"Bezcenné" obrázky

Anotace: Měla přání, které jí život nesplnil, měla očekávání, které jí láska nedala. Přesto se svého života nevzdala.

Bolelo jí srdíčko. Cítila chlad a zimu, přestože v jejím pokoji bylo teplo. Nikdo nebyl doma, nikdo tedy neviděl a ani neslyšel pláč zklamané dívky.

// Láska bolí jen toho, kdo opravdu miluje…//

Seděla na zemi opřená o zeď a v ruce držela plyšového slona. Cítila se, tak zrazená (jak jen jí to mohl udělat) sliboval jí lásku, splněná tajná přání, neuvadající květiny, a hvězdy které budou svítit jenom pro ně dva. Ona věřila, ona milovala. A teď? Lásku nemá, tajná přání se nikdy nesplní, květiny uvadly a hvězdy, které měli svítit na důkaz jejich lásky /jako snad naschvál/ spadaly dolů. Spadaly sní – „ dětinskou“ naivitu rozbilo až tvrdé dno. / Přesně tohle je , ale právě život./

(Láska je zlatým schodištěm, po němž srdce stoupá do nebe.)

Ano. Sním stoupalo, schod po schodu bylo blíž nebi. Pomalu jí, jeho láska posouvala blíž vysněnému cíly. Měla všechno ( lásku, kterou jí dával, která však pro ní z nepochopitelného důvodu vyhasla, měla jeho sliby /ty, které teď, tak proklíná/) Růžové brýle, které nepomáhaly lépe vidět, však jen dovolovaly vidět realitu (život) /pro ni teď dosti bolestivý je/takový jaký chtěla.

Přála si být malou holčičkou (protože velké holky nepláčou). A ona, ač nechtěla už velkou holkou nějakou tu dobu byla. Ale dnes jí bylo jedno, že už je velká, bylo jí jedno,že se od ní něco očekává, bylo jí jedno že se chová jako malá. Vždyť to je to co si teď nejvíce přeje. Být malou holčičkou co věří na tajné sny, co věří v zázraky a tou co rychleji zapomíná /protože, ať semnou souhlasit budete nebo ne, jako malý jsme dokázali zapomínat lehce/ teď už to tolik nejde.

Měla přání, které jí život nesplnil, měla očekávání, které jí láska nedala. Ale měla sen, který si splnit chtěla. Chtěla opět umět lehce zapomenout. Zvedla se ze země, položila plyšové slona k sobě na stůl (tak, jak to jako malá dělávala) vzala si list papíru a barevné pastelky. Začala kreslit. Žluté kolečko, špičaté paprsky, které teď už ví, že sluníčko nemá (ale, jako malá si to myslela….většina dětí, tak maluje sluníčka, většina dětí v to věří) přitlačila a pastelkou vybarvila slunce /moc si přála být zase malá/ žlutou vystřídala červená (ach ta láska) nakreslila pusinku /žádné sluníčko na světě pusinku nemá , protože je jenom jedno a sluníčka prostě pusinky nemají/ ale jako malá v to věřila (jako ostatní malé děti) a na konec oči. Po tváři jí stékaly slzy, rukou přejela po obrázku na, který právě stekla jedna z mnoha slziček (rozmočila obrázek) přesto byl krásný, pouhé sluníčko malované kouskem skryté dětské duše. Zhasla lampičku, do rukou vzala slona a šla spát. Ležela v posteli se slonem v náručí a s pomalu zasychajícími slzami na tváři usínala. Už zase byla velká holka – a ty přeci nebrečí.

Láska jí sice mnoho snů zabila, ale přece si dnes večer jeden splnila. Aspoň na chvíli se díky „bezcennému“ obrázku malovaným rukama skoro dospělé /láskou zklamané/ dívky, ale skrytou dětskou (sny a přáním) plnou duší stala na chvíli zase tou malou holčičkou co dokáže lehce zapomenout.

Snad až do teď si zdi jejího teplého pokojíčku v noci šeptají ten příběh o skoro dospělé dívce, která se každý večer stávala díky „bezcenným obrázkům“ malou holkou co tak dokázala zapomenout.