Slečna obdivovaná hořkostí

Anotace: Měla vše z pohledů lidí, kteří ji míjeli, alez pohledu sama sebe neměla nic!

Bylo teplé a zářivé léto. Slunce opalovalo obličeje veselým lidem a smutným pomáhalo získávat optimismus. Děti dováděly na hřištích a smích byl slyšet na míle daleko. Staří lidé seděli na lavičkách a měli radost ze štěstí ostatních okolo.

Do všeho krásného dění přišla neobyčejná slečna. Záře, která ji doprovázela byla opravdu překrásná, studivá a i přesto přitažlivá. Avšak přes všechnu tu krásu její výraz poukazoval na smutek ony slečny. Lidé se zastavili a sledovali ji! Udivení se dalo měřit na litry. Šla sama a za ní se táhla její hořká svobodna a minulost. Hořkost jsme viděli i v jejím obličeji. Krásné rysy ničené hořkostí z nepochopení života. Nevěděla kam jde ani co bude dál. Její cíle jakoby se vypařily a sny také. Foukla do prachu v dlani, který se vytratil do prostoru. Ukápla jí slza. Slza plná hořkosti. Vzduch okolo ní byl plný zrad a křivostí. Netušila jestli to jsou zrady co vykonala jiným nebo to jsou zrady, které přichystali lidé pro ni. Dýchala velmi pomalu, protože každý nádech tohoto odporného vzduchu jí účinil hrozné bolesti.

Došla k mostu, opřela se o zeď a koukala na řeku, která poklidně teče. Tak strašně moc chtěla převzat od řeky ten klid v duši i mozku. Toužila! Lidé jí obklopovali a zvědavě ji stále sledovali. Nevnímala jejich přítomnost. Vzpřímila se a zakřičela směrem k nebesům „Bože vrať mi sílu, sílu věřit, milovat a odpouštět!“.

Nevěděla co udělat. Netušila co udělá v příštích minutách. Možná to chtěla vrátit v posledních sekundách svého života, ale bylo již pozdě. Opakovala si v duchu „Krásná dívka by se nezabíjela, ta by svůj odraz v zrcadle objímala. Neměla by důvod proč se zabíjet. Co mám udělat já, když se nenávidím, když nenávidím vše? Když neumím milovat?“ a opět zakřičela směrem k řece „Bože vrať mi sílu, sílu věřit, milovat a odpouštět!“. Slzy jí začaly stékat po tvářích a následně i po bradě a nakonec skončily v řece.

Jizvy, které utrpěla po psychické stránce na ní svítily jak majáčky. Cítila na tech místech hořkou bolest, tiše sykla.

Neuměla milovat, odpouštět ani věřit. Nemá sílu už ani mluvit. Za všech sil si sedla na zídku na mostě. Nechtěla konec svého bytí, chtěla konec trápení, zrad a hořké svobody. Opouštěla ji mysl. Jakoby byla robot bez myšlenek. Bez duše! Někde ji nejspíš v tom spěchu zapomněla. Zavře uslzené oči a….