(Ne)vítaný host

Anotace: No jo no, v poslední době jsem se dala na povídky s tématikou CSI Las Vegas a hlavně GSR, tak se na mě nehněvejte!:D

Sára už balancovala na hranici reálného světa a světa plným snů, když se najednou ozval domovní zvonek a tiché bouchání na dveře. Neochotně rozevřela víčka a zamžourala na světélkující číslice na digitálním budíku. „Panebože, kdo může otravovat ve dvě v noci?“ Povzdechla si a čekala, jestli to zvonění nepřestane. Ten za dveřmi se ale nemínil vzdát, protože zvonek ani bouchání neustávalo. Sára se po pár minutách pracně vyhrabala z postele a se zřejmou nevolí na sebe navlékla župánek. „To bude nějakej idiot nebo kretén nebo…“ brblala si cestou pro sebe. „Nebo blbec nebo… GRISSOM!“ vyhrkla, když prudce otevřela dveře. „Ehm, dobrý večer…“ pozdravil Grissom nejistě a jeho oči začaly samovolně putovat po Sářině těle. A že se měl na co dívat! Sáře župánek sahal sotva do půli stehen, stejně jako tenká saténová košilka světle růžové barvy. Taky, Gil ji jinak než v dlouhých kalhotách neviděl, takž se nebylo čemu divit, že z toho pohledu nemohl trochu popadnout dech. Když si Sára uvědomila, na co její šéf tak zírá, přitáhla si župánek nepatrně k tělu. To sice moc nepomohlo, spíše díky tomu župan přilehl trochu více ke kůži a předvedl tak Sářinu dokonalou siluetu, ale alespoň se díky tomuto pohybu Grissom vrátil zpátky na zem. „Ehm Gile, nechci tě nějak rušit, ale co děláš ve dvě v noci u mých dveří?“ pokusila se Sára vyzvědět účel jeho návštěvy. Notnou chvíli na ni Grissom beze slova hleděl a snažil se vzpomenout, proč tady vlastně je. Ne, to nebyly počáteční příznaky stařecké demence, ale pouhé vyvedení z koncentrace. A to už je u Gila Grissoma co říct…
„No?“ pobídla ho Sára jemně, protože už ji začínala být na chodbě trochu zima a ona už by zase nejraději zalezla do vyhřáté postele. Po té otázce se ale neubránila lehkému pousmání. Ach, jak ji bavilo přivádět Grissoma do rozpaků a dnešní noc je jedním z nejlepších vystoupení. Ona věděla, proč si bere tu košilku a ne normální pyžamo jako obvykle…
„Ehm, promiň, zamyslel jsem se!“ vzpamatoval se konečně Grissom a dokonce si už vzpomněl, jak se jmenuje. Ani netušil, že ho pohled na Sáru může až tak zneklidnit a rozhodit. „No, já mám takový malinký problém…“ pokračoval a Sára zvedla překvapeně obočí. „Gile, ty a problém? Toto spojení ani nejde dohromady!“ skočila mu do řeči. „Sáro, teď vážně nemám náladu na žerty!“ odsekl unaveně. Sára se zarazila, nechtěla přece šéfa naštvat, už tak bylo vidět, že má dost i bez ní. „Promiň, nechtěla jsem tě naštvat!“ dodala omluvně a pohledem jej vybídla, aby pokračoval. „Víš, dneska jsem se strašně pohádal se Sofií, protože ona chce odjet do New Yorku, prý ji tam nabídli lepší místo. A já s tím nesouhlasím, proto jsme se pohádali a vypadá to, že jsme se definitivně rozešli. Určitě sis všimla, že to s námi poslední dobou šlo s kopce…“ začal Gil a Sára hned po jméně Sofie přestala poslouchat a místo toho začala přemýšlet, jestli mu má radši jednu vrazit nebo mu jen říct, že je to sobecký idiot. Proboha, on ji vzbudil jen proto, aby si u ní vylil své zlomené srdce? On snad neviděl, jak ji to ubližuje, když jsou spolu se Sofií? Nejprve ji dá špetku naděje, a pak si klidně něco začne s tou odporně vysokou a přitažlivou blondýnou. Ne, asi nic takového neví, protože jinak by tu asi nestál… „…No a tak jsem si sbalil kufry, teda spíše ona mi je sbalila, a teď nemám kam jít…“ Teprve při těchto slovech zase Sára zapnula přijímač, protože ji něco začalo říkat, že už ví, proč je Gil tady. A ano, konečně si všimla velkého kufru, který stál u Grissomových nohou. „No to snad ne! Gile, zkrať to a řekni mi konečně proč jsi tady? Doufám, že to není to, co si myslím!“ tu poslední větu si řekla spíše jenom pro sebe, aby tím zase Gila nenaštvala. „No, já jsem myslel, že ty jsi tak milá a laskavá osůbka… Nemohl bych u tebe pár dní zůstat? Víš, než si najdu něco jiného… A v práci by se to nemuseli dozvědět…“ pokračoval Gil trochu nejistě z obavy ze Sářiny reakce. V první chvíli si myslela, že mu nakope zadek. Ta žirafa ho pustí k vodě a on si myslí, že mu pomůže Sárinka, na kterou stačí udělat ten svůj roztomilý kukuč a ona se hned složí k zemi a nabídne mu všechno, včetně sebe! Tak to se šeredně plete, ona není jeho loutka!
Ale pak, jakmile se na něj podívala znovu a spatřila jeho unavený a zlomený výraz (asi jej ten rozchod dosti vzal), neměla najednou to srdce vyhnat ho ve dvě v noci, aby si našel nějaký hotel. A pár dní to přece s Gilem vydrží, ne? Takže místo odpovědi jen mlčky ustoupila ze dveří, aby mohl Grissom projít. „Jenom Gile, proč jsi šel zrovna ke mně a ne třeba k Warrickovi nebo Nickovi?“ neodpustila si otázku, která ji tolik vrtala hlavou. „Víš, že ani nevím? Prostě mě kroky zavedly před tvé dveře…“ odpověděl přesvědčivě, ale v duchu věděl, že to zase až tak velká pravda není. K jejímu bytu zamířil jistě a záměrně. A taky nemluvil tak docela pravdu o rozchodu se Sofií. Ano, je pravda, že Sofie dostala nabídku z New Yorku a asi ji teď i přijala, ale ne proto, že by byla tak cílevědomá a chtěla se dostat na pomyslném žebříčku co nejvýše, ale vzala to místo jen kvůli němu. Když Sáře říkal, že ji to už spolu dlouho neklape, měl pravdu. Ze začátku to bylo báječné, nové a neprozkoumané, ale poslední měsíc to už bylo k nevydržení. Neustále se jen hádali a Gilovi už docházela trpělivost se Sofiinou žárlivostí na něj a na Sáru. Ano, mezi nimi bylo, a snad i ještě je, něco, co neuměl pojmenovat a vlastně ani nechtěl, protože se bál, co by z toho vzešlo. Ale dneska večer to byla poslední kapka. Sofie zase měla jeden z těch svých výlevů, protože ho prý viděla, jak se na Sáru dneska zamilovaně díval. Po nekonečných minutách urážek a vydírání (že pokud to se Sárou neskončí, tak do toho New Yorku odjede!), mu došla trpělivost, zařval na ní, tak ať si pro něj za něj odjede, sbalil si kufr a vztekle za sebou prásknul dveřmi. Teprve venku mu došlo, co udělal. Vždy klidný a chladně logický Gil Grissom byl najednou bez domova a bez partnerky (aby pravdu řekl, tak ta první možnost mu vadila více). Najednou nevěděl, co má dělat. V noci asi těžko sežene nějaký dobrý hotel, a tak nevěděl, kde si na těch pár zbývajících hodin ustele. Pak jej ale najednou napadlo, kam může jít. A tak za pár chvil nerozhodně stál před Sářinýma dveřma…
„Gile, ale mám jeden problém. Teda vlastně já ne, spíše ty!“ řekla Sára Grissomovi přes rameno když jej vedla do útrob svého bytu. Když se na ni Gil tázavě podíval, pokračovala. „No, nevím, kde budeš spát, protože pokoj pro hosty okupuje moje kamarádka, která odjede až zítra ráno. Leda by ses vyspal na křesle v ložnici… A nebo se mnou v posteli.“ Dodala po krátkém zaváhání. Když došli do Sářiné ložnice, uviděl Grissom nádhernou a jistě pohodlnou postel a naproti ní malé zřejmě nepohodlné křeslo. Každý normální člověk by si zřejmě vybral postel, ale jelikož Gil Grissom nebyl tak docela normální, směrem k Sáře prohodil: „Já se vyspím na křesle, díky!“ Sára pokrčila rameny a ukázala mu cestu do koupelny. Sama si zase konečně zalezla do postele a když se podívala na hodiny, s povzdechem zjistila, že už jsou tři. „To už se teda dlouho nevyspím!“ zabručela pro sebe. Když se Grissom vrátil, mohla konečně zhasnout a poddat se svým snům a fantaziím. Ale ještě před usnutím směrem ke Grissomovi podotkla: „Gile, kdyby to křeslo bylo moc nepohodlné, klidně si lehni vedle mě, mně to vadit nebude…“
Za pár minut Gil uslyšel pravidelné oddechování své hostitelky, ale on sám usnout nedokázal. To křeslo bylo strašně nepohodlné, tlačilo ho všude možně a žádná z poloh nebyla to pravá. Gil se už viděl v měkké posteli vedle Sáry, ale nemohl se odhodlat si k ní vlézt. Nedokázal si představit, že by ležel vedle ní, cítil její teplo, viděl její výraz, když spí. Věděl, že by to bylo krásné, ale on nemohl. Nebo snad ano?
Když se ráno ozvalo hlasité pípání budíku, Sára jej dobře mířeným pohybem umlčela. Chvíli ještě ležela se zavřenýma očima, ale pak si najednou vzpomněla na předchozí noc, a tak se prudce posadila a pohledem zabloudila na své křeslo, kde měl spát Grissom. Ale on tam nebyl. Padla zpátky do polohy ležmo a začala přemýšlet, kde by se asi Gil mohl nacházet. Pak ale vedle sebe ucítila nepatrný pohyb a když z druhé půlky postele strhla peřinu, našla pod ní spícího Grissoma. „Záhada vyřešena!“ zašeptala.
Chvíli přemýšlela, jak má svého šéfa vzbudit, až se její nápady zregulovaly na šťouchání. Nejprve do něj drcla lehce, pak silněji, a pak už jej skoro bila. Když se Grissom na ten nejsilnější pouze převalil na druhý bok, pokročila k plánu B. Jemně se nad něj naklonila a do ucha mu zašeptala: „No tak, vstáváme spáči!“ A jemně se mu prohrábla ve vlasech. Snad na ten dotyk, snad na Sářin hlas konečně Gil zareagoval a pomalu otevřel oči. Zprvu nechápal, proč se nad ním sklání Sára a ne Sofie, a možná si myslel, že se mu to jenom zdá. Po pár vteřinách si ale vzpomněl na minulou noc a vše už mu bylo jasné. Chvilinku na Sáru jenom zíral, přičemž si tak trochu nesouvisle uvědomil, že takové buzení, a ne-li ještě lepší, by měl každý den, tedy pokud by byli se Sárou manželé nebo i kdyby spolu jenom chodili.
„Hehe, nakonec jsi to na tom křesle nevydržel, co?“ posmívala se mu Sára. „No prosím tě, co to máš za hnusný nábytek? Vždyť na něm se to nedá vydržet!“ začal Grissom, ale Sára mu hned skočila do řeči. „Hele, víš, jak se v tom křesle nádherně čte? To je křeslo na čtení, ne na spaní, víš? Tak mi na něj nešahej!“ bránila ten kus nábytku Sára. „No dobře, dobře, omlouvám se!“ hájil se se smíchem Gil. „Ježíši, to je hodin! My to snad nestihnem do práce!“ vyhrkla Sára hned poté, co jen letmo zavadila pohledem o budík.
Do práce přijel každý zvlášť, aby nikdo nic nepoznal, protože oba neměli zájem, aby o nich kolovaly jakékoliv drby. Teda, vlastně Grissom to nechtěl, Sáře to bylo jedno.
Hned po jejich příchodu byli oba zahrnuti neutuchajícím množstvím zájmu okolních lidí. Ne snad proto, že by byli nějaké hvězdy, ale proto, že to byli především kriminalisté. Ten den měli práce nad hlavu, z části i kvůli tomu, že nedorazila Sofie. Každý Gila zastavoval a ptal se po ní a on každému trpělivě vysvětloval, že už spolu nejsou, proto neví, kde by teď slečna Curtisová mohla být. Takhle odpovídal celé dopoledne. Až si jej zavolal šerif do kanceláře a tam mu řekl, že Sofie urychleně podala výpověď a odletěla do New Yorku. Zvláštní bylo, že když se to Grissom dozvěděl, necítil lítost, smutek nebo zlost, vlastně necítil nic. A tak si poprvé, v šerifově kanceláři, uvědomil, že Sofii nemiloval, jen jej přitahovala. Ano, bydlel s ní, ale když se nad tím zamyslel, ani nevěděl proč. Nechtěl si ji později vzít a ani s ní být nějak dlouho. Možná jej zlákala ta vidina neznáma nebo nebezpečí. Ale ne, nemiloval ji. Moc dobře věděl, že láska vypadá jinak…
Když si to přiznal, spadla z něj obrovská tíha a on mohl zase volně dýchat. Nebo to nezavinilo toto zjištění, ale fakt, že je Sofie pěkně daleko?
„Grissi, můžeš na chvilku?“ ozvalo se za ním, jakmile vyšel ze šerifovy kanceláře. Když ten hlas uslyšel, měl najednou pocit Deja vú. Vybavila se mu ta chvíle před 10 měsíci, kdy fotil figuríny představující tělo mrtvého výherce jackpotu. Tenkrát se za ním ten hlas ozval poprvé a on hned věděl o koho jde, aniž by se na ni musel podívat. Od toho slunečného dne uteklo tolik času a tolik se toho stalo… Stejně jako tenkrát se s úsměvem otočil a stejně jako tenkrát před sebou spatřil veselou a sebevědomou tvář Sáry Sidle. Ano, změnila se, ale pořád to byla ona. Tenkrát se hodně dlouho rozmýšlel, jestli má svou bývalou žačku přijmout do svého týmu. Tehdy ještě nevěděl, co jej s ní čeká, že v něm způsobí zmatek a on bude tak rozpolcený, že aby před svými city unikl, nastěhuje se k jiné ženě. Ale teď si byl jistý, že udělal dobře. No a co, že je trochu zmatený?
„Co se děje Sáro?“ zeptal se a na tváři mu pořád pohrával lehký úsměv. Sára se lehce zarazila, protože šéf se tak moc často neusmíval, ale pak si řekla, že je to jenom dobře, alespoň není po tom rozchodu v depresi. „Gile, asi jsem na něco přišla v tom případu zastřeleného policajta.“ Pokračovala a samovolně se taky začala usmívat. Věděla totiž, že šéfa tou informací potěší, protože ani on sám nemohl na nic v té zapeklité vraždě či nehodě přijít. „No tak mluv!“ vyhrkl natěšeně Gil. „No, to nejde jenom tak vysvětlit, pojď za mnou!“ řekla a kývla směrem k laboratoři.
Když do laborky vešli, zprvu nic neobvyklého Grissom neviděl. Ani nevěděl, co by vidět měl, že! Ale když se Sára s hrdým výrazem ve tváři postavila vedle pultu a on se na něj podíval, nevěřil svým očím. „Ty jsi našla projektil?“ zeptal se nevěřícně i přesto, že před ním ležel. „No, našla!“ odpověděla pyšně Sára. „Ty jsi prostě neuvěřitelná!“ Grissom nevěděl, co má samou radostí dělat. Ten zastřelený policista byl totiž jeho známý a on už začínal být zoufalý z toho, že nemůže dopadnout jeho vraha. Neměl totiž žádný důkaz, podle kterého jej mohl najít a který by jej mohl usvědčit. A teď před ním leží projektil, důkaz jako hrom. Gil byl vážně nadšením bez sebe, tak asi ani nevěděl, co dělá. Jak jinak lze taky vysvětlit, že najednou přiskočil (no, vzhledem k jeho věku…) k Sáře, vzal její hlavu do dlaní a na ústa ji vtiskl polibek. Polibek, který trval o něco déle než by polibek z radosti trvat měl.
Když si konečně po několika vteřinách uvědomil, co dělá, s velikým přemáháním Sáru pustil a snažil se popadnout dech. Najednou nevěděl co říct a když se na Sáru podíval, věděl, že ta je na tom stejně. Sára se na něj dívala s překvapeným výrazem ve tváři a zvolna ji docházelo, co se právě stalo. Oba nevěděli, co mají říct či co mají dělat, proto jim přišel Nick, který vešel do dveří, jako dar z nebes. „Lidi, podíval jsem se na…“ začal, ale zarazily ho výrazy v jejich tvářích, proto se zkoumavě zeptal: “Děje se něco?“ Oni dva se na sebe podívali a jednohlasně vyhrkli „Ne!“ Nick jenom pobaveně zakroutil hlavou a dál to neřešil. Místo toho pokračoval tam, kde předtím skončil. „Podíval jsem na ten tvůj projektil Sáro, jak jsi chtěla a mám pro vás dobré zprávy…“
Pár hodin nato za sebou Sára zabouchla dveře svého bytu, svalila se na sedačku a hodila nohy na stůl. Byla utahaná jako kotě, protože zatčení toho vraha se nedalo nazvat lehkým. Díky tomu projektilu jej odhalili, ale on se nehodlal jen tak vzdát. Ale teď už to má naštěstí za sebou.
Neseděla ani pět minut a od dveří se ozval zvonek. S povzdechem se zase pracně zvedla a došourala se ke dveřím. Tentokrát už ji vůbec nepřekvapilo, když za nimi stál Grissom. „Vítej zpátky!“ pozdravila jej unaveně a aniž by čekala na odpověď, zase sebou švihla na křeslo. „No, ty máš dneska dost, co?“ zeptal se Gil a Sára jen se zavřenýma očima přikývla. „Možná mám něco, co tě potěší!“ Když na něj Sára upřela oči, vytáhl z tašky DVD a piva. „No wow! Ty víš, jak dívku potěšit, co? Uděláme si oddechový večer!“ probudila se hned Sára k životu.
Asi hodinu filmu Sára udržela oči otevřené, ale pak se přestala přemáhat, nechala víčka klesnou a ocitla se mimo reálný prostor. Nevěděla, že když usnula, svezla se ji hlava na stranu a tím pádem se opřela o Grissomovo rameno. Taky nevěděla, že když se Gila dotkla, nejprve se lekl, ale pak se uklidnil a na jeho tváři se objevil spokojený úsměv…
Když se zase probudila k životu, nechápala, jak se její hlava ocitla na Grissomově klíně. Chtěla se jej na to zeptat, ale vzápětí zjistila, že on usnul taky. Chvíli jej jen tak pozorovala, studovala jeho výraz, jeho rysy. On patrně její pohled podvědomě vycítil, protože najednou otevřel oči, a tak přistihl Sáru při jejím zkoumání. „Co se děje?“ zeptal se Gil rozespale a ona nevěděla, co má říct. „Noo, právě jsem se chystala tě vzbudit a říct ti, ať si jdeš lehnout do mého pokoje pro hosty, od nynějška do tvé ložnice!“ vymluvila se Sára. „Aha, tak díky!“ odvětil Grissom a snažil se zvednout z pohovky. „Ehm Sáro, já bych si klidně lehnout šel, ale to bys ty musela dát ruku pryč z mé nohy!“ smál se a Sára se cítila opravdu trapně. Bleskově ruku zvedla a položila si ji do klína. „No, tak dobrou noc!“rozloučil se s ní Grissom po chvíli, ve které mezi nimi panovalo trapné ticho. „Dobrou noc.“ Vypravila ze sebe Sára, ale to už přála jen dveřím, za kterými Gil zmizel. Sama se zvedla a zamířila do své ložnice…
Zatímco jedna polovina Las Vegas byla v kasínech a ta druhá spala, v Sářině bytě panovala paní nespavost. Oba dva leželi v posteli a s očima dokořán pozorovali strop či noční stolek a přemýšleli. Nikdo nemohl vědět, co se jim v hlavách honí, ale nad slunce jasné bylo, že oba stejnou měrou touží jít za tím druhým a jediné, co jim k uskutečnění tohoto přání chybělo, byla odvaha.
Snad se osudu nad těmito zoufalci přece jen trošku zželelo, protože oba dva najednou donutil zvednout se z postele a jít si do kuchyně pro pití. Jako první se z postele vyhrabala Sára a znaveně zamířila do kuchyně k ledničce. Když Grissom do kuchyně došel taky, zarazil jej pohled na sklánějící se Sáru. „Sáro, co tady děláš?“ zeptal se a zvuk jeho hlasu Sáru vylekal natolik, že leknutím upustila skleničku a ta se na dřevěné podlaze roztříštila na tisíce malinkých kousíčků. Místo toho, aby ho Sára třeba okřikla nebo mu vynadala za to, že ji tak leká, rozzářily se jí oči a ona vesele zvolala „Mám nápad, o víkendu uspořádáme večírek!“
Týden uběhl jako voda a nadešel pátek, předvečer Sářiného večírku a předvečer Gilového stěhování do nového bytu. Těch uplynulých pár dní se k sobě chovali jako přátelé, i když oba moc dobře věděli, že mezi nimi doopravdy panuje něco úplně jiného.
Ten poslední večer spolu seděli na pohovce a popíjeli bílé víno. Nikdo z nich to neřekl, ale oba dva cítili, že se jim bude po takových večerech stýskat. A nejen po těch večerech. „No, tak já zítra přijdu hned, jak to bude možné, ano?“ Přerušil ticho Grissom. Myslel tím, že na její večírek přijde okamžitě, jak mu to jen stěhování umožní. „Jistě, budu se těšit.“ Odvětila Sára. Najednou ji přepadl pocit lítosti a vlastně ani nevěděla proč. Možná to bylo proto, že si uvědomila, že Grissom už bude zase tak moc vzdálený, jako býval předtím. Když bydlel s ní, měli si k sobě hodně blízko, ale teď? Už zase bude tím odtažitým a záhadným šéfem, kterým býval dříve.
Najednou už nemohla vedle Grissoma vydržet. Rychle se zvedla a s chabým rozloučením a přáním na dobrou noc zalezla do své ložnice. Když za sebou zavřela dveře, samovolně se jí začaly po tváři kutálet slzy. Plácla sebou na postel a tiše se rozvzlykala. Potřebovala se vyplakat, potřebovala ze sebe dostat tu bolest, která ji tolik sžírala a které se nemohla zbavit. Jen jediný člověk ji mohl pomoct, ale ten neměl o jejích slzách ani ponětí, seděl v obýváku a zíral na obrazovku televize aniž by vnímal, co se na ní odehrává. Byl zamyšlený, nepřítomně si pohrával se skleničkou vína a nevěděl, co má dělat. Jedna jeho půlka mu říkala, ať si jde lehnout a nechá to být, zatímco druhá půlka říkala, ať jde za Sárou, ať už konečně v životě udělá to, po čem touží. A on si nebyl jistý, kterou část svého já má poslechnout. Pak se ale zvedl a zamířil do svého pokoje…
Sára tiše ležela ve své posteli a nepřítomně zírala na protější zeď. Už se trochu uklidnila, ale ještě pořád ji občas vyklouzla zpod víčka jedna neposedná slza a putovala po jejím půvabném obličeji. Vzpomínala na ty okamžiky, kdy si myslela, že ji Grissom dává alespoň malou naději. Vzpomínala na ten případ na zimním stadióně, kdy ji vlastně řekl, že je krásná. Nebo na tu chvíli u zdi, kdy si myslela, že ji chce políbit. Nebo si vybavovala jeho oslovení, když ji řekl Honey nebo Drahá. Ano, v těch chvílích snad i doufala, že by mezi nimi něco mohlo být. Ale on si pak odejde za Sofií a nechá ji tak zraněnou a samu. A pak ta noc, kdy se objevil u jejich dveří. 0d té doby se něco změnilo, chová se k ní jinak, lépe a snad i trochu zamilovaněji. Proč by ji jinak tenkrát v laboratoři políbil? Nebo proč by jinak dovolil, aby spala na jeho klíně? Ach, kdyby tak mohla vidět do Grissomova nitra…
Najednou zaslechla za dveřmi jeho kroky. Nastražila uši a čekala, co se bude dít. Ani ne za minutu se dveře její ložnice otevřely a Grissom nakoukl dovnitř. Sára rychle zavřela oči a předstírala, že spí. Grissom opatrně přešel až k druhé půlce postele, zvedl peřinu a tiše si vedle Sáry vlezl. Chvíli poslouchal, jestli spí, pak se nad ní naklonil a tiše začal šeptat: “Víš Sáro, já vlastně ani nevím, co bych ti měl říct. Vím, že jsem ti ublížil a že ti stále ubližuji, ale já to dělám jen pro tvé, a vlastně i tak trochu pro mé, dobro. Já nechci, abys trpěla, ale taky nevím, co mám dělat. Víš Sáro, já tě mám rád, opravdu rád! To s tou Sofií bylo jen proto, abych na tebe zapomněl. Ale ono to nejde, ať se snažím sebevíce, nejde to. Pořád na tebe myslím, ve dne v noci. Mám tě prostě plnou hlavu. Nedokázal bych ti to říct do očí, protože jsem starý hlupák a slaboch. Ale teď, když spíš… Sáro, ty jsi celý můj život a já tě doopravdy miluju!“ Když ze sebe všechno toto dostal a konečně řekl Sáře, co cítí, i když ona jej asi neslyšela, neuvěřitelně se mu ulevilo. Spadla z něj obrovská tíha a on mohl konečně v klidu usnout. Když už se blížil ke snovému stavu, automaticky se otočil na bok a paži objal Sáru kolem boku. Ve chvíli, kdy se těsně vedle Sáry ozvalo pravidelné oddychování, ona otevřela oči a sama pro sebe se usmála…
Když se po pár hodinách Sára probudila, uhodilo jí do očí prudké sluneční světlo. Poslepu nahmatala budík a když zaostřila na displej, nemohla tomu časovému údaji uvěřit. Červeně na ni totiž blikalo 11 hodin. „Sakra, jakto že mě Grissom nevzbudil?“ nechápala. Důvod našla po chvilce. Vedle ní, na druhé straně postele ležel kus papíru a na něm květina, kterou někdo evidentně vyrval z jejího květináče. Když na ten cár zaostřila, rozluštila Grissomovo písmo. „Promiň, že jsem tě nevzbudil, ale musel jsem odejít dříve, díky za přístřeší, uvidíme se dnes večer. Gil“ Jindy by jí vadilo, že ji někdo utrhl tak dlouho pěstovanou květinu, ale po tom, co včera v noci slyšela, by ji nerozzlobilo ani kdyby ji Grissom podpálil byt. Jediné, co ji tak trošku štvalo, bylo to, že se s ní ani nerozloučil ani se svým odchodem nepočkal. „Ale co, uvidím jej dnes večer!“ usmála se Sára a zamířila do kuchyně, aby stihla přichystat věci na dnešní večírek se svými kolegy…
„Tak jsme tady!“ zahlaholil Warric přicházejíc ruku v ruce s Cath. Nejprve se ti dva snažili svůj vztah tajit, ale pak, když je jednou Greg přistihl v jednom kumbále v tak trochu krkolomné pozici, už se dále neskrývali a šli s pravdou ven. A kupodivu to všichni přijali kladně, dokonce i Grissom. Však Sára, a nejen ona, viděla už dlouho předtím, že se mezi těmi dvěmi něco děje. „Pojďte dál a chovejte se jako doma!“ přivítala je s úsměvem Sára a rukou naznačila, kudy se mají ubírat. V obýváku už na ně čekali Greg s Nickem, a proto po jejich příchodu už nebránilo nic tomu, aby párty začala. „Hele, pojďte si pustit Pomádu!“ zvolal Greg hned poté, co toto Cd našel mezi ostatními. Všichni s nadšením souhlasili, proto jej dal do Sářiné hifi věže a za pár vteřin se bytem rozezněly divoké tóny tohoto filmu. Když se ozvaly slova písně You're The One I Want nikdo se neudržel a zanedlouho se už všichni kroutili do rytmu. „Hele, netančili jste na to na střední?“ zeptal se Greg Sáry a když ta přikývla na souhlas, Greg pokračoval „A koho jsi hrála?“ Sára se pochlubila „Sandy!“ „No to je boží, já zase Dannyho! Pamatuješ si to ještě?“ Sára věděla, kam Greg míří, tak se smíchem pokračovala „Že váháš!“ Greg po její odpovědi přiskočil k rádiu, navolil tu písničku znovu, a pak před zraky ostatních zatančili přesně tak, jak kdysi na střední. Po svém vystoupení sklidili tak bouřlivý potlesk, že málem přeslechli zvonek u dveří. Když se k nim Sára konečně přihnala a ještě udýchaná je prudce rozrazila, málem spadla Gilovi do náručí. „Ehm, promiň Gile! Pojď dál a chovej se jako doma!“ Své přivítání zakončila tím, že mu vrazila skleničku s vínem do ruky. „Díky moc Sáro!“ řekl Gil suše a následoval ji do obýváku, kde to pořádně žilo. Všichni Gila přivítali bouřlivým pokřikem, ale on se jen povinně usmál a hned zaujal pozici na křesle.
Když jej Sára pozorovala celý večer, věděla, že něco není dobře. S Gilem se něco dělo, ale ona nemohla přijít co. Celý večer jen seděl a vůbec se nebavil. Netančil, nesmál se, nepil. Pouštěli Cd Pomády pořád dokola, a pořád jej neměli dost. Tančili, pili, smáli se a dělali hlouposti. Sára se ale nedokázala bavit na 100%, protože neustále pozorovala Grissoma, který se nějak nezapojoval. Přemýšlela, co se změnilo, co se za těch pár hodin stalo. Když už asi po páté hrál jeden ploužák, konečně Sára sebrala odvahu, stoupla si nad Grissoma a když k ní zvedl oči, rázně ho chytla za ruku a dotáhla ho na parket. Tam mu poskládala ruce kolem svého pasu, sama jej chytla kolem krku a donutila jej tančit. Celý tanec mu hleděla do očí a hledala vysvětlení. Ale v Grissomových brčálově zelených očích nic nenacházela. Když písnička skončila, ještě chvíli jen tak stáli a koukali si do očí, ale pak se jí najednou Grissom vytrhl a odešel na balkon. Sára nevěděla, jestli dělá dobře, ale vydala se za ním. „Grissi, co se to s tebou děje? Ještě včera a snad i dnes ráno bylo všechno v pořádku, ale teď? Co se stalo, že se chováš tak strašně?“ spustila hned, co se postavila vedle něho k zábradlí. „Nic, co by se mělo dít? Všechno je v nejlepším pořádku!“ odsekl. „V pořádku? To si ze mě snad děláš srandu! Nic není v pořádku! Se podívej, jak se chováš? Jako starej bručoun!“ odpověděla nevěřícně Sára. „No, možná to bude tím, že starý bručoun prostě jsem! Starého psa novým kouskům nenaučíš! Starý, necitelný bručoun, to jsem já!“ pokračoval Grissom ve velmi příjemném tónu. „Bezcitný? Ty že jsi bezcitný?“ nevěřila Sára. „Jsem, sama jsi to o mě jednou řekla, ne?“ odsekl Gil. „Gile Grissome, tak buď lžeš teď a nebo jsi lhal včera v noci!“ vypustila Sára aniž by uvažovala co. Grissom se už nadechoval k odpovědi, ale ona jej rázně umlčela. „Šetři dech, starouši! Ano, včera jsem slyšela každé slovo, které jsi mi řekl. Věřila jsem tomu, co jsi mi tam v ložnici řekl, ale teď o tom začínám pochybovat! Nevím, co si o tom mám myslet. Je mi jedno, co bude dál, jak to bude v práci, jak to bude mezi námi. Ale chci, abys něco věděl. Já totiž toho starého a bezcitného bručouna miluju! Ano Gile Grissome, já tě skutečně miluju!“ vykřikla a utekla z balkonu zpět dovnitř. Gil se ani neotočil, když utekla, neustále sledoval světélkující Las Vegas, město plné hříchu, plné lásky, ale taky plné zoufalství.
Sára byla odjakživa dobrá herečka, proto na ni nikdo z kolegů nepoznal, jak moc ji ta scéna na balkoně dostala. Usmívala se, když tančila, usmívala se když pila, usmívala se, když se s někým bavila, ale v nitru krvácela. Byla strašně ráda, když už se večírek chýlil ke konci a když už lidé odcházeli. Vyprovázela je s úsměvem, taky jak jinak. Jenom, když kolem ní procházel jako poslední Grissom, se zarytě dívala do země. Po té scéně na balkoně se na něj ani nepodívala a cítila, že on se ji taky vyhýbá. Když se konečně zavřeli dveře, opřela se o ně unaveně a zavřela oči. Ale po pár vteřinách se jí zpod zavřených víček začali kutálet první slzy, za chvíli se zhroutila na zem a tam se konečně hystericky rozvzlykala. Seděla tak pár minut, když se ozval zvonek ode dveří. Pracně se zvedla, otřela si oči, i když věděla, že jí to moc nepomůže a s hlubokým nádechem otevřela dveře. Překvapilo ji, když zjistila, kdo za nimi stojí. Už měla tendenci znovu ty dveře zabouchnout, protože jej už ve svém bytě nechtěla, protože by to bylo určitě ještě horší. Vždy, když do jejího bytu vstoupil, se něco pokazilo. Už, už sahala po klice, že je zavře, ale pak najednou zjistila, že na to nemá sílu. Nedokázala jenom tak zabouchnout dveře a tím ho oddělit od svého života. Ne, nebylo to kvůli tomu, že by potom jistě ztratila práci a tím všechny přátelé, ale kvůli tomu, že jej i přesto, co ji dneska řekl a vlastně i udělal, stále bláznivě milovala. Tak pomalu kliku pustila a nechala ruku spadnout vedle boku. To, co se v ní právě odehrálo, spustilo další příval slz a ty se pomalu draly ven z očí, na její hladkou tvář. Když Grissom uviděl, jak pláče, přistoupil k ní a jemně ji jednu slzu otřel. Sára nezareagovala, jen tam stála se zavřenýma očima a nechávala slzy, aby ji ještě více rozmazaly líčidla. „Víš Sáro, ten starouš ti zapomněl něco říct.“ Zašeptal Gil a Sára k němu konečně zvedla uplakané oči. „Ten bručoun dneska večer lhal. Není zase tak bezcitný, spíše naopak, je bláznivě zamilovaný!“ pokračoval Grissom, aniž by uhnul pohledem. „Ten starý pes, se na stará kolena přece jen něco naučil.“ Jemně ji zvedl hlavu a přinutil ji dívat se mu do očí. „Chtěl jsem ti jenom říct, že tě miluju!“ Po tom vyznání ji bradu pustil a čekal na nějakou rekci. Sára ale nevěděla, co má dělat či co má říct. Stála tam pořád s svěšenou hlavou a asi ji nedocházel význam slov, které ji Gil teď řekl. „Dobře, já to chápu. To, jak jsem se dneska večer zachoval, bylo kruté a já chápu, že tě to asi velmi ranilo.“ Když ani na to Sára nereagovala, Grissom se nadechl, otočil se a pomalu začal sestupovat po schodech. „No, tak se měj. Uvidíme se v pondělí v práci!“ rozloučil se smutně a odcházel.
Teprve po chvíli se Sára probrala a uvědomila si, co se tady v posledních minutách stalo. Rychle si vzala klíče od bytu a jen tak, bez svetru či bundy, letěla po schodech za Grissomem. Spěšně proběhla halou a málem si vybila zuby o skleněnou výplň dveří. Když se konečně ocitla venku, začala se zběsile rozhlížet, kudy se asi Grissom vydal. Pak jej spatřila, na rohu protější ulice. Hned jak jej uviděla, začala nahlas křičet „Gile, Gile, počkej!“ a bleskurychle se rozběhla za ním. Teprve po pár metrech ji konečně Gil uslyšel a zastavil se. Když k němu dorazila, nemohla chvíli popadnout dech. Gil proto vyčkával až se konečně nadechne a řekne mu co m uříct chce. „Gile, já… Taky tě miluju!“ Vypravila ze sebe namáhavě nakonec. Gil pár vteřin jenom tak stál, až si Sára začala myslet, že si to za těch pár minut rozmyslel, ale on k ní najednou přiskočil, popadl ji do náruče a konečně ji políbil. Ten polibek byl tak dokonalý, že lidé, co šli kolem nich začali nadšeně tleskat. Taky, ono se není čemu divit, oba na tu chvíli čekali hodně dlouho…