Proč je tak těžké mluvit?

Anotace: Nevím,co bych k tomu měla ,,anotovat"...Prostě smutný příběh o dívce,které se snaží pomoci jeden kluk.Pomůže,ale stejně se zabije.A on pak taky...

Byl první listopad.barevné listí opadalo ze stromů a schovalo betonové chodníky a trávu.Jeden jediný člověk byl teď venku.Jedna jediná dívka se právě procházela barevným listím.Oděna v černém s černými vlasy kopala do listí,vyhazovala jej do vzduchu a spokojeně se usmívala.Že se stmívalo jí bylo zřejmě jedno.Spokojeně šla dál.
Zastavila se až u jednoho starého stromu v nějakém parku.Zkoumala ho svým nevinným a nešťastným pohledem.Jak to,že mladá dívka je nešťastná?Má se přeci radovat a užívat si život! ,,Mohlo to být jinak..“ zašeptala stromu. ,,Všechno to mohlo být jinak,ale teď..Teď už to chci nechat tak!“ pokračovala.Kapky slané vody se zvonivým zvukem dopadaly na listí. ,,Pošpinila jsi si tváře!Pošpinila jsi je svým pláčem!Neplač!“ řekl kdosi z druhé strany stromu. ,,Jenže to už mě je jedno!“ odpověděla potichu. ,,Ne!Není ti to jedno!Jenom chceš,aby ti to bylo jedno!“ Jenom se ironicky usmála. ,,Co ty můžeš vědět?“ ,,Vím toho hodně!Snad tě nezničí problémy!Každý máme své problémy a..“ ,,A každý je řešíme jinak,tak toho nech!“ ,,Nenechám!Chtěl bych ti pomoci!“ Tiše se rozplakala. ,,Proč mě nenecháš?“ ptala se s pláčem. ,,Proč se mi snažíš pomoct,i když tě odháním?Co tě tady drží?Proč se snažíš mi pomoct?“ Rozplakala se ještě víc a bylo jí jedno jestli ji uslyší. ,,Ty pláčeš?“ ,,Ne!“ ,,Zase mě odháníš!Jenže já zase neodejdu!“ řekl klidně a obešel strom.Sedl si k ní a objal ji. ,,Ať říkáš cokoliv,ať děláš cokoliv,vím že mě potřebuješ!Chceš abych tady byl,ale neumíš to říct.Proč bys sem jinak chodila?Věděla jsi,že tady budu!“ Neodpovídala,jenom tiše plakala. ,,Ale proč?“ ,,Jenom ti chci pomoct..“ Chtěla mu poděkovat,ale nedokázala to.Jenom naprázdno otevřela pusu.
Chvíli tak jenom seděli.On ji objímal a ona mu plakala do bundy. ,,Bývala jsem i jiná!Smála sem se,užívala si života,byla jsem šťastná.A teď?Teď jsem za depkařku.Jsem jenom smutná,pořád brečím a nejraději bych skončila s tímhle hnusný a nespravedlivým životem.“ začala najednou vyprávět.Věděl,že je to pro ni těžké,odhalovat svoje nitro a mysl,proto nic neříkal,jenom poslouchal. ,,Co vím,tak už odmala mám takové pochybnosti,je to se mnou už od takových sedmi osmi.Pochybuji o životě,o lidech,o sobě..A pak se to začalo rozrůstat..Pochybnosti byly větší.A navíc rodina.Nikdy jsem se tam necítila jako doma.Netěšila jsem se tam,už jenom proto,že jsem si tam připadala jako v kleci.Svobodná jsem byla jedině venku.Co nejdál od rodiny!Od vlastní rodiny!Odcizili se mi a já jim,ale asi jim to nevadilo!A pak se přidaly i jiné problémy,ve škole,s kamarády,a kluky,se mnou..Nedalo se o zvládnout!A vzít si nůž a říznout se..Bylo to něco..kouzelného?Ano kouzelného,uvolňujícího to stálé napětí!Konečně jsem se cítila zase dobře!Po tak dlouhé době!Jenže moc lidí to nepochopilo..Ale já to potřebuju!Není to závislost!Ale potřeba..A nechci se toho vzdát!Mám se tak vlastně dobře!“ skončila vyprávění a dívala se nepřítomně před sebe.Ani nevěděl,co jí na to má říct. ,,Vím,že to není moc hrozný,co se stalo,ale není to všechno..Ježe ty další věci ti nedokážu říct..Promiň..“ ,,Nemáš se za co omlouvat!A děkuji,že jsi mi to řekla,že jsi se svěřila!“ ,,Hm..A ty mi nic neřekneš?“ ,,No..“ Seděli a povídali si.O všem,úplně o všem.
,,Hele je deset,je tma,ale ty jsi tady!“ řekl. ,,No jo.“ zasmála se.Hodně jí pomohl.Ukázal jí jak má zase žít.A to si jenom povídali,tak jak si s ní nikdo nepovídal. ,,Tak jdi!Já tady budu zase zítra!Tak jako každý den!“ usmál se na ni. ,,Tak ahoj!A děkuju!“ ,,Ahoj a já děkuju!“ Rozloučili se a ona pomalu kráčela domů,do klícky,kterou nemá tak ráda.Cestou se ještě radovala z listí a podzimu.
Čekal..Tak jako včera seděl pod stromem a čekal až přijde.Nepřicházela.Po dvou hodinách to vzdal a odešel.
,,Ahoj mami!Jsem doma“ zavolal do domu. ,,Ahoj!Na stole máš dopis!“ ,,Dopis?“ Přišlo mu to divné.Nikdo mu nepíše.Odešel do obýváku a vzal si dopis.Po pěti minutách,když ho dočetl podruhé si sedl do křesla.Kapky slané vody pomalu a líně padaly na dopis.Pomalu vstal a odešel do pokoje.
,,Ty nejdeš do školy?“ zavolala na něj matka.Když ani po pěti minutách nepřišel a ani neodpovídal,šla k němu do pokoje. ,,Cos to udělal?“ zašeptala.Ležel na zemi v kaluži krve s dopisem v ruce.S jejím dopisem v ruce!Rozloučila se s ním přes dopis.Nedokázala mu to říct.A on to neunesl!Ona pro něj byla vším!On ji miloval,ale nedokázal jí to říct.