Tak křehký je život! /Povídka I.a II. díl/

Tak křehký je život! /Povídka I.a II. díl/

Anotace: I tato povídka je pravdivá, je to příběh, který se mě víc než dotkl, proto že šlo o dítě, bylo to kruté ale život takový prostě je, zkouší nás co uneseme....

Tak křehký je život
I. díl
Nastoupila jsem na dětské oddělení v Kladně, jako čerstvě nová sestřička, těsně po prázdninách, byla to krásná nemocnice a já se moc těšila na děti. První odpolední služba, bylo pod mrakem a slunce se schovávalo, schylovalo se k dešti. Všude vládla špatná nálada a nostalgie. "Sakra to jsem to ale chytla za konec," pomyslela jsem si, ale proč si kazit náladu prvního pro mne tak významného dne v práci, která se mi zamlouvala už od dětství. Služba nezačala zrovna vesele, zvonek ohlásil příjem dětského pacienta a já vyrazila k příjmu. Sjela jsem výtahem do prvního poschodí, v čekárně manželský pár hovoří s lékařem. Dobrý den, tak kdepak je ta naše malá pacientka, otočím se k děvčátku a seznamuji se mladou dámou s úsměvy na tváři. Byla to krásná osmiletá holčička, přišla s bolestmi hlavy, nádherný andílek, blond vlásky měla samý prstýnek, modrá kukadla jí svítila nejspíš od horečky. Dám ti teploměr ano? Souhlasně kývla a utírala si rukou oči i nos. Všechno zas bude dobré, prohodila jsem a pohladila dívenku po zlatých vlasech, vsunula jsem teploměr pod paži a pomáhala jí do pyžama. Neboj, než se stačíš se všemi seznámit, tak už budeš zdravá a pak se tě odsud ani nebude chtít. Hovořila jsem s dívkou a snažila jsem se ji trochu povzbudit, než ji lékař vyšetřil. Tak se rozluč a půjdeme, svezu tě velkým výtahem. To se ti bude líbit. Holčička byla smutná, pofňukávala a slzičky měla na krajíčku. Políbila rodiče, a z hořejšího patra jim mávala na pozdrav. Tak tě vítáme, řekly dívce všechny sestřičky, ona se usmála a osušila si slzičky kapesníkem, které se ještě třepetaly v krásně hustých a dlouhých řasách. Podívej, co tu budeš mít kamarádů, určitě se ti tu s nimi bude moc líbit, máme tady také školku a moc hodnou paní učitelku, vyprávím malému děvčátku.
Jmenovala se Terezka, "nikdy to jméno nezapomenu." Ukážu ti postýlku, kde budeš ležet, trochu plakala, ale všechno brzy přebolelo. Chvilku si spolu ještě povídáme, je moc hodná a milá, trochu vystrašená se přitulila. Hladím ji po tvářích a vlasech, jsem teď její záchytný bod, ach ty citové vazby. Děti jsou tak bezprostřední, plním všechna její přání a získávám si pomaloučku důvěru. Čas neúprosně běží a jak se přehoupla osmá hodina, začalo se stmívat. "Ještě chvíli a půjdu domů, první den budu mít šťastně za sebou." Později se jdu na ní ještě podívat, okolo 22 hod. se připravujeme na konec služby, nespí a tak si ještě zamáváme přes prosklená okna pokojů a pak mizím ve tmavé spojovací chodbě.





Tak křehký je život
II. díl

Příští den ji čekalo mnoho vyšetření, "lékař měl podezření na zhoubný nádor na mozku." Bylo mi z toho smutno a nemohla jsem usnout, "přemýšlela jsem tehdy nad dětským osudem, jako by to bylo moje dítě." Brzy ráno na mě už Terezka čekala u dveří, pohladila jsem ji. "Ahoj Terko," jak se ti spinkalo u nás první noc? "Moc dobře ne,"řekla, pohodila hlavičkou a usmála se. Věděla jsem, že je to víc než dobré znamení! Víš, že si báječné děvče Terezko? Takovou hodnou holčičku jsme tady už dlouho neměli, pojď se obléknout, přijde jeden strejda a sveze tě na vyšetření, určitě se ti to bude líbit. Trochu se zamračila, ale když jsem ji ujistila, že to nic není, souhlasila a s nechutí si brala svoje oblečení. Přišel zřízenec a úsměv mu hrál na tváři, tak pojď, Terezko, vrátíš se brzy zpět, spolu to jistě zvládneme. Tady ji máš, Vláďo. „Princezničku kudrnatou,“ říkám zřízenci a podala mu dokumentaci. Je nachystaná a Vláďa ji odváží na vozíčku do suterénu, k RTG. Je skoro poledne když se vrátila, všechna vyšetření absolvovala úspěšně, ještě ji čeká odpoledne CT a pak se uvidí.
K obědu měly děti kuřecí řízek a bramborovou kaši, dívám se na ně, jak jim chutná. Terezka snědla všechno, ale zase si stěžuje na bolesti hlavy, dostala prášek, ale ten moc nezabíral. Jdu ji uložit na chvilku do postýlky ještě před vyšetřením, aby si odpočinula. Tak pojď, Terko, chviličku si odpočineš, jenom chvilinku ano? Byla bledá, unavená až průsvitná, víčka se jí klížila a navíc si postěžovala na nevolnost, točení hlavy a tak jsem raději z opatrnosti zavolala lékaře, aby se na ni podíval, ještě než půjde na poslední vyšetření. Doktor přišel okamžitě, prohlédl Terezku, něco si zamumlal pod fousy, psal dlouho do její dokumentace a poté mě požádal, abych děvče raději sama doprovodila na CT vyšetření. Všechno jsem si připravila a hned vyrazila, aby bylo co nejdříve CT provedeno. Lékaři se rozhodují, zda ji převezou do jiné nemocnice, "asi je to moc vážné, pomyslela jsem si" a pak se rozhodlo, že ano, že bude Terezka přeložena ještě dnes, sbalila jsem ji věci a šla se na ni podívat a připravit ji na cestu. Pojedeš na malý výlet Terezko. "Neboj, zase se spolu brzy uvidíme. " Byla smutná ale, nedalo se nic dělat! Primář rozhodl, že pojede na dětskou kliniku do Hradce Králové, kde udělají podrobnější vyšetření, ještě než skončila denní služba, postarala jsem se o převoz. Loučení bylo krátké ale za to upřímné, všichni se snažili, aby bylo veselo a bez slziček. Sanitka přijela brzy a Terka se na mě tiskla tak silně až jsem měla mokré rameno. Tekly jí slzičky při loučení, nezapomenu tu dětskou tvářičku, usmála jsem se na ní a pohladila ji po vlasech, vtiskla polibek na čelo a do ruky jsem jí dala malého talismana. "Byl to modrý medvídek pro štěstí. Stojím na schodech a mávám za sanitkou," odcházím smutná do šatny, abych se převlékla a šla domů. "Večer volala kamarádka, že malá Terezka po cestě náhle upadla do bezvědomí a během převozu na specializované dětské oddělení zemřela." Bylo to první moje setkání se smrtí, zaplavila mě lítost a úzkost sevřela mi všechny vnitřnosti, cítila jsem se v tu chvíli tak bezmocná, nechutnalo mi jíst, nemohla jsem spát a z očí jsem měla rázem dva rybníčky. Náhle jsem si uvědomila, že život je jako procházka po tenkém ledě "a jak je vlastně křehký." Sakra, "padni komu padni," řvala jsem vztekle! Led se prolomil a člověk zmizel, jako by tu nikdy nebyl, jen teplá energie po něm zůstala ve vzduchu, vůně, pár věcí a hrstka vzpomínek,"pro nás moc vzácné a důležité." Všechno se se mnou zatočilo, nemohla jsem uvěřit, jak rychle život vyprchá, jak je krutý a stejně na něm lpíme i přes všechna tahle úskalí. Léta lidem vdechnou moudrost v životě, který je jako maratón, chceme mnohé dohnat, ale pak zjistíme, že nám dochází sil. Hledáme souznění, lásku, teplo a porozumění, chceme cítit "svého anděla" na blízku! Ztrátu dítěte jsem cítila jako obrovskou bolest, jako tmu, která se nemilosrdně protlačila do města, jako sopečný popel, který zadusí všechno živé a v neposlední řadě také jako prázdné dlaně, do kterých nám byl vložen křehký život milovaného stvoření! Bylo mi jasné, že jedna dětská hvězdička je na obloze navíc, zamávala jsem vzhůru, tam, na tu smaragdovou oblohu plnou pokoje, klidu a Terezce popřála naposledy dobrou noc. Všechno to dobré bylo na dosah, blizoučko, stačilo se jen natáhnout, rozevřít náruč a náhle v jedné sekundě se všechno změnilo. Náhle jsem si uvědomila, jak krásný a bohatý život se lidem prostírá, osud je neúprosný, něco nám vezme, ale v zápětí nás obdaruje. Misky vah balancují, otírám si své uplakané oči a ukládám tuhle prví smutnou skutečnost hluboko do svého srdce.))


Copyright © 2007, Sidy
Autor carodejka, 03.02.2008
Přečteno 1107x
Tipy 37
Poslední tipující: zelená víla, Krahujec, Melounekk, Zdeněk Farkaš, Seanko, huhu10, Iva Borecká, chalcedon, Štěpina G, Azriex, ...
ikonkaKomentáře (34)
ikonkaKomentujících (16)
ikonkaDoporučit (2x)

Komentáře

zelená víla...bylo to ve mě celá ta léta, než tento příbeh dozrál a mohla jsem ho napsat, není dokonalý ale je upřimný o opravdový, děkuji ti, já vím že víš a velmi mne to těší.

12.02.2011 01:15:00 | carodejka

Nebudu zastírat, otřela jsem slzy dojetí i odvahy. Je to vlastně zvláštní, někdo s námi je, jen určitým kouskem a najednou je vše jinak. Dozvíme se, že najednou není a my stále a navždy uvidíme jeho úsměv,oči, dotek.. co pálí v dlani.. Střípek čehosi,který si poneseme už navždy v dlani a v duši. Napsala jsi to nádherně smutně.. znám tyhle chvíle, který mění pohledy na zítřky i okamžiky.
Děkuju, jsou to okamžiky , které chci vnímat a vidět, nechci být slepá.

31.01.2011 21:24:00 | zelená víla

Zelenoočka...děkuji ti žes přišla číst, ano děti mám velmi ráda, však jsem tam pracovala 17 let a to v člověku zanechá stopy, musela jsem se s tím příběhem prostě podělit i když není dokonale napsaný, je to pouhé vyprávění, moje pocity a malá smutná vzpomínka.

13.01.2011 00:54:00 | carodejka

b,.... Psalo se mi to tak těžce.

05.01.2011 20:27:00 | carodejka

Levandule...Levandulko, zase pročítám komentáře abych na nikoho nezapoměla, chci ti poděkovat, moc krásně jsi to napsala, já byla tehdy mlaďoučká a tenhle příběh dítěte je ve mě do dneška jako těžký kámen, snad o to teď více že jsem také máma.

05.01.2011 20:26:00 | carodejka

Behemot...tu dívenku mám stále v srdci, snad nejbolestivější je zemře li dítě ale je třeba vědět že život bere ale i dává a tak malou vzpomínku posílám na Vánoce i malé Terezce.

24.12.2010 15:52:00 | carodejka

...je to moc pěkně napsané a taky moc smutné...život je někdy pes:-(

11.10.2010 19:47:00 | Behemot

Siwa...Děkuji ti, škoda že jsou to smutné příběhy ale i tak je moc krásné, když otevře smutek aby štěstí mohlo vstoupit.

23.04.2010 23:49:00 | carodejka

opravdu pěkný příběh... smutný, ale hezký. Je mi té Terezky líto :-(

15.04.2010 18:58:00 | Siwa

vesuvjana ano, příběh se skutečně stal, ta dívenka byla krásná jako andílek, všichni na dětském odd. tehdy všem bylo hrozně celý den a byl v slzách.

14.12.2009 00:27:00 | carodejka

prostejina... k povolani ktere jsi si vybrala je potreba cit a take laska k lidem , tohle vsechno ma mila pritelkyne v sobe mas a vim ze svoji praci , kterou jsi si vybrala budes delat moc dobre a s laskou, toto povolani je spise poslani a prave Ty jsi k nemu byla vyvolena. Verim ze skolu zdarne dokoncis, drzim Ti palce!

17.08.2009 01:45:00 | carodejka

Tak tohle je hrozný...ten život je fakt nespravedlivej...jsem na zdrávce a čím dál víc zjišťuju, že nevim, jestli chci být zdravotní sestra, protože se tohodle bojím...Vytvořím si totiž rychle citovou vazbu. Snad to budu zvládat..Tenhle příběh mě opravdu vyvedl z míry. Je to smutný..

14.08.2009 21:49:00 | prostejina

Seanko..diky ze jsi prisel cist ano, je to smutny pravdivy pribeh.

23.03.2009 21:06:00 | carodejka

Krutý, to musí zabolet každého čtenáře. Je mi smutno.

06.03.2009 21:12:00 | Seanko

Moc dekuji ze jsi prisla cvist.

05.10.2008 12:46:00 | carodejka

Chvilku ticha...*

22.08.2008 20:58:00 | Iva Borecká

chalcedon.. moc dekuji , pribeh je pravdivy, je smutny jako nekdy zivot sam, ale pak zase vysvitne slunicko a mraky se rozplynou ale v srdci jizva uz zustane navzdy!

26.04.2008 23:58:00 | carodejka

tolik smutné a přesto tolik pravdy skrývá se v těch řádcích

05.03.2008 23:23:00 | chalcedon

Lota...Dekuji , jsem rada ze se Ti povidka libila, vsechno to zlo si nese doba sebou,moc hezky jsi to napsala ano staci me jen kdyz ctes, rada si vzudycky prectu , co si lide mysli, jsem rada kdyz napisi do komentare svuj nazor.

07.02.2008 12:20:00 | carodejka

...víš, jak ráda tě čtu...hodnotit však nemohu tak bolestivý příběh, dokonce si myslím, že v tomto případě ani o to nejde...ale je dobře, že jsi nám jej předala, abychom si uvědomili hodnoty, které život nabízí, a my si jich ani nevšímáme...

06.02.2008 12:49:00 | Lota

Štěpina G..diky, to je znamka ze jsi citliva zena a to je skvele...

06.02.2008 12:17:00 | carodejka

Doommar..dekuji ze jsi prisel/a cist ano, mas pravdu realita je kruta.

06.02.2008 12:16:00 | carodejka

Dočetla jsem se slzami v očích. Krásně napsané, i když smutné.

06.02.2008 09:53:00 | Štěpina G

dost dobra povidka... ale realita je holt horsi... :-(

05.02.2008 20:43:00 | Doommar

siorak.. ano je to pro ne zle, a divat se diteti do hrobu je neco co bych nikdy zazit nechtela, ale osud je vyvazeny, nekde ubere a jinam zase prida, neco sebere a nekoho zase obdaruje. Tak to je , jsem rada ze jsi prisel cist.

04.02.2008 19:09:00 | carodejka

angel_s.r.o.. diky ze jsi prisel/a ano divat se smrti do tvare je moc zle ale musi to byt, jeden zivot konci a nekde tam na druhe strane zase jiny zivot zacina, neni to krasne? Smrt patri k zivotu a tak slzy splachnou smutek a vitr zavane na tvar zase usmev po case. Diky za mila a vlidna slova.

04.02.2008 19:07:00 | carodejka

Tenhle příběh se mně hodně dotkl. Před čtyřmi lety mi na nádor na mozku zemřela nejlepší kamarádka. Bylo jí necelých 14. Stále se s tím nemohu vyrovnat. Děkuji za upřímná slova.

04.02.2008 09:16:00 | angel_s.r.o

© Majuškaaa 2007.. Tva sluvka mne potesila a pohladila, ano je to tak, jak to pises, clovek nutne musi poznat bolest aby vedel jak chutna laska. Jsem moc rada ze jsi ten pribeh cetla a vcítila se do neho stejne jako ja. Dekuji.

03.02.2008 23:21:00 | carodejka

© Majuškaaa 2007.. Tva sluvka mne potesila a pohladila, ano je to tak, jak to pises, clovek nutne musi poznat bolest aby vedel jak chutna laska. Jsem moc rada ze jsi ten pribeh cetla a vcítila se do neho stejne jako ja. Dekuji.

03.02.2008 23:21:00 | carodejka

Je to moc smutné. Chudinka holčička. A ty také. Zkusila jsem se do toho vžít. Nedávno jsem ležela v nemocnici na dětském oddělení po operaci. Měli jsme tam hodné sestry, ještě studentky. Vím, když jsem druhý den po operaci ležela, nemohla jsem chodit (byla jsem po operaci kolene) a ona seděla vedle u holky, která byla také po operaci, ale jelikož nebyl operační den, nebyl v provozu dospávací pokoj a ona musela dospávat přímo na lůžku. A sestra vedle ní seděla, hlídala ji, protože po narkóze trochu 'blbla' a popisovala mi, jak venku začalo poprvé za tuhle zimu sněžet. Bylo to prostě nádherné, pak mě učila chodit o berlích... Byla moc moc moc hodná. Taková, jaké by měly zdravotní sestry alespoň na dětském oddělení být. Ty určitě taková jsi taky a děti, o které se staráš, musí být v nemocnici rády;-)

03.02.2008 19:38:00 | Rakasteta

Dekuji vsem, ze tak citite, proto Vas mam take rada.

03.02.2008 15:03:00 | carodejka

Skon dítěte je to nejkrutější na světě...

03.02.2008 13:23:00 | Bíša

k tomu není co dodat Levandulová to řekla za mě...

03.02.2008 12:42:00 | jedam

Čarodějko, píšeš moc hezky a přestože je to smutný příběh, pohladil mě při ranní nedělní kávě svojí přirozeností a opravdovostí. Ano, to je to, co všichni hledáme, ať už v běžném životě, nebo zde na literu - lidskost, milé pohlazení a povzbuzení. To Tvoje z blonďatých prstýnků malé dívky hladí i mně :-*

03.02.2008 09:49:00 | Levandule

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí