Temná ulička

Anotace: Asi to není zrovna Smutná povídka, ale nevěděl jsem, kam jí zařadit a Ostatní mě neláká... pevně věřím, že mi dáte komentáře, i když tady vážně nečekám kladné hodnocení, nejspíš není dotažená... chce upravit... myšlenky Dominika jsou označeny _před a po_

_Teď musím být zatraceně tiše… Nesmím být slyšet, proboha živýho nebo mrtvýho nebo nějakého jiného… nesmím být slyšet… Prosím, ty nahoře, jestli mě máš alespoň trochu rád, jenom trošičku, dej, ať teď nejsem slyšet._ Dominikovi začala vrzat pravá bota. Šlápl na ní a přes celou tichou, temnou uličku, ve které právě šel, se roznesl ten hlasitý zvuk. _Myslím, že tím jsi mi odpověděl na otázku, jestli mě máš alespoň trochu rád… no dobře, co se dá dělat. _Začal si vyzouvat boty. Raději obě, potřeboval být obě strany stejně vyvážené. Tady to musí provést naprosto perfektně. _Nejspíš mě neslyšeli… Možná se z toho nakonec přece jenom dostanu…_ Ulička se stáčela doprava. Dominik se podíval za roh. A tam je uviděl. Partičku chlápků, stojících okolo muže ležícího na zemi. _David ještě žije… dobře, tak tedy plán… plán… zatraceně…_ Jeden z chlápků, stojících nad ubožákem, do něj kopl a zasmál se. _Musím jednat rychle. Neboj Davide, nenechám tě v tom. Takže plán… musím se nějak nenápadně dostat k nim a potom… zaútočit… je jich pět… já jeden… myslím, že to bude hračka…_ Dominik se pousmál. Miloval žertování v krizových situacích. Po špičkách se plížil za záda největšího z nich. Byla tam tma. _Díky Bože alespoň za tu tmu. Dává mi to vážně možnost překvapení._ Dostal se poměrně blízko. Naposledy se tedy nadechl. _Tak jo, Davide, jsi můj nejlepší přítel. Oba víme, že nejsem žádný velký zápasník, to si z nás dvou byl vždycky spíš ty… Ale sakra, jestli potřebuješ pomoc… sakra, tohle nepřežiju… Bože, notak, pomoz mi…_ Dominik se napřáhl, v ruce stiskl boxer a plnou silou vrazil nic netušícímu chlápkovi do zátylku. Ten se svalil na zem. Ostatní čtyři si v tu chvíli okamžitě všimli Dominika a vytáhli zbraně. Namířili je na něj. _Tak fajn, je to tady._
„Počkat!“ Zakřičel na celé kolo. Všichni se zastavili a nechápavě se na něj dívali. Tohle evidentně nečekali. _Nejspíš teď uvažují, o co jde… naštěstí jsou dost tupí… Tak jo Davide, podívej, do čeho si mě dostal._ Byl celý v černém, obličej měl sice odkrytý, ale v té tmě stejně neměli šanci na něj zaostřit.
„Nestřílejte, proto jsem nepřišel…“
„Co si zač?“ _Tak tohle pronesl evidentně nejinteligentnější z nich…_
„Jmenuji se Dominik Krejčí. Jsem váš přítel.“ _Matu je. Zatraceně, takhle to jít nemělo, už dávno jsem měl být mrtvý, tohle nemělo naději na úspěch… copak si nevšimli, že jsem před chviličkou oddělal jednoho z nich?_ Jejich ruce se zbraněmi mírně poklesly.
„Tak proč si sejmul Alvina?“_Konečně, nejsou tak blbý… možná…_
„Je to zrádce…“
„Alvin?... To není možný… ten přece nemůže, nebo jo?“ _Zatraceně, měl sem si sehnat pistoli a prostě je odstřílet od někudy ze tmy… ale na plánování sem měl asi hodinu… Davide, proč sem se nemohl dozvědět dřív, že si dlužil dvacet táců…Řekla mi to Monika… tvoje přítelkyně… Že si tě někam odvedli a chystají se tě zabít… Víš ty vůbec, jakou sem měl zatraceně kliku, že se mi tě povedlo najít?_ Všichni čtyři se začali dívat jeden na druhého. Dominika si na chviličku nevšímali. A to bylo přesně to, na co čekal. _Jestli si mě všimnou, budu ti to do konce života vyčítat, Davide… což, máš kliku, nebude moc dlouho..._ Skrčil se a u pásku nahmatal Albínovi zbraň. Vzal mu jí a pevně jí chytil v ruce. _Oni si toho vážně nevšimli._ A pak to přišlo. Jeden z nich vytáhl baterku a posvítil s ní Dominikovi do obličeje.
„Nikdy sem tě neviděl! Neznám tě, zabiju tě!“ V prvé ruce držel baterku, takže pistol si musel vzít do levé. Dominik pozvedl svojí zbraň již připravenou. _Zatraceně, cos to ze mě udělal…_ Vystřelil. Rána otřásla celou ulicí. Muž okamžitě upustil baterku. Mírně otevřel ústa. Evidentně nevěděl, co má dělat. Zbývající tři ovšem věděli moc dobře, co teď. Znovu pozvedli zbraně a tentokrát již s jistotou namířili Dominikovi na hrudník. Ovšem ten již mezi tím mířil na dalšího z nich a vypálil. Zbyli dva. A ti vystřelili na něj. _Mám v sobě dvě kulky… vždycky sem myslel, že to bude bolet víc. Musím utíkat, pohyblivý terč je horší zasáhnout._ Nešlo to. Dolní polovina těla ho neposlouchala. Ale horní ano. Zamířil na dalšího a vystřelil. Oni stříleli do těla, on ovšem nyní trefil hlavu. _Je mi špatně. Tolik krve… nikdy v životě sem neviděl tolik krve během jedné minuty… nebo dokonce během dvou tří vteřin?_ Další výstřely. Tentokrát se nepřítel trefil dobře. Dominik dostal ránu do srdce. Nemohl se ovládat. Padal k zemi. _Tohle je konec. Davide, teď je to na tobě. Doufám, že ti dochází celý můj plán._ Dopadl na zem. Pistol pustil ještě za pádu. Odletěla přesně tam, kam měla. K Davidovi. Dominik spadl na zem a pohled mu sjel na jeho přítele. Ten vzal do ruky zbraň, kterou mu Dominik podal a i když se sotva hýbal, vystřelil do posledního ránu. Potom se rychle připlazil k Dominikovi.
„Dome… nemůžeš… prosím tě ne… neumírej.“ _Promiň kámo, ale takhle to prostě má být… Celý můj život si mě držel nad vodou, tahal si mě z průšvihů. Dneska sem ti to všechno splatit. Můj plán nebyl o tom, že se odtud dostaneme… můj plán byl o tom, že se odtud dostaneš ty. Jdi za Monikou._
„Uteč… Davide.“