Člověk, který miloval bolest

Anotace: tak trochu středověk, je to téma do dramaťáku, o mučení... no, moc se ve středověku nevyznám, ale snad to je čtivé

Sbíral střepy zrcadla z podlahy. V tom největším znovu zhlédl svou tvář a zmáčkl jej tak pevně, že se mu ostré hrany zaryly do dlaně. Na zem stékala krev, kapka po kapce, a on se smál. Jako blázen. Uspokojovala jej bolest. Nic jiného na světě neměl. Tu náhle někdo zaklepal na dveře. Rychlým pohybem strhl ubrousek z pod vázy s květinami a ránu si omotal. V jeho tváři se opět skvěl smutek. Pomalu se přesunul na druhý konec jeho malé světničky, aby otevřel mohutné dveře. Za nimi stál muž, proti kterému si Vojtěch připadal jako malá myš, ačkoliv byl nejméně o hlavu vyšší než ten cizí pán. Protože zatímco Vojtěch byl oděn do kdysi bílé, teď roztrhané košile, plátěných kalhot a nohy měl bosé, pán stojící před ním byl oblečen do nejjemnějšího hedvábí plného barev. Vysoké kožené boty mu téměř zakrývaly kolena a v zadu se leskly ostruhy. Jeho tvář byla hladká, pečlivě oholená, vlasy sčesané dozadu, uhlazené pomádou.
„Přejete si?“ otázal se Vojta, očima probodával zem.
„Vybírám daně pro krále!“ zaburácel mužný hlas, až se stěny otřásly.
„Nemám z čeho je zaplatit…“ smutným hlasem přivětil Vojtěch a pokynul směrem ke stolu, kde se nacházela poslední chlebová kůrka, nejméně týden stará, značně okoralá.
„Nemáš? Pak tedy budeš muset být potrestán! Podle minulého výběrčího daní už dlužíš králi částku za pět období!“ nedal se odbýt muž.
Vojtěch sklopil obličej do dlaní. Pomalu přicházel o všechno. Rozprodával nábytek, vyráběl všemožné cetky, které pak prodával na trhu, jen aby mohl zůstat na živu a teď by měl přijít i o střechu nad hlavou?
„Příště dám vše do pořádku, slibuji!“ snažil se zachránit situaci.
„Máš tři dny, potom přijdu a tvoje smrt, jestli nezaplatíš!“ otočil se muž ve dveřích a s dupotem odešel.
„Kdybych alespoň nerozbil to zrcadlo, za něj by byl taky nějaký krejcar…“ Smutně pomyslel Vojtěch a začal se poohlížet po tom, co by bylo ještě možno rozprodat.
Jenomže ani za tři dny se na Vojtěcha štěstí neusmálo. Něco málo sice prodal, ale nestačilo to na zaplacení ani jednoho období. Smutně seděl na podlaze, vyřezával dřevěnou píšťalku a přemýšlel nad vlastním osudem. Co s ním udělají? Viděl mnohokrát, když si královi vojáci přišli pro některého ubožáka, který nezaplatil. A nikdy více už ho nespatřil… Ale když tak uvažoval, co vlastně na jeho životě bylo krásné? Od narození žil v sirotčinci, a když se osamostatnil, žil tak otupělým životem. Jeho tvář byla zohavená ohněm, do práce jej nikdo nechtěl vzít, na trhu se jej většina lidí bála. O lásce, přátelství a vůbec o něčem pěkném mohl jen snít. Celý život byl tak nešťastný! A najednou se mu smrt zdála jako jediné východisko. Vlastně se i začínal těšit, zase se začínal smát, tak jak to dělával, když byl spokojený. A do jeho poblázněného smíchu se ozvaly rány na dveře. Po chvíli do místnosti vtrhli dva vojáci a muž, oblečený jako na svatbu.
„Tak co, máš na zaplacení?“ zeptal se.
Vojtěch zakroutil hlavou. Muž jen pokynul vojákům a ti se Vojty chopili. Ruce mu svázali provazem za zády a vlekli jej přes náměstí.
„Všichni hleďte, co se stane s tím, kdo odmítá zaplatit králi!“ pokřikoval muž a lidé se otáčeli. Někteří se na něj dívali s odporem, jiní s lítostí. Ale Vojtěch se jen smál…
„Tak kolik chceš ran? 20? 50?“ provokoval jej kat.
„Pro mě za mě…“ odsekl mu Vojtěch.
Přivázali jej za ruce na provaz zavěšený ze stropu, země se dotýkal sotva špičkami. „Jedna, dva, dva, dva, tři…“ počítal kat a ostatní tím velice bavil. „Tak a teď naše oblíbená natahovací lavice!“ … „Stačí, ať nám ještě nezemře! Usmrtíme ho teprve pilou!“
Tam kde byl Vojtěch bičován, ho nyní pověsili za nohy, tak aby visel hlavou dolů. „Tak, kdo bude mým pomocníkem?“ otázal se kat. Přihlásil se muž, výběrčí daní. „Tohle si nenechám ujít.“ Strhl ze sebe hedvábnou vestu i košili. „Je až z Francie, nenechám si je zašpinit od krve.“ Snažil se Vojtěchovi „zvednout“ náladu. S ním to však ani nehnulo, ačkoliv se mu nahrnula krev do hlavy a bylo mu jasné, že zemře bolestivou smrtí, nedal na sobě nic znát. Mlčel a usmíval se. Když do něj zajeli ostré zuby pily, zakousl se do rtu. Byla to strašlivá bolest. Projížděla mu od slabin až k hlavě, celým tělem. Za pár vteřin však bolest jako by nevnímal. Dalo by se říct, že si ji nesmírně užíval. Bolest jej přeci uspokojovala.
Zemřel mučednickou smrtí, kterou vlastně hledal. Ty lidské zrůdy mu umožnili, aby byl alespoň jednou v životě šťastný.