeho, jak sedí za klavírem a hraje Chopina. Vždycky to na něm obdivovala. Hru prstů, hru rukou, nohou na pedálech. Ruce a nohy jí připomněly bolest. Opět se pokusila pohnout. Bezúspěšně. Pozvedla hlavu a ten pohled ji zmrazil. Torzo. Neměla ruce ani nohy. Zbylo z ní jenom torzo. Hlava jí spadla zpátky na polštář. Nemohla se nadechnout. Dohrál Fantasii E-moll a ohlédl se na ni. Hořel ledovou lhostejností.
„Dobrýtro,“ suše prohodil.
Ležela dál, neschopna se nadechnout. Hrůza ji stravovala zevnitř. Otočila hlavu s vytřeštěnýma, rudýma očima a chtěla něco říct. Nešlo to. Zvedl se ze stoličky, přišel k ní, pohladil ji po tváři a sáhl po injekci ležící na nočním stolku.
„Neboj, to bude dobrý. Brzo si zvykneš na svůj nový život. Teď ale budeš spát. Nechci, aby ses zbláznila. Ještě ne. Musíme si popovídat… jako dva rozumní lidé.“
Vstříkl jí anestetika. Svaly povolily a ona usnula.

Probudila se za několik hodin. Cítila, jako by ji někdo pálil za živa. Její mozek zpracovával nesmysly. Byla dezorientovaná, vyděšená a co hůř, sama. Jen tak tam ležela. Jen to její tělo tam tak leželo. Pomalu přicházela k sobě. Ležela v jejich ložnici, prostěradlo bylo celé zakrvácené. Na nočním stolku ležel nůž, pilka a chirurgická nit. Všechno zčernalé od krve. Venku byl den. Konečně jí její mozek začal dávat správné signály. Konečně ji popadla ta nezměrná, totální hrůza. Uvolnil se jí hrtan, nadechla se a vykřikla. Jekot se nesl pokojem, bytem, chodbou, ulicí, ba celým městem. Cítila svou nahotu, se kterou tam ležela, bezmocná a ve zničujících bolestech. Cítila, jak se chvějí struny v klavíru. Cítila vánek mezi záclonami. Cítila vlhkou měkkost postele. Cítila pach vlastní krve. Cítila jeho.
Vešel do pokoje. Přisedl si k ní a podíval se na ni.
„Jak se cítíš?“ zeptal se soucitně, avšak se skelnýma očima bez zájmu.
„Cos mi to udělal? Proč?“ upřela na něj bezmezně zoufalé zraky. Pocítil jemné mrazení na šíji, podobné, jaké cítí člověk při prvním polibku. Při prvním pohledu na nahotu ženy, na její oddanost. Při prvním intimním doteku.
„Obnovil jsem naši lásku,“ odpověděl klidně.
„Eh…“ zmateně zatěkala očima. Nechápala to, nic nechápala.
„Zbavil jsem tě zbytečností. Zbavil jsem tě tvých nohou, kterými jsi mě dřív tolik dráždívala . Které jsi roztahovala stejně zkušeně jako pouliční kurva. Zbavil jsem tě tvých rukou, se kterýma jsi mě laskala a hladila. Se kterýma jsi vždycky zajela na ta místa, kde jsi věděla, že budu nepříčetný. Zbavil jsem tě tvého těla. Zbyla jen tvá duše. Už žádné grotesky, žádné noční odměny za to, že tě živym, že s tebou žiju a že jsem zticha.“
Nabrala dech do plic, trochu se vzpamatovala.
„Ty hajzle! Co teď se mnou bude? To‘s to nemohl řešit jinak, ty zbabělče? Něco říct? Někdy něco říct? Vždycky jsi přišel z práce, poreferoval o tom, jakej jseš dobrej neurochirurg, jak ti jde práce od ruky. Jak zachraňuješ nebohá dítka od smrti. Nikdy jsi nemluvil o tom, že se ti něco nelíbí. Jsi zasranej šílenec! Chci zpátky svoje nohy a ruce! Slyšíš?! Vrať mi je, ty chcípáku! Proboha! Proboha, Ježiši Kriste! Já nechci, nechci! Nechci! Nechci! Slyšíš?! Nechci!“ nepříčetně ječela pořád dokola a mlátila hlavou ze strany na stranu. Po chvíli přestala. Omdlela. Pohladil ji po tváři, usmál se, zvedl se ze židle a odešel. Ve dveřích si připálil.

Probudila ji ostrá bolest v levé noze. Respektive v tom, co jí z levé nohy zbylo. Zvedla hlavu. Převazoval jí pahýl. Bolest jí vystřelovala do páteře. Vyhrkly jí slzy.
„Co to děláš?! Strašně to bolí,“ zasípala polohlasně mezi zatnutými zuby.
„Vím, že to bolí, ale převázat to musim. Nechtěla bys přece dostat infekci. Chceš přece žít, že?“ zeptal se s úsměškem vládce.
„Nech toho, prosím. Prosím!“ sípala.
„Za chvíli to mám hotový. Radši si zvykej, budu to převazovat dvakrát denně. A tohle je teprve jedna noha.“
„Vem mě do nemocnice! Proboha, vezmi mě tam!“
„Nikam nepůjdeš. V práci jsi dala výpověď, přátele nemáš, jseš sama. Jen se mnou.“
„Tys zavolal ke mně do práce?“
„Netvrď mi, že bys tam teď chtěla jít,“ ironicky odsekl. Na slovo „jít“ kladl důraz.
„Nemůžeš za mě rozhodovat!“
„Jistě, jsi úplně svobodná. Můžeš cokoli, můžeš kamkoli. Sama. Já s tebou nikam ale nejdu.“
Chvíli jen tak ležela a vstřebávala bolest. Začalo jí docházet, v jak zoufalé situaci se to octla. Konečně dokončil převaz. Utřel si ruce od krve do prostěradla. Byla vyčerpaná. Usnula. Probudila se až k večeru. Pomalu přicházela k sobě. Seděl vedle v křesle, četl si knihu a pokuřoval drahé cigarety. Zasténala. Odtrhl oči od knihy.
„Ah, konečně ses probudila. Chceš se najíst?“ zeptal se, zatímco se zvedal z křesla. Típnul cigaretu o desku klavíru.
„Prosím,“ zašeptala,„Prosím, nech mě být. Co chceš?“
„Chci se najíst,“ usmál se, „udělal jsem palačinky. Potřebuješ hodně cukru a ovoce.“
„Odvez mě do nemocnice, prosím,“ zoufale šeptala. Vypadala žalostně. Byla bledá, tváře propadlé a unavené oči se sotva držely otevřené.
„A je to tady zase,“ tvář se mu stáhla do grimasy klidného hněvu, „zase bys myslela jenom na sebe. Pořád jenom já, já, já a zase já. Já jsem ti udělala snídani. Já jsem ti vyprala prádlo. Já tě miluju. Já! Myslíš někdy i na něco jinýho? Dostaneš přesnídávku. Na pevnou stravu je evidentně ještě brzo.“
Odešel. Plakala.
„Tak, jablečná… Otevři!“ přikázal.
„Nechci jíst.“
„Nech toho, dobře víš, že nechci, abys umřela. Přece tě miluju,“ řekl tiše. Pohlédla na toho cizího člověka, kterého neznala. Pomalu se smiřovala s tím, že tady v téhle posteli prostě umře. Hned vedle svého někdejšího manžela, jenž zešílel. Sledovala jeho proměněné oči. Ty lesknoucí se panenky, tančící ve světle lampy. A vůbec nejhorší byla vina, kterou cítila. Pocit, že si za to vlastně může sama. Proč jí jenom nebylo divné, že po těch sedmi letech manželství se ani jednou nepohádali? Proč něco neudělala? Chvíli tam takhle seděli a dívali se jeden na druhého. Znejistěl. Chopil se její čelisti a násilím ji otevřel. Vrazil jí lžičku s přesnídávkou až do krku. Hlasitě polkla a zakašlala. Do očí jí vyhrkly slzy. Než stačila cokoli říct, měla opět v krku další lžičku.
„Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém,“ řekl se svou nově nabytou jistotou a klidem.
Dojedla. Žaludek se jí převracel. Měla pocit, že se každou chvíli pozvrací.
„Za chvíli jsem zpátky,“ řekl a odešel. Osaměla. Opět ji přemohl strach a pláč.
Vrátil se asi po půlhodině. V rukách nesl čtyři svíčky ve svícnech a zapalovač. Zapálil svíčky, každou položil do jednoho rohu místnosti, aby ji alespoň trochu osvětlil a přisedl si na krví ztvrdlé prostěradlo. Vypadal, jako by se chystal na jakýsi rituál. Jeho kroky byly jisté, jakoby naučené.
„Co to děláš?“ zeptala se tiše, hlas jí selhával.
„Jdu si pro svou odměnu. Tak jsme to přece vždycky dělávali. Přinesl jsem ti kytku, spali jsme spolu. Udělal jsem večeři, spali jsme spolu. Měli jsme výročí, spali jsme spolu. Byli jsme na dovolený, spali jsme spolu. Pokaždý, když jsem udělal něco navíc, roztáhlas za odměnu svoje úžasný nohy a náruč. Nechci vypadnout z rutiny.“
„Prosím, nedělej to. Bolí to, strašně to bolí. Vezmi mě pryč, zabij mě, jenom to nedělej. Tak to přece nebylo. Spali jsme spolu i jindy a bez důvodu. Prosím,“ sípala, zatímco si on svlékal košili a kalhoty. Sundal si ponožky a trenky. Lehl si vedle ní. Začala se třást. Vzal ji v pase a posadil si ji na klín. Řev, pláč a hrůza. Narážela obvázanými pahýly na jeho pánev. Nepředstavitelně trpěla. Svět jí potemněl, v hlavě pulzovala bolest. Ohluchla z vlastního řevu. Nakonec milosrdně omdlela.

Zdálo se jí, že je mořská panna. Byl to příjemný, dlouhý sen, na jehož konci se cosi stalo, ale to po probuzení zapomněla. Zbyl jí z toho snu jenom temně příjemný pocit. Konec toho snu byl temný. Byla noc. Budík ukazoval 4 hodiny ráno. Necítila bolest. Jen šimrání na nohách, které však neměla. Opět usnula.

„Prosím,“ začala obligátně, když jí ráno nesl přesnídávku. Tentokrát se ani nesnažila odporovat. Jedla.
„Miluješ mě?“ zeptal se, když jí do úst vkládal poslední lžíci sladkého pokrmu.
„Jak bych mohla? Vzals mi všechno, co jsem měla.“
„Naopak, dal jsem ti možnost pochopit, proč vlastně žiješ. Žití s tebou bylo tak nesmírně ubíjející. Nudil jsem se každý den, každou noc. Nudil jsem se při společných večeřích, při společném sexu, při všem. Toužil jsem po tom, aby se něco změnilo. Abys konečně cítila. Abys žila se mnou jeden společný život a ne jenom svůj život vedle mě. Neumíš si představit, jak jsem toužil vypadnout každý ráno do tý práce. Dost možná proto jsem byl tak dobrej v hrabání se v hlavách malejch onkologickejch pacientů. Bylo mi líp v jejich mozku, než s tebou v jedný posteli. Jak jsem nenáviděl ty chvíle, kdy ses se mnou loučila ráno na chodbě. Našel bych si jinou, ale na to jsem neměl odvahu.“
„Vždycky jsi byl slaboch, teď jsi to jenom dokázal. Zničils mi život. Jseš konečně spokojenej? Líbí se ti mi vládnout? Líbí se ti má bolest? Umíš si vůbec představit, jak je těžký žít s někym, jako jsi ty? Žít ve stínu toho slavnýho neurochirurga. Vařit mu, prát mu, starat se o něj, a on jediný, co umí, je chlubit se tim, co dokázal? Milovat se s ním a myslet přitom na to, že zejtra musim zase do práce? A zase vyprat a vyžehlit prádlo? Hladit ho a přitom mít chuť mu dát facku? Jsi jenom patetickej sráč. Lituju dne, kdy jsem tě poznala. Jseš…“
„Drž hubu! Drž už kurva hubu!,“ zrudl vzteky, „Ty si máš tak na co stěžovat! Přivedlas mě až sem. Myslíš, že já jsem si tohle všechno plánoval? Myslíš, že jsem chtěl zklamat sebe i tebe? Myslíš, že jsem chtěl mrzačit krásný ženský, jako jsi ty? Vlastní ženu? Ne já tobě, ale ty mně jsi zkurvila život.“
„Chceš vědět, proč jsi mě rovnou nezabil? Chceš to vědět?“
„No, to by mě teda zajímalo,“ prohodil opět se svým jistým, sarkastickým úsměvem.
„Chceš mít moc. Moc nade mnou. Byla jsem to poslední, co se ti nechtělo úplně oddat. Štvala tě má smyslnost, moje tělo tě přivádělo k šílenství. Viděla jsem ti to na očích pokaždý, když ses mě dotýkal. Ale co tě štvalo nejvíc, byla má netečnost. Má cudnost, můj úsudek, má volba, můj život tě štval. Nechtěl jsi už na nic brát ohledy. Přeskočilo ti. Je z tebe totální magor. Psychouš. Zavřou tě do léčebny, nadopujou sračkama a budeš jenom tak ležet a v hlavě se ti bude tohle všechno pořád dokola opakovat. Zmrzačils vlastní ženu. Jakej to byl pocit, když jsi poprvý položil skalpel na moje stehna? Jak ses cítil? Tak jak ses kurva cejtil?!“ vykřikla.
Vzápětí se jí chopily jeho silné paže a mrštily s jejím torzem o zeď. Zůstala ležet obličejem k zemi. Házela s ním do strany na stranu, plivajíc krev a zuby.
„Chcípni! Chcípni ty zkurvysynu!“ řvala, občas se zakuckávajíc vlastní krví.
Uklidnil se. Sedl si na stoličku a zapálil si. Sledoval jí v jejím marném zápase a opět se usmíval. Do očí se mu nalila krev.
„Pokud sebou nepřestaneš mrskat, prasknou ti stehy,“ řekl klidně a potáhl z cigára, „a to by nebylo dobrý. Nechce se mi to zase zašívat. Je to poměrně dost práce. Neumíš si představit, co všechno se tam musí zašít… všechny tepny, veškerá tkáň okolo. Kdybys jenom viděla, jak vypadaj tvoje ruce zevnitř. Už nejsou tak hezký, to mi věř.“
Vztek plynule přešel do pláče. Byl to sotva znatelný rozdíl, ovšem ne neznatelný pro člověka, který s ní žil už sedm let. Postupně se uklidnila. Ležela jen tak, bezvládně na koberci, jako kus šutru, a plakala. Nad ní se vznášel dým. Vedle ní stál svícen s ohořelým zbytkem svíčky. Její pláč se zdál být součástí toho zvláštního ticha, které se mu vkradlo do duše. Cítil úlevu, jako po studené sprše. Vědomí se mu vyjasnilo.
Dopotáhl, típl cigaretu o klavír, přišel, k ní, opatrně ji zvedl a položil na záda.
„Počkej, hned jsem zpátky,“ řekl vlídně.
„Kam jdeš? Nenechávej mě tu samotnou!“ doléhalo za ním do vedlejší místnosti.
Vrátil se za pět minut, s čistým prostěradlem a mokrým kapesníkem. Očistil jí jemně nos a ústa od krve, převlékl postel a položil ji na ni. Sedl si vedle ní a pohlédl jí do očí. Viděla v nich flegmatickou vlídnost a dobrotu. Jak moc se jen lišily od těch zuřivých očí, které na ní hleděly před deseti minutami. Usmál se a tentokrát mile. Zmátlo ji to. Zamrazilo ji a opět dostala strach. Neodtrhávala oči od jeho.
„Miluju tě,“ řekl pomalu a provinile, přičemž sklouzl pohledem na její ňadra a klín.
Neodpověděla.
A pak tam jen tak seděli, dlouhé vteřiny, minuty a snad i hodiny a hleděli si navzájem do očí. Nakonec ji zvedl z postele a nesl ji chodbou.
„Kam to jdeme?“ zeptala se tiše.
„Myslím, že je čas tuhle hrůzu ukončit.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se, ale přesně věděla, co tím myslí. Právě proto jí neodpověděl.
Došel do kuchyně, vzal velký černý igelit na odpadky a vložil ji dovnitř. Mlčela, ale v očích měla tak zoufale vyrovnaný výraz, který se mu nadosmrti vryl do paměti a od té doby ho ty její hrůzně roztažené panenky děsily pokaždé, když jenom zavřel víčka.
„Mohli jsme spolu zestárnout. Mohli jsme mít kupu dětí a finanční problémy, jako normální lidi. Mohli jsme o víkendu do kina. O dovolený na chatu. Mohli jsme žít. Co jsme ale mít nemohli, bylo štěstí a láska. Láska je jenom o pár chvílích. První zamilovaný pohled, první polibek, první sex, první měsíc, rok, deset let společnýho života. Pak už si to člověk jenom namlouvá. Rok, dva, dvacet, padesát let. Nakonec už rezignuje i na to a vztah drží pohromadě jenom rutina a zvyk. Když má štěstí, stačí umřít dřív, než prožije peklo, a nebo je už moc starý na to, aby chtěl něco měnit. Snad mi to bůh odpustí. Snad to chápe, snad vidí do mojí duše a ví, že jsem musel něco udělat. Od tý chvíle, co jsi mi řekla, že mě miluješ, jsem měl pocit, že je něco špatně. Takovou skepsi a strach z toho být milován. Možná jsem ti o tom měl říct. Možná jsem se měl sebrat a vypadnout. Měl jsem pocit viny kdykoli jsem na to jenom pomyslel. Můj otec opustil mou matku úplně stejně, jako jsem to chtěl udělat já. Začala pít a nakonec se zastřelila. Nechtěl jsem ti ublížit. Jak ironicky to teď zní…“ krátce zmlknul. Jeho oči hleděly ven z okna, jako by vzpomínaly na všechny ty krásný chvíle. Náhle se ale jeho pohled upřený v dál vrátil zpátky do přítomnosti a ztvrdl do brutality šílence.
„Do deseti minut ztratíš vědomí.“
Utáhl uzel na pytli, sednul si vedle na židli a zapálil si. Slyšel sípání, kašel a pak šepot.
„Odpusť mi, prosím,“ zašeptal.
Ale ten šepot nepřestával a nepřestával. Uběhlo deset minut, dvacet, třicet, hodina, a stále slyšel nesrozumitelný, tichý šepot. Vstal, vzal ten pytel, vložil ho ještě do dalších pěti a pak s ním vší silou začal mlátit o zem, stěny, rohy a nábytek. Bylo slyšet praskání kostí, jeho zrychlený dech a ten mrtvolný šepot plazící se závity jeho šíleného mozku. Zničil jejím vlastním tělem všechno, co mu ji jenom trochu připomínalo. Nábytek, porcelán, vázu po její babičce, postel, celý byt. Mlátil tak s torzem své ženy zabaleným v igeliťácích dobrou hodinu, až konečně padl vyčerpáním. Odnesl ten pytel ven a vhodil jej do popelnice.

Bylo ráno. Šel do práce zachraňovat životy a v hlavě mu stále zněl ten mrazivý šepot a v očích všech kolem sebe viděl ty hrůzné panenky, které ho milovaly.