Padlé sny.. 2

Anotace: ehm.. dvojka..

Zvoní!!.. Konečně, je to jako vysvobození – právě skončila poslední hodina.. Všichni zase vystřelili do šaten a ven rychlostí kulového blesku. Já se loudám poslední.. Nechci v šatně narazit na ostatní.. Ne, po dnešním ránu.. Ránu, na které už jen tak nezapomenu.. Nechci jim dopřát další zábavu na svůj účet.. Ne takovou..
Spěchám po rušné ulici, spěchám domů.. To nenáviděného domova.. Spěchám, s podivnou předtuchou..
Otevírám si klíčem dveře, ten křik slyším už zvenku.
„Co si sakra myslíš, že děláš? Chceš se mě zbavit? Chceš odejít? Otravuju ti život? Tak táhni! Táhni ty krávo, i s tou tvojí dcerou!! Běžte!! Táhněte! A už se nemusíte nikdy vracet!“, následují jakési rány, bouchání a rychlé kroky.. Vím, že dovnitř teď nemůžu.. Musím myslet na mamku.. Bojím se o ni.. Roztřeseně usedám na schody na chodbě.. Musím jen čekat.. Čekat, až se táta uklidní – a nevím, jak to bude trvat dlouho.. Někdy takhle dokáže řádit i celé hodiny..
Sleduju svoje ruce – třesou se mi a nejde mi se toho zbavit..
„Ne!! Já to tak přece nemyslela.. Miláčku..“, donese se ke mně výkřik, při kterém se mi zastaví srdce. Nejradši bych chtěla někam zavolat, za někým běžet.. Za někým, kdo by mi pomohl, jenže za nikým nemůžu..
Mamka mi to říkala.. Nechce o tátu přijít.. A ona ví, že kdybychom zavolali třeba policii, nikdy by nám to neodpustil, a pak by to s námi bylo jenom horší.. Nevěří policii..
A i kdybych mohla, stejně nevím za kým.. Tady v paneláku, kde bydlíme nemáme žádné přátele.. Vlastně se tu rodiče nebaví s nikým.. Táta je všechny odmítá a tvrdí, že je to „verbež jedna pitomá“ a zakazuje mámě se s kýmkoli stýkat.. A ta tohle dodržuje.. Protože se moc bojí následků toho, kdyby to jednou porušila, a táta se o tom dozvěděl..
A já se jí nedivím.. Dobře vím, co dokáže.. Achjo mami, proč sis ho vzala? To jsi to neviděla? Neviděla jsi, koho si to bereš?.. Mami.. Maminko moje..
Před očima vidím naše staré fotky – já, ještě jako malé mimi – v maminčině náručí. Mamka se na mě usmívá a táta ji objímá za pas.. Já, přede mnou dort s jedinou svíčkou, táta mě drží a ty jsi nás fotila.. Ty s tátou se držíte za ruku na pouti.. Já, když poprvé jedu na kole a vy dva stojící opodál..
Proč je to teď jiný? Je to od tý doby, co se tátovi stala ta nehoda.. Nehoda, která navždy změnila život jemu i celé naší rodině. Je od té doby mnohem náladovější, výbušnější, vadí mu každá věc, co je jen trochu jinak.. Každá věc, co uděláme já nebo mamka špatně.. Snažíme se, skutečně se snažíme mu pomoct a vyhovět mu, ale nejde to.. Někdy mi připadá, že čím víc se snažíme, tím hůř se k nám chová..
Nevím, co se mu vlastně přesně stalo, byla jsem tehdy ještě hodně malá a mamka o tom nechce mluvit.. Kdybych se na to zeptala táty, asi by mě rovnou zabil.. Stačí mi vidět jen to, jak se dívá na zprávy, ve kterých začne běžet nějaká reportáž o automobilovém neštěstí. Vždycky sebou jen trhne a ihned program přepne..
Ale něco jsem přece pochytila.. Něco si domyslela.. Táta měl sestru.. Když mi zemřeli rodiče, byla ona tím jediným, co měl.. Vyrůstali spolu, ona mu byla jeho strážným andělem.. Starala se o něj a on se jí svěřoval se vším.. Takové pouto je velmi výjimečné.. Tak pevné, silné a vroucí.. Je to skoro jako zázrak.. Tady.. V tomhle krutém nelítostném světě..
Jednou si chtěli udělat společný výlet.. Táta chtěl strávit víkend se svojí milovanou sestrou, a snad si i nachvíli odpočinout od své vlastní, nové rodiny.. Mamka tehdy nic neříkala – dobře věděla o poutu, které ty dva pojí..
Řídil táta – právě můj táta.. Nevím, jak přesně to proběhlo, ale určitě se stala hromadná dopravní nehoda, kterou způsobil nějaký cizí řidič.. Řidič, který z místa nehody – ať už se mu to podařilo jakkoli – ujel. A moje teta – teta, na kterou si vůbec nepamatuju, zemřela.. Zemřela přímo na místě a její bratr přežil..
Přežil, ale změnil se.. Od té doby už nikdy nebyl stejný jako předtím.. Je jiný..
Má vztek na celý svět. Vztek na toho řidiče, jak vůbec mohl tak bezohledně odjet? To nemá vychování?! To je to takovej zbabělec?! Člověk si přece má nést následky svých chyb.. Má jim hrdě čelit..
Má vztek na sebe, jak to, že to neviděl? Že to netušil? Že si toho nevšiml? Proč jen nedával větší pozor? Vždyť tomu přece mohl zabránit.. Mohl.. Jen kdyby byl tehdy o trochu víc pozornější..
Má vztek a vybíjí si ho na nás dvou – na mně a mamince.. - Na jediných lidech, kteří mu ještě zbyli..
A už je ticho.. Nic neslyším.. Vytáhnu klíč od domovních dveří.. Nejistě je odemknu a otevřu..
Tady to zas vypadá! .. Střepy nádobí z kuchyně jsou až v chodbě – i po celém pokoji.. Táta jen tiše sedí v křesle a zírá kamsi před sebe.. Snad do dávno minulých dob..
Pomalu vejdu do ložnice, přes jejíž dveře se ke mně donáší slabý vzlykot.. Je otevřeno.. Nejistými kroky vejdu dovnitř.. Na zemi vedle manželské postele sedí mamka. Její plavé vlasy jí padají do uplakaného obličeje..
Přisednu k ní a jemněji obejmu : „Už je to pryč, mami..“, uklidňuju ji tiše, i když sama nemám daleko k slzám.. Je to podivný – dcera uklidňuje matku..
„Já vím.. Vím.. Děkuju..“, vzlykne a přitiskne mě k sobě ještě pevněji – jako bych snad já byla ta její naděje, o kterou nechce přijít..
„Jsem tak ráda že tě mám..“, šeptá mi tiše do ucha a mně – už zase – vyhrknou do očí slzy..
„Mám tě ráda“, řeknu a zadívám se jí do očí.
„Já tebe taky, holčičko, ale.. Co s námi bude?..“, nešťastně si složí hlavu do dlaní..
„Já.. Nevím.. Mami, co kdybychom zavolali.. Někomu.. Já nevím.. Oni by nám pomohli..“
„Ne, to ne.. Já tvýho tátu miluju.. A tohle by mi nikdy neodpustil.. Já.. Nemůžu..“
„Ale můžeš, mami.. Neboj se.. Tenhle život.. Nemá cenu.. To nejde..“
„Promiň, Neli.. To nemůžeš pochopit, jsi ještě malá..“
Mlčím a jen se na ni dívám.. Ona nejspíš vycítí můj pohled a vzhlédne, aby mi ho smutně opětovala..
„Pojď.. Musíme za tátou..“
„Cože?“, vyděsím se, ale to už je mamka pryč. Vyjdu za ní a zastavím se ve dveřích obývacího pokoje..
Dívám se na ty dva. Mamka si přisedla vedle taťky, stále zírajícího kamsi do prázdna – stále bez jakéhokoli výrazu..
„Miláčku..“, zlehka a jemně se dotkla jeho ramene. Nic neříkal – vůbec nijak nereagoval..
„No tak.. Už je zas dobře..“, uklidňuje ho..

- Nemůžu se na to dívat! Musím jít pryč.. otáčím se a vcházím do svého „růžového království“, které mi – jak doufám – poskytne aspoň nějakou útěchu.. Útěchu ve svém nekonečném tichu.. A skutečně se ne nemýlím!
Pokoj mě vítá svou mlčenlivou prázdnotou, - ale po všem tom zmatku a křiku mi tohle připadá jako vysvobození..
Jen slastně přivírám oči a v tom tichém objetí samoty se tomu pocitu zcela podám. Je to tak očišťující.. – Jako dlouhá, horká koupel po dlouhém a náročném dni.. Kdo nezažil, nemůže pochopit..
Ani z vedlejší místnosti už ke mně nedoléhají žádné zvuky.. Táta se nejspíš uklidnil zcela.. Tohle ještě nebylo tak prudký.. Zažila jsem už daleko horší výstupy.. Jednou kvůli němu musela mamka dokonce do nemocnice!..
Táta jí druhý den přinesl kytici růží zároveň se srdceryvnou omluvou.. Pak si vyznali svou hlubokou, nehynoucí lásku..
Musím se ironicky ušklíbnout – prostě tomu nemůžu zabránit; nemůžu odolat.. Tohle udělat někdo mně, odejdu od něj.. Nenechala bych si to líbit.. Proč ale mamka ano?.. Ale jistě.. Už vím..
Láska.. – To je ono.. Co to vlastně je? Láska?!.. Proč vznikla? Proč vlastně existuje, když jen bolí a ubližuje?..
V tu chvíli si vzpomenu na Richarda.. Na Richarda, kterého miluju celým svým srdcem.. Na Richarda, který mě jen ponižuje a zesměšňuje.. Na Richarda, jehož city patří Monice..

Lehnu si na postel a obejmu svého milovaného plyšáka Chlupítka – to jméno jsem mu dala už jako malá.. Je to vlastně „jen“ velká, měkká růžová chlupatá koule s velkýma korálkovýma očima a dlouhýma plandavýma fialovýma rukama i nohama..
Vypil a vysušil už tolik mých slz.. Zažil se mnou všechno, co se mi kdy stalo.. Jemu se vždy svěřím.. Jemu jedinému.. O něm jediném totiž vím, že mu můžu věřit.. Že všechny ty mé nejniternější tužby, pocity, touhy a tajemství u něj zůstanou v naprostém bezpečí..
Stisknu ho v pevném objetí.. Pravda, občas si řeknu, že je to jen blbá hračka pro malý děcka, ale téměř vzápětí toho vždycky ihned začnu litovat. Je to můj nejlepší kamarád.. Jediný skutečný přítel.. I když.. Ne.. On vlastně není jediný..
„Lio?“, zavolám tiše a ohlédnu se. – Nikde nikdo.
„Lio? Kde jsi?“, přidám na hlase a podívám se na druhou stranu.. A najednou ji vidím! Sedí v horní části mojí postele a pohupuje nohama přes její pelest..
„Ahoj“, vydechnu úlevně.
„Hmm.. Co to bylo dneska ráno v tý škole?!“, vyjede na mě ihned rozzlobeně.
„Proč jsi se nebránila? Já bych jim dala.. Myslí si bůhvíjak jsou chytrý a lepší.. Tss.. Proč si to všechno necháš líbit?“, to už křičí.
„Jenže já nejsem jako ty! Já prostě nemůžu.. Nejde to..“
„Ale nefňukej mi tady! Seber se prosimtě! “, hučí do mě..
„Dej mi pokoj! Já o tom nechci mluvit.. Prostě za to nemůžu.. Pojď si radši na něco hrát..“
„No jo.. Ale budeš litovat, uvidíš.. Když se nebudeš bránit bude se to jen zhoršovat a stupňovat, protože v tobě uvidí snadný cíl..“
„No a co!“, rozkřiknu se na ní a ona se ke mně konečně otočí úplně..
„Na co si teda budeme hrát?“, povzdychne si, aby mi dala jasně najevo, jaký to se mnou má těžký..
„Na.. Na co chceš.. ?..“, snažím se ji vyhovět, aby se jí zlepšila nálada.. Ihned pookřeje : „Víš co? Já budu jako Richard – začnu se do tebe navážet a ty se ohradíš! Nenecháš si to líbit!“
„Ale - ...“, začnu namítat, ale ani mě nenechá domluvit..
„- Žádný ale! Je to pro tvoje dobro..!“
„Tak.. Dobře..“, souhlasím neochotně..
„Takže..“, dá se do řeči, ale ihned vzápětí zmlkne, přeruší ji přibližující se hlas..
„Nelo! S kým si to tam povídáš?..“
„To je mamka!“, podívám se na Liu, ale to už se dveře rozletí..
„Proboha Nelo? S kým se to tu bavíš? A neříkej, že s nikým – dobře jsme tě, tatínek i já, slyšeli..“
Bezradně se zadívám na Liu, ale ta se jen ušklíbne..
„Kam se to koukáš? Dívej se na mě když s tebou mluvím.“
„Já.. Bavila jsem se s Liou..“, řeknu a tiše žasnu nad tím, že mamka dělá, jako by Lia snad ani neexistovala.. Jako by ji neviděla..
„Prosímtě o kom to mluvíš? To je nějaká tvoje kamarádka? A kde je teď? To tak rychle odešla? – Ani jsem ji neviděla..“
„Ale Lia..“, znovu pohlédnu na místo, kde sedí.. Jen vyplázne jazyk a drze se na mě dívá..
„Lia co?.. Od tebe se taky něco dozvědět..“, ztrácí mamka trpělivost.
„Lia je.. Je tenhle plyšák..“, čapnu rychle nejbližšího chlupáče, „Jen jsem si hrála.. Asi jsem to přehnala s hlasem, promiňte..“, tohle jsem ani nechtěla říct.. Vyšlo to ze mě docela samo.. Nic nechápu..
„Ale vždyť tohle je Chlupítko..“, řekne s údivem a já ztuhnu.. Sakra!.. To on mi byl nejblíž – to jak jsem ho předtím objímala..
„Já.. Změnila.. Jsem mu jméno.. Teď se jmenuje Lia..“
„Aha.. Zvláštní.. Tak si hraj dál.. A pokud možno trochu tišeji – nemusíš řvát na celej barák..“
„Zvláštní..“, zopakuje si sama pro sebe a odchází z pokoje..

Zvláštní.. To je přesně to slovo! Jak to, že maminka Liu neviděla a já ano? Má snad Lia nějaké podivné, paranormální schopnosti a může ji vidět jen ten, komu to ona sama dovolí?
Chci se jí na to zeptat, ale když se otočím, už tu není.. Zase zmizela, bez rozloučení – tohle na ní skutečně nesnáším!.. No co, zeptám se jí příště..
Zvedám se a ačkoli se teprve asi půl osmé, jdu do koupelny – připravit se na spaní.. Sprcha, vyčistit zuby, převlíct se do pyžama..

Konečně ulehám do postele.. Lia se ještě neukázala, ale vím, že se zase brzy objeví.. Není den, kdy by jsme nebyly spolu.. Mám ji moc ráda.. Bez ní a bez Chlupítka bych to nejspíš nezvládala už vůbec..
Přemýšlím o tom, co pro mě ti dva znamenají a zlehka usínám.. A pak už je najednou jen tma.. Černočerná hluboká tma..

Sedím kdesi venku, všude kolem pobíhají nějaké děti – přibližně v mém věku. Podívám se na ně pozorněji a postupně v nich rozpoznávám všechny své spolužáky.. Ihned začnu očima pátrat po Richardovi.. Jen tak.. Jen se znovu zadívat na jeho andělsky krásnou tvář a ty jeho nedbale upravené kaštanové vlasy, padající mu do modrých očí.. Jen tak.. Připomenout si jeho nádherný milý úsměv – který znám nazpaměť, ale nikdy neomrzí.. Pozorovat jeho gesta, jeho pohyby i mimiku.. Sledovat všechno co dělá..
Vtom k němu přichází Monika, vklouzne svou rukou do té jeho a vroucně ho políbí.. V jeho očích vidím na zlomek vteřiny překvapení, ale ihned ho vystřídá samolibé uspokojení.. Vidím to i z téhle dálky..
Honem se zadívám k zemi.. Do očí mi vhrknou slzy.. Dívám se na všechny ty kamínky, když.. Počkat! Co to tam dole leží?.. Sehnu se, abych sebrala něco, o čem nemůžu věřit, že to tu je..
Chlupítko! Jak se sem jen dostal?.. Je celý zaprášený a špinavý, jemně ho začnu oprašovat, když se najednou odněkud vynoří další spolužák..
Vzhlédnu k němu. Na tváři má nepěkný úšklebek a v očích kruté pobavení. Než stačím jakkoli zareagovat, vytrhne mi Chlupítka z ruky a kamsi s ním běží.. I on byl včera v šatně s ostatními.. Včera?.. Vůbec nevím, co je teď.. Co bylo.. Kolik času uplynulo..
„Dívejte co mám! Dívejte co mám! Neliny hračku!“
„Ty vole.. Ty si ještě hraješ s plyšákama?“, ozve se hned několik hlasů najednou a kolem mě se začne tvořit kruh..
„Počkejte.. Ticho…“, ozve se najednou jakýsi hlas - Richard.. Monika s ním už není.. Nevím kde je..
-Třeba jim řekne, aby mě nechali na pokoji.. Že jim nic nedělám.. Třeba..-, nestihnu ani domyslet své vlastní myšlenky, když znovu promluví.. Při řeči pomalu došel až přímo doprostřed kruhu – přímo naproti mně..
„Hoďte mi někdo tu její blbou hračku!“, zavolá a jeho přání ihned někdo vyplňuje.. Nějaká holka mu Chlupítka bezohledně hodí..
Popojde ještě pár kroků a natáhne ke mně svou ruku, v níž drží Chlupítka..
„Chtěla bys ho? Chtěla?.. Tak si ho chyť!“, zakřičí a hodí ho přes celý obvod kruhu nějakému klukovi..
Najednou už tu není jen moje třída – na to je jich tu moc.. Ani je všechny neznám – maximálně od vidění ve škole nebo z ulice..
Rozpoutá se krutá hra.. Vždy, když k někomu běžím, abych mu Chlupítka vytrhla z ruky, počká si, dokud nebudu těsně u něj, a pak ho hodí zase dál.. A pořád.. A pořád..
Za chvíli jsem udýchaná a pomalu se začínám vzdávat.. Když vtom..
„Dost“, zakřičí zase Richard.. „Moniko, zlatíčko, pojď ke mně“, natáhne k ní svou ruku.. Trochu mi připadá jako král, který vyzývá svou choť uprostřed davu svých poddaných.. Jako tyranský král..
Přichází k němu a s úsměvem se ho chytne, zatímco v druhé ruce dusí mého plyšového miláčka.
„Podej mi tu obludu, prosím.“, pobídne ji a ona jeho žádost ihned vyplňuje..
„Tady máš, miláčku“, řekne, zatímco Richard si ji vezme a přiblíží se s ní ke mně..
Chytne Chlupítka za ruku, jako by se ho snad štítil a když je těsně u mě.. – Vší silou trhne.. K zemi se najednou volně snáší kusy bílé výplně a plyše..
„Ne!!“, zakřičím vší silou..