Nepřímá charakteristika lásky

Nepřímá charakteristika lásky

Anotace: ...k rukám mé milé profesorce J.R.

Už je to dlouho co jsem ji naposled viděla. A je to ještě déle co jsem ji viděla poprvé. A přesto si ten okamžik pamatuji dodnes. Neumím přesně říct jak dlouhá je to doba a nechtějte po mně vědět jaký den v týdnu byl, jestli slunce vstávalo, nebo šlo spát. Ráda bych si vzpomněla, ale paměť mi selhává a já ani nevím jestli to nebyl jenom sen. Jediné co nikdy nezapomenu je barevné listí, stejné jako její oči za zavřenými víčky. Dnes mne to mrzí, ale ani jméno mi neřekla. Chtěla jsem si pro ni jméno vymyslet, stejně tak jako jsme ji kdysi chtěla ochočit, ale je naivní chtít po ní víc, než může dát. Je naivní myslet si, že by ji snad někdo mohl doopravdy mít.
Poprvé když jsem ji viděla, byla krásná. Měla zavřené oči a vím, že mě ještě nedokázala vnímat. Ještě pro mne ona nic neznamenala. Byla krásná a věřím, že i vám by její krása vzala dech. Měla dlouhé vlasy ve kterých se odráželo karmínové slunce a od přivřených úst jí stoupala pára. Dýchala a byla živá. Nadpozemsky živá. Neviděla jsem její oči, ale věřím, že tenkrát v nich ještě tančili všechny barvy světa, který se v nich pokaždé odrážel, ať byl jakýkoliv. Měla štíhlé ruce a dlouhé prsty do kterých chytala listí a pletla z něj barevné šály a rukavice. Chumlají se do nich smutné duše, když je jim zima u srdce. Jednou jsem od ní taky takové dostala a dnes už nevím, jestli to nebyl jen výsměch a další z jejích zlomyslností. Nebyla vždycky taková jak říkám teď, nebyla vždycky tak moc krásná, ale jestli vám ji mám charakterizovat, je třeba začít od začátku. Tak jak se mění lidé, tak i ona se měnila a není fér dívat se na to zpětně jen z jedné strany. Tak tedy... V ten okamžik mě poprvé napadlo, že už ji z hlavy nevyženu. Nedovedu to vysvětlit, ale tak zvláštně mě uklidňovala její společnost. Uměla být tak báječně klidná, souzněla s přírodou. Zaplnila to prázdné místo v mojí duši. Dlouho jsem ji neviděla. Jen jsem cítila, že ve mně je. Občas měla zvláštní přání, ale byla jsem tak moc ráda, že mi je nablízku, že jsem všechno plnila poslušně, tak jak ona chtěla. Bez otázek.
Později začala odcházet a přicházet, jak sama chtěla. V tu dobu jsem ji vídala nejčastěji. Nevím, čím to bylo, ale byla jiná než dřív. Oči mívala otevřené, nebyly v nich barvy, byly jen hluboké a zamlžené a občas z nich sklouzla slza, když zamrkala dlouhými řasami. Odcházela vzpřímená a doufající s hvězdami v dlouhých vlasech, ve kterých se slunce přestalo dávno odrážet, a vracela se s pláčem. Nechtěla pak se mnou dlouho mluvit. Choulila se mi v koutku srdce a nehty do něj zarývala tak hluboko že jsem se bála že ho roztrhá. Ale věřila jsem ji, pořád se ještě uměla smát a pořád měla hladké dlaně, kterými potom hladila rány. Vracela se ze svých toulek a já ji prala lem šatů zamazaný od bláta a kaluží. Kdo ví kudy chodila. Začala být tak trochu schizofrenní. Jednou rozdávala úsměvy a po večerech si s očima upnutýma k obloze tančila valčík a flamengo, a jindy zas, si rvala vlasy a zavírala se před světem do míst bez oken a pak jsem ji jen dlouho slýchávala plakat a křičet bolestí. Asi jsem se o ni dost nestarala. Jednoho dne prostě odešla. Neloučila se. Otočila se zády, sebrala ze země javorový list, vpletla si ho do vlasů a pomalu šla. Nebolelo mě to, věděla jsem že musí odejít.
Dlouho mi nechyběla. Prázdná místa v srdci se rychle zaplní a já se smířila s tím, že jí už nikdy neuvidím. Ale ona mě sledovala, v tu dobu už byla vypočítavá. Pustila jsem ji do světa příliš brzy a tak se naučila to, co se dá naučit nejrychleji. Zlomyslnost a politiku. Přesně v tu chvíli kdy jsem na ni přestala vzpomínat, srazila mě jeden říjnový večer pod stromem. Řekla: „Ahoj, omlouvám se...“ a já najednou věděla, že je to zase ona, a že ji zase uvěřím.
Tvářila se mile a tak jsem ji zase pustila k sobě. Uvolnila jsem ji místo v srdci, abych se o ní mohla znovu postarat. Ale byla už jiná. Oči už neměla, nebo je možná jen schovávala do rukávů. Měla svázané vlasy a pořezané dlaně. Bylo mi jí líto. Znamenala pro mě tolik, že jsem si nevšimla, jak moc byla marnivá, kousek srdce jí nestačil a tak si ho postupně vzala celé. Zabydlela ho podle svého. Naučila se neprosit, když něco chtěla, zmáčkla jej a já neměla na vybranou. Ale pořád jsem věděla, že ji nemůžu opustit. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že ji kdykoliv můžu požádat a ona odejde. Chtěla jsem si ji ochočit, ale to ona si ochočila mě. Už neodcházela, zůstávala u mě celé dny a celé měsíce. Někdy byla tiše a vyčkávala a já na ni na pár hodin uměla zapomenout. Ale někdy si stěžovala celé týdny a mě nezbývalo nic, než ji vyslechnout. Brala mi tak moc času, sebrala mi tolik myšlenek a tolik místa v srdci. Začala být roztahovačná a panovačná. A čím víc mě trápila, tím víc já jsem ji milovala. Čím víc byla tiše, tím víc mi chyběla, tím víc jsem ji chtěla poslouchat. A pak jednoho dne, znuděně odešla. Přemlouvala jsem ji, tak hluboko jsme dokázala klesnout. A ona přesto odešla. A bylo jí to málo. Vzala mi kousek srdce. Možná jako trest, že jsem ji prvně neuměla chránit, nebo že jsem o ni nepečovala tak jak ona chtěla. A zůstalo po ní jen prázdné místo v srdci, už tam není nic, jen díra po tom kousku co si s sebou odnesla. Občas ještě přijde, aby zkontrolovala jestli mám srdce stále prázdné. Tak moc umí být ješitná a zlá.
Vídám ji často, sedává u baru se sklenkou v ruce. Možná mě už vážně nepoznává, nebo má strach že ji to oplatím, ale nikdy se na mě nedívá. Jen jednou jsem ji zahlédla jak seděla zhroucená do svých myšlenek a sledovala každý můj pohyb. Potom se odplazila, blátivou cestou podél obchodního centra, kudy už já nikdy nepůjdu, zůstal tam její stín.
Možná je to směšně, ale právě na ni nikdy nebudu moci zapomenout. Dala mi nejkrásnější chvíle života a dala mi bolest, o které jsem neměla ani tušení.Ukázala mi teplo lidských dlaní a krásu všech ohraných slov a ukázala mi nejhlubší dno mojí duše. Kam až mě ona mohla dostat, tak tam mě dostala. Poznala jsem díky ní, že věci nebývají takové jak se zdají, pomohla mi poznat lidské srdce, tak jak jsem v to nikdy nedoufala a poznala jsem díky ní sebe. Jedinou věc, kterou mě láska nikdy nenaučila, je odpouštět.
Autor Rozárenka, 26.01.2008
Přečteno 1149x
Tipy 8
Poslední tipující: jehlaspichlas, Levandule, Bíša
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (5)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře

Zajímavá metafora. Jakákoliv emoce, fakt se dají přirov-
nat člověku, druhému já, bohyni, kterých měli v řecku
a římě, víc, než dokážeš napočítat do sta. Léta letoucí
se vedou kolem ní spekulace, píše se o ní jako o best-
selleru, zhoubě, - to samé se dá říci o strachu a o
smrti, vysmát se jim, nechat je v hlavě vyblednout -
oni zas příjdou a jejich místo nahradí lhostejnost,
chladnokrevná nátura. To znamená, že všechno, čím jsme
kdy prošli, má svůj následný výsledek a blablabla,
dalo by se o citech polemizovat do nekonečna.

23.01.2009 10:38:00 | jehlaspichlas

Úžasné a pravdivé zamyšlení... Láska taková prostě je... barevná jako podzimní listí - od krásných červených vášnivých barev, přes hojivou zelenou až po černou, hnijící ve vlhku země...

Odpuštění. Možná to není záležitostí lásky. A možná je -ale jen jedé části z ní - agapé - láska bez podmínek...
A možná je to záležitost rozumu - aby vešel na druhou misku váhy srdce a vyvážil tak proměnlivou lásku, dal srdce do rovnováhy... odpustil jinému člověku, nebo ne, a odpustil člověku, ve kterém bydlí.
Jen taková rovnováha uzdraví zraněnou duši...
Mám Tě moc ráda, Rozárenko, náš milý modrý smíšku :-*

A možná se jen z Lásky stala anorexička. Potřebuje trochu přibrat, aby byla víc v pohodě. Všimla sis už někdy, jak jsou hubeňouři nervní? ;-)))

26.01.2008 23:44:00 | Levandule

taky jsem o Ní psala... v průřezu tvprbou tady se objevuje několikrát... a zase zmizí a zase přijde a ty ji zas pustíš, až projde odvykačkou....protože jsi štěně...tak hlavu vzhůru rozi...

26.01.2008 22:44:00 | Trdlo

Ahoj Rozárenko,
moc se mi tvůj příspěvek líbí. Opravdu. Jen tak jsem si to tu po dlouhé době prohlížela a náhodou narazila na tvou povídku. Od první řádky mě upoutala. Moc hezky se to čte, krásné a citlivé:-).

26.01.2008 15:22:00 | Sarina

Tvé alter ego - láska je vrtošivá...

26.01.2008 15:12:00 | Bíša

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter