Ukončení trápení

Anotace: No, třeba se vám to bude líbit, první povídka to není, takže na to se vymluvit nemůžu.. Díky za případný komenty :)

Ležela na posteli a třásla se.. částečně zimou, z větší části však strachem.
Už mockrát byla v této poloze, plná beznaděje a smutku.
Dnes to bylo ovšem stokrát horší.
Nešlo totiž jen o to, že ji její manžel zmlátil,
Tentokrát se stalo něco mnohem, mnohem horšího …
Znásilnil ji…
….
Vždy, když v sobě měl trochu více alkoholu, byl velice hrubý.
Zprvu se to ještě dalo zvládat, časem se to však zhoršilo.
Již téměř nebylo dne, kdy by nepil.
Ze zaměstnání mířil rovnou do hospody, a pak teprve domů.
Tohle jeho počínání vedlo k častým hádkám.
Vyčítal jí vše, co ho jen napadlo, jen aby měl záminku,
Proč strávil odpoledne v hospodě..
Co jí však předhazoval nejčastěji, bylo to, že mu nedala dítě.
Po svatbě se rozhodli, že si jej pořídí.
Nějak se jim to však nedařilo.
Po roce marné snahy se rozhodli vyhledat odbornou pomoc.
Navštívili jednoho specialistu ve městě
A ten zjistil důvod, proč nemůže pár mít děti –
Byla totiž neplodná..
Důvodem bylo zranění z jejího dětství.
Spadla nešikovně z kola, pohmoždila si žebra
a nejspíše si i nějak poškodila vaječníky,
což ovšem tenkrát nevěděla.
Ve chvíli, kdy jí to doktor řekl, málem se zhroutila.
To horší ji však teprve čekalo.
Oznámit to jemu.
Nevěděla proč, ale bála se.
Nevěděla jakou od něj má čekat reakci.
Neopustí ji?
Dítě si moc přál..
Co když nebude schopen smířit se s tím, že ona mu jej nemůže dát?
Co přijde?
Bála se , ale zároveň doufala, že jeho reakce bude jiná.
Vždyť ji snad miluje, ne?
Bohužel tímhle si ona právě nebyla jistá.
Kdysi před pár lety určitě ano, ale teď?
Vše je jinak..
Jejich vztah se ze zamilovaného změnil spíše v donucený.
Alespoň jí to tak někdy připadalo.
Byly však i ty hezké chvíle.
Třeba den jejích narozenin.
Jako dárek jí dal zájezd do Paříže.
V tu chvíli byla opravdu šťastná.
Jenže to ještě oba mysleli, že spolu založí rodinu,
což se nikdy nestane.
Nevěděla, jak mu to říct, bylo jí špatně od žaludku.
Musela se však vzchopit.
Hned jak přišla domů, zamířila do obýváku,
kde u televize seděl její manžel.
Zvědavě se na ni podíval a pohybem ukázal, aby se posadila.
Nejistě ho poslechla.
Zhluboka se nadechla a dala se do toho.
Slova z ní šla těžko, způsobovalo to i to, že jí bylo do breku.
Konečně ze sebe dostala vše, co jí řekl doktor.
Čekala co on na to…
„Moment, chceš říct, že ty NEMŮŽEŠ mít děti?!“
Se slzami v očích přikývla.
„A žádná možnost jak to změnit není?
Co třeba operace?“
Jen zakroutila hlavou..
„Musí přece existovat způsob jak tvou nemoc vyléčit“
Teď už jí stékaly po tvářích slzy.
To na jeho chování nic nezměnilo.
„Jdu do hospody, nečekej na mě!“
A byl pryč…
Reagoval hůř než čekala, její strach byl tedy oprávněný.
Zbytek večera probrečela.
Lehnout si šla okolo půlnoci, ale ještě ve tři ráno,
když se vracel z hospody byla vzhůru.
Ve chvíli, kdy uslyšela šramot klíčů v zámku a zvuk otevíraných dveří,
zhasnula lampičku. Rozhodla se dělat, že spí.
Její muž však do ložnice vůbec nedorazil.
Tu noc spal v obýváku.
Druhý den ráno se také nepotkali, když vstávala, už byl pryč.
V práci se cítila děsně, bolela ji šíleně hlava,
kvůli napůl probdělé noci.
Navíc se jí zdálo plno ošklivých snů.
Večer, když se vrátila z práce, našla svého muže na stejném místě jako včera.
Snažila se být milá, ale přehlížel ji.
Na pozdrav odpověděl nejasným zabručením
a dál s lahví piva v ruce sledoval televizní obrazovku.
Zavřela se v koupelně a celé hodiny brečela.
Doufala, že za ní přijde a utěší ji.
Nic takového se však nestalo.
Když vyšla z koupelny, už spal…
Samozřejmě na gauči v obýváku.
V podobném duchu se nesly i další dny.
Ti dva se míjeli, sotva že spolu vůbec promluvili.
Stále častěji se stávalo, že byla doma sama a on v hospodě.
Vždy se potom vracel pozdě večer v dost hrozném stavu.
Jednou už to nevydržela a rozhodla se zakročit.
Když uslyšela, že přišel domů, šla za ním.
„Takhle to přece dál nejde.
To už nikdy nebudeme spolu normálně mluvit?“
Nejdříve ji ignoroval a zamířil do lednice pro pivo.
Když mu ho však vyrvala z ruky, začal na ni chrlit nadávky
a snažil se dostat láhev zpět.
Odmítla mu ji dát..
To ho naštvalo ještě víc a…
…Uhodil ji
Spadla dozadu na topení a škaredě se praštila do hlavy.
„Tak, a máš co si zasloužíš, ty krávo neschopná.“
S těmito slovy odpochodoval směr obývací pokoj.
Hlava ji bolela jako střep a celkově jí nebylo dobře.
Cítila se beznadějná a zničená.
Ten večer měla sto chutí sbalit si své věci a odejít od něj.
Možná, že to měla udělat..
Tenkrát měla ještě tu možnost.
Bohužel však zůstala.
Snad si i namlouvala, že se to časem zlepší
a vše se vrátí do normálu.
Teď už ví, jak moc se spletla.
Druhý den nešla do práce.
Zavolala šéfovi, že jí není dobře –
Byla to částečně pravda, hlavně se však styděla za svůj vzhled.
Kdyby přišla do práce, každému by došlo,
Kdo jí modřiny v obličeji způsobil.
A svést to na pád? Tomu by nikdo nevěřil.
Den strávila tím, že jeho velkou část prospala.
Nebyla schopná nic dělat, ani kloudně uvažovat.
Odpoledne ji něco probralo ze spánku.
Byl to její manžel.
Cože? Jde domů hned po práci?
To se nestalo už řadu dní, snad i týdnů.
Rozhodla se jej ignorovat, určitě si jí ani nevšimne.
A je to tak stejně lepší.
Jenže omyl.
Z předsíně zamířil rovnou za ní do ložnice, snad nějak vytušil, že právě tady bude.
Nejdříve čekala nadávky, možná další rány..
Svým chováním ji však překvapil.
Začal se jí totiž omlouvat.
Tvrdil, jak ho vše mrzí, miluje ji, uvědomuje si své chyby.
Také jí slíbil, že s hospodou je konec.
Byla hloupá, ale uvěřila mu.
Dalších čtrnáct dnů probíhalo překvapivě dobře.
Dokonce dodržel slib a nechodil do hospody, nýbrž domů.
Myslela, že je vážně vše v pořádku, ale opak byl pravdou.
Jednoho odpoledne, kdy na něj čekala, stejně jako předchozí dny, nedorazil.
Nejdřív si řekla, že se mu to jen protáhlo v práci.
Ale nepřišel ani v pět hodin..
Dokonce ani v šest..
V osm se rozhodla nečekat na něj s večeří.
Cítila vztek a zároveň strach.
Určitě vysedává v hospodě a zase pije. Co jsem si jen myslela?
Ale co když je to jinak.
Možná se mu něco stalo.
Možná autonehoda..
Telefon jí nebral.
Rozhodla se jít si lehnout i když věděla, že nemá šanci usnout.
Přece jen se jí to však okolo jedenácté povedlo.
Najednou ji něco probudilo.
Kouknula na budík, aby vzápětí zjistila, že spala asi půl hodiny.
Tak tedy byl v hospodě…
Poznala to, aniž by ho musela vidět.
Sebrala všechnu odvahu, co měla a namířila si to za ním.
Proběhl krátký rozhovor.
No, rozhovor..
Spíše hádka.
Nejdříve křičela, ale potom jí povolily nervy a začala brečet.
„Myslíš si, že tímhle mě dojmeš?“
Zasmál se a strčil do ní.
Ztratila rovnováhu a upadla.
Instinktivně si skryla rukama hlavu.
Ale, ale, tady se někdo bojí.
Rýpnul do ní špičkou boty.
Ohnala se po něm.
Budeš mi snad vzdorovat?
Na to bych se ještě podíval.
Kopnul do ní. Opakovalo se to několikrát.
Nejdříve křičela, po chvíli však už jen prosila a vzlykala.
Když odešel, zůstala ležet na podlaze a dál brečela.
Bolela ji hlava a žebra.
Do postele se napůl doplazila a napůl došla.
Takhle to přece dál nejde.
Co když příště jí ublíží nějak vážněji?
Jaký kousek jen byla od pravdy…
Tenkrát na ní i sousedé poznali, že se něco děje.
Zapírala a vymýšlela si výmluvy.
Proč to vlastně dělala?
Možná, protože se styděla za to, co se u nich doma děje.
Možná se bála říct to nahlas..
Ale největším důvodem byl nejspíš strach z něj..
Jestli si někdy namlouvala, že se jejich situace spraví, byl to asi ten největší omyl.
Spíše se to celé zhoršilo.
Její manžel začal mít kvůli pití problémy v práci a házel na ni vinu.
Měl další důvody, proč pít a následně další důvody jí ublížit.
Někdy už ani nevnímala bolest.
Čím více pil, tím byl agresivnější
a tím pádem jí způsoboval větší bolest.
Skoro každý den sama sobě dodávala sílu, odvahu a energii k tomu,
aby byla schopna jít na policii a všechno jim říct.
Nikdy to však neuskutečnila.
Neměla na to dost síly a odvahy.
Možná, že kdyby ji našla, nezašlo by vše tak daleko.
Nebo by to třeba zašlo ještě dál?
Kdo ví…
V této chvíli se vrátila zpět ze svých myšlenek a vzpomínek do reality.
Cítila, jak ji bolí hlava.
Celý obličej měla špinavý a oblečení potrhané.
Kousek od ní byla skříň a v ní zrcadlo.
Natáhla se, aby se podívala na svůj vzhled..
Zděsila se…
Vypadala snad hůř než se cítila.
Tak tohle z ní udělal její muž.
Trosku..
Někoho úplně zničeného, pošpiněného, zneužitého a bez síly.
Najednou dostala hrozný vztek.
Ne…
Už mu to nedovolí.
On už na ni nikdy nesáhne.
Rozhodla se zrealizovat myšlenku,
se kterou si předchozí měsíce pouze pohrávala.
Ukončí svá trápení.. definitivně
Rychle vstala z postele.
Zamotala se jí však hlava a tak se musela zpět posadit.
Do očí se jí zase draly slzy.
Poslední silou vůle je zatlačila
a znovu se pokusila vstát.
Tentokrát to zvládla, cítila však, jak slabé má nohy.
Potichu otevřela dveře ložnice a vyšla na chodbu.
Od koupelny ji dělilo asi pět metrů.
Pomalu vyšla tímto směrem.
Hned po prvních krocích ucítila, jak ji bolí stehna.
Měla na nich modřiny…
Během chvíle byla u dveří.
Kliku měla sice v ruce, ale zdráhala se otevřít dveře.
Pokud vejde, udělá určitě to, v co se rozhodla.
Nevěděla, zda to dokáže.
Dokáže ukončit jeho život?
Něco jí říkalo, že ano.
Je jedno, co bude potom.
Ostatně měla spoustu důkazů, které mohla uvést na svou obhajobu.
Nadechla se a vešla do koupelny.
Nevšiml si jejího příchodu.
Vzápětí zjistila proč – ve vaně usnul.
Cestou k němu opět zahlédla svůj odraz v zrcadle.
To v ní znovu rozbouřilo vztek.
Ano, udělá to..!
najednou jí projela nová síla.
Opatrně se k němu přiblížila, spal tvrdě.
Ruce položila na jeho ramena.
Když se dotkla jeho kůže, udělalo se jí špatně.
Znovu měla před očima tu scénu, kdy ji znásilnil…
Vší silou zatlačila jeho tělo pod vodu.
Naštěstí měli dost velkou vanu, takže mu hravě potopila hlavu.
Po chvíli se začal probouzet.
Díky opilosti a momentu překvapení trvalo ještě pár chvil, než se začal bránit.
Měl větší sílu než ona a tak se mu povedlo vynořit a nadechnout.
Měl v plicích vodu.
Začal kašlat a následně řvát.
Takže ty ses rozhodla mě zabít…
Tak to si se teda sakra spletla.
Nestihla nijak reagovat, skočil po ní a snažil se ji dostat k vaně.
Křičela a poslepu hledala rukama okolo sebe…
Nahmatala láhev, kterou tam on ten den nechal.
Praštila ho ní vší silou po hlavě.
Zavrávoral a spadnul do vany.
Byl v bezvědomí…
Vší svojí silou se zapřela a držela ho pod vodou.
Nekladl žádný odpor…
Voda se zabarvovala jeho krví.
Ještě chvíli jej držela a pak stisk povolila.
Byl mrtvý..
Zhroutila se vedle vany, byla naprosto vysílená..
Po chvíli upadla do bezvědomí…
Slyšela nějaké tlumené zvuky…
Hlasy a sirénu.
Neoddalovala se, slyšela ji pořád stejně zřetelně..
Pomalu se vracela k vědomí.
Když otevřela oči, zjistila, že je v sanitce a nad ní stojí nějaký muž.
Lekla se a vykřikla…
„Paní, buďte bez obav. Já jsem doktor.
Jedeme do nemocnice.
Vaše sousedka slyšela divné zvuky a křik, tak zavolala policii a ta přivolala nás.
Ničeho už se nebojte, budete v pořádku.
Teď spěte, jste velmi slabá.
Museli jsme vás napojit na přístroje, ale během pár dní budete v pořádku.
Postaráme se o vás..“
Vlídně se na ni usmál.
Zdráhavě mu úsměv oplatila a zavřela oči.
Byla sice unavená, ale spát nemohla.
Měla plnou hlavu myšlenek.
Bála se, co bude dál, nevěděla co čekat.
Jedno však věděla jistě - HO už nikdy neuvidí a nikdy jí už neublíží.
JE PO VŠEM..!