Umře táta?

Anotace: smutné pomylšneí, kterým jsem bohužel rozbrečela pár lidí :(

Líné kapky stékaly po okenní tabulce v obývacím pokoji. Byl podzim, šedivý a zamračený, dny krátké a noci nekonečné a podivné. Ten večer jsem seděla ve velkém křesle a vzpomínala na nejdražšího.
Manžel byl už třetí měsíc pryč. Už jsem neplakala, naučila jsem se žít s realitou, že je voják. Můj svět se změnil v jedno dlouhé čekání a návrat. Ať jsem vyhlížela jeho kroky u dveří nebo ať jsem vnímala jeho tělo vedle toho svého v měkké posteli, vždy jsem ho milovala. Šedivé dny byly smutné bez něho, ale návrat se již blížil, již brzy.
Posledních šest let jsem na dlouhé nekonečné dny ale nebyla sama. Narodil se nám syn. Vytoužené jméno Ondra přesně zapadalo do blonďatých vlásků a modrých očí. Patřilo jemu, čekalo na něj. Už mi ani nemohlo být teskně, dítě vnímá slzy ve vašich očích. Jestli jsem byla do té doby silná, nyní jsem musela být dvakrát silnější.
Seděla jsem v tom velkém křesle a myšlenky se mi k němu stále vracely. Nemohla jsem pracovat, bylo to marné. Mezi tupým dopadáním kapek na sklo a slovy cizí ženy v televizi jsem zaslechla ale i tichý naříkající pláč. Malý seděl na rudém koberečku před monitorem a tvář měl schovanou v dlaních. Přistoupila jsem k němu a jemně odkryla jeho posmutnělý výraz.
"Umře táta?" hleděl na mě s otazníky v očích. V místnosti se nedalo dýchat, dusno ho zahltilo. Co říct, co říct tak malému vyděšenému tvorečku.
"Ta paní říkala, že lidé umírají ve válce, zejména vojáci a tatínek je přeci voják, ne?" hleděl mi do očí a dožadoval se odpovědi. Žena mluvila o druhé světové. Byl to dokument zachycující vojenské strany.
"Broučku, neměl by ses koukat, jsi na to příliš malý." Očividně ho ale odpověď neuspokojila a slzy mu tekly stále rychleji a rychleji. "No tak, miláčku, to víš, že se tatínkovi nic nestane. On nebojuje, on jezdí lidem pomáhat, víš?" Slzy však neměly stále konce.
"A to on nás nemá rád, že nás tu nechává samotné. Proč nepomáhá nám?" linula se tak velká slova z malých úst. Nechápala jsem, kde bere ty myšlenky, proč se ptá takhle malý….Ale cítila jsem, jak milujeme svého otce a jak ho bolí, že tu není. Přišel zase ten strach, se kterým já bojuji celý život co jsme spolu.
"On nás rád má, Ondrášku, má. Je tu stále s námi. I když bude tisíce kilometrů daleko, myslí na nás, myslí na Tebe. Jeho láska tě chrání, přesto že není s Tebou."
Cítila jsem, jak se celé mé tělo chvěje, jak pláč přichází. Ale nemohla jsem dovolit, aby se vrátila minulost, kterou jsem tak zdárně zvládla. Záclony se již kolébaly do písně strachu, který vyhrával mezi námi dvěma. Smál se a oba nás objímal do pevných pout. Tiše jsme seděli na studené zemi a hleděli jeden druhému do duše. Neměla jsem slov. A on již raději nic slyšet nechtěl. Padl mi do náruče a tiskl mne vší svou dětskou silou. V jeho obětí jsem cítila tu stejnou lásku a ochranářský blahobyt, jako když mne můj nejdražší poprvé objal. Pohlédla jsem Ondrovi do tváře a viděla jeho. Viděla jsem jak láska a štěstí mi hledí do očí.
V ten moment se ozval zvuk zvonku u dveří. Vyběhl a otevřel dveře dvěma neznámým mužům v uniformách. Mé první myšlenky se vrátily ke vzpomínkám na válečné filmy. Černí andělé, poslové armády.
Pustý pokoj, jen já a malý. Jen my dva. Topili jsme se ve vlastním smutku, tíze a neskutečnosti. V každém koutku místnosti byl slyšet ten dusivý smích, ta hrozná píseň velké ztráty. To strach nás dohnal, to strach nás dohonil a poslal temné anděly. To on nám sebral to nejdražší, co jsme měli. Sebral mi lásku, sebral mi jeho.
Ten smích, ten hrozný hlasitý smích. Srdce mi pukalo a krvácelo. Zdálo se, že není pomoci tomu děsivému dni plného smrti. Vítr vál a jeho kroky doprovázely poletující vzduch v domě.
Vytřeštila jsem oči a pohlédla do tmy. Byla druhá hodina ranní. Kapičky potu se mi rosily po čele a zrychlený dech se ozýval v temné domě. Jemný polibek na tvář mne ale probudil docela. "Jsem doma, miláčku, vrátili jsme se o pár dní dřív." V klíně mi ležel tiše spící Ondra, v místnosti byl klid a ticho a můj drahý mne vítal objetím. Tiskla jsem ho co nejpevněji, ujišťovala jsem se, že je tu semnou, že tu opravdu je. Ujišťovala jsem se, že to vše byl jen sen, pouhý sen ….. a tiše jsem u pošeptala "Chyběl si mi, miluji tě.".