Odpustíte mi to?..

Anotace: no, měli jsme psát úkol z komunikace (psaní všemi 10ti) a ještě "neumíme" správně psát všechna písmena, tak procvičujem.. tohle je teda sepsaný z těch písmen, co už "umíme".. šlo to samo, ale cokoli lepší než ten steotyp.. :)

V místnosti náhle zavládlo hrobové a nepříjemné ticho, které jako by dokreslovalo onu podivnou atmosféru. Nikdo ani nedutal a celé společenstvo se dívalo na mne, zatímco mne polévaly vlny ledového studu a snad i lítosti, ale nemohla jsem vůbec nic namítat.. Pravda si vybrala jejich stranu a já se nemohla nijak očistit nebo obhájit.. Jen jsem tam tak postávala a dívala se do tváří tomu rozzuřenému davu, kterému pomalu docházelo co se to vůbec stalo.. Celá pravda si nyní vybrala, upozornila na sebe.. Před nimi..
Jen jsem mlčky čekala, co se mnou nyní bude. Dokázala jsem si to představit.. Dokázala bych.. Ano, dokázala, ale nemohla jsem. – Postrádala jsem tu potřebnou sílu.. Sílu podívat se jim do očí..
V jejich pohledech se náhle objevily ledové a kruté břitvy, tváře se jim zkroutily do nenávistné grimasy a pomalu se ke mne vydali.. Bála jsem se jich, ale pořád jsem tam jen tak stála. Můj strach mi nedovolil cokoli provést. Nemohla jsem utéct, mé nohy jako by najednou byly vytesány z chladného šedého kamene..
Můj pohled byl sklopen k té podlaze ze dřeva.. K té samé jako po které jsem se učila své první krůčky. Zrovna tady mne tedy čeká můj poslední soud.. Soud.. Ne, to není soud.. Tohle je trest, odsouzení.. Jsem vinna, jsem jen pouhou napodobeninou lidské bytosti. Snad zrovna tohle je to, co jsem tak dlouho hledala. Má cesta ke smrti jako by byla pokořena.. Ukončena.. Nic mne nečekalo. Jen tohle. A já to chápu. Jsem vinna, jsem odporná a nepřející.. Jsem nečestná a závistivá.. Nejsem nic.. Jsem jen jednou z mnoha.
Stojím zde a čekám na svou smrt, vím to.. Nevyhnu se jí. To, co jsem provedla je moc kruté a hrozivé na to, abych tu dál byla. Chápu to.. Snad mi to ale pak odpustí. Její smrt ze mou. To je spravedlivé rozhodnutí. Ale.. Já zkrátka musela.. Musela jsem to provést.. Zabít ji.. Nemohla jsem to dál sledovat.. Ty její zářící oči a to, jak se usmívala.. Jak se usmívala na Tebe..
A Ty.. Jsi tu taky? – Očima pátrám po davu lidí před sebou, celé je to jako v jakési podivné zpomalené scéně.. Ano, jsi..V té mase lidí s ostatními.. Jsi mezi prvními a z rysů Ti sálá hluboká nenávist.. Zabila jsem přece Tvoji lásku. Proč jsem jen nebyla ona.. Tohle se nikdy nemuselo stát.. Přeju si, abys mi odpustil. Ty, Ty nejvíc.. Prosím.. Prosím, ale i přesto to vím. To, co se stane.. Nikdo mi neodpustí, nedopřejí mi klidu, nikdy. Ale chápu je.. Milovali ji. Byla miláčkem vesnice. Milá, usmívající se, příjemná, hodná, krásná a křehká.. Samé skvostné a překrásné ctnosti a vlastnosti. I já ji mívala ráda.. Dříve. Dříve.. Pak mi vzala Tebe..
A jsou u mne.. Nebráním se, nemá to smysl. Padají rány a všichni přítomní na mne křičí. Jeden přes druhého.. A já podléhám jejich ranám a bolesti.. Chci utéct, odejít tam, na onen břeh. V klidu a míru. Ale přesto vím, kde skončím. - V samotném horoucím Pekle..
Usínám.. Po tváři mi kane jediná smutná slza.. Odpustíte mi to?.. Prosím.. Prosím vás o to..