Poznej...

Anotace: Povídka určená pro jeden maraton, na téma Kam letíš, draku? MNo... Víc už asi nevím...

Už to tu bylo zase... Ta deprimující chvilka, kdy nesnáším všechno a všechny. Hraje mi tu šílená hudba a asi nebýt toho, že je z mého milovaného anime, rychle bych ji vypla a sluchem o ni ani nezavadila.
"Ach jo. Proč? Proč zase já? Vždyť už mělo být vše v pohodě!" opakovala jsem si stále dokolečka a snažila se dělat něco kreativního... Nic naplat-chtěla jsem toho hodně a vždy jsem se dokázala chytat pouze za oháňku svých snů...

"Už jsi tu zase?" zeptal se mě povědomí hlas. " to tam nemáš nikoho, na koho by sis mohla vylít ty svý rádoby srdceryvný žvásty? Měla bys radši se sebou něco dělat, ty míco!" posmíval se mi tmavě flekatý vlk. " A nebo si kup psa..." dodal.
"Ale no ták, maolo! To jsi psychická podpora?!" zaskuhrala jse zničeně.
"Copak jsem to někdy tvrdil?!" vyjevil se zděšeně.
"Vlastně ani ne.. zase to byla jen má vytoužená představa... iluze."
"Jsi nudná a žalostná... Seber se! Když se*ou oni na tebe, tak je minimálně ignoruj!" zavrčel rozjíceně.
"Tobě se to lehce řekne, nejsi taková vystrašená máčka jako já!"
"No, to naštěstí nejsem." zahuhlal si rádoby pro sebe.
" Tohle je poslední místo, kde mohu hledat vřelé přijetí...Bohužel tu jsi ty..." s povzdechem jsem zakonstatovala.
"Ále, nechtěj mi vykládat, že tam nemáš přátele!"
" Poslední dobou to tak vidím. A to jsem si myslela, že už to bude snesitelnější, ale jsem lepším terčem než kdy dřív... Ne, já už tam nemám přátele!"
"A co chceš dětal? Zůstat schovaná tady?"
"Ne, půjdu a ukáži jim, že by měli litovat toho, že nejsou mými přáteli!"
"neni to trochu sobecké a... řekněme nesplnitelné?"
"Už mi bylo vytčeno, že jsem sobecká mál, tak si to vynahradím, ne?" rozesmála jsem se." A... proč to aspoň nezkusit?"
Vlk mi úsměv opětoval. "A víš co? Někam tě vezmu... Musím ti něco ukázat." odcházel do lesa.
"Dobrá tedy." šla jsem za ním až na vrchol kopce. "Ale sem mě už bral master." upozornila jsem ho.
"Ne, sem tě nebral. Tohle je jiné universum-jsme uvnitře tebe, před tvou duší." spiklenecky se pousmál.
"COŽE?!" zarazila jsem se.
Před námiu přistál mně již známý drak. Byl to démon jiskřící vznešeností. jeho dlouhá křídla, lesklá šedo-černá kůže a zelené oči... Tenhle krasavec, skálolez, se měl stát mým průvodcem? Už zase poskakoval obratně po skále a strhával menší valouny.
"Tak ho přeci zkroť." prohodil maolo.
Natáhla jsem ruku k jeho čenichu a on se mi začal otírat o dlaň.
"To bylo docela snadné!" zasmála jsem se a vyhoupla na jeho hřbet. Vlk mě napodobil a chvíli balancoval na jeho zádech, než se dostal ke mě a usadil se do mého klína. Vzlétli jsme a náš průvodce nadšeně zaskuhral.
Pod námi se objevila divoká a planoucí příroda propojená všemi živly, a já si uvědomila, že posledních pár minut jsem jednala zcela podvědomě...
"Co je to?!" užasla jsem při pohledu na přeplněnou planinu.
"To jsou živá ztělesnění tvůch vlastností, andílku... Jsou různorodí, což?" rozchechtal se.
Přistáli jsem a já slezla na zem. Značně jsem znervózněla-jejich pohledy se upíraly výhradně ke mně.
"Buď trochu uvolněná! Máš tu výsadu, že si můžeš pokecat se všemi aspekty své duše!" culil se, když mě obcházel. "Můžeš zkusit pochopit některé způsoby svého jednání... Využij toho!"
Podezřívavě jsem si vlka prohlédla, ale dál jsem si ho už nevšímala.
Kus ode mne leželo poraněné dráče.
"Copak ti je, maličký?" pohladila jsem ho po rozsápaném boku.
"Já... Já jsem tvá... důvěra... Tvá víra v os-ostatní..." prohlásil s námahou v hlase.
"Ach tak..." zamrkala jsem a šla dál. "A kdo jsi ty?" zeptala jsem se bílého kuguára ležícího sebejistě na skále.
"Já jsem tvá ostražitost a ješitnost."
"Můžeš být více vlastnostmi najednou?" podivila jsem se.
"A proč ne? Kombinace několika vlastností tvoří jinou, ne? Charakteristickou."
"Asi chápu. Žabko?" otočila jsem se na dalšího tvora.
"Jsem štítivost..."
"To neni moc trefné?"
"Proč myslíš?"
"Mám žáby ráda... Vlku? Co symbolizuješ ty?"
" Já jsem tvá nedůvěra a opatrnost." stoupl si na skálu hned vedle ležícího kuguára.
"Já jsem tvá dravost a průbojnost!" pochlubila se světle hnědo-rudá dračice.
"A co takhle prohodit pár slov se svou moudrostí a panovačností?" prohlásil na zadku sedící dvanácterák.
nestíhala jsem se ani otáčet, jak mě de kdo oslovoval.
"Říkáš moudrost a panovačnost v jednom?"
"Sama moc dobře víš, že k sobě prostě patřej...Aspoň ve tvé duši."
"A co by jsi mi chtěl říct? Že tě mám krotit? Nebo naopak ti více naslouchat?"
"No.. Proč mluvit o sobě? Co třeba najít radši způsob, jak pomoci tomu zraněnému dráčeti? A nebo... Pomůžeme tvé intuici dostat se z jámy, kam spadla?"
"Ach tak! A kde je ta jáma?"
" Hned za tebou, duše..."
A opravdu. za mými zády byla v zemi jáma, na jejímž dvě seděl fénix.
"Hej, Ohniváku! Prosím, přileť ke mně!" zavolala jsem.
Pták na mne chvíli pobaveně a překvapeně zíral, ale nakonec skutečně přilétl a... jak jinak-byl čtyřnohý.
"Máš strohé způsoby..." zasmál se jelen.
"To jsou NAŠE způsoby!" oplatila jsem mu úsměv." Je vtipní, mít potíže, které vlastně ani neexistují... Co myslíš, dráče? Důvěro moje..."
Ten malý capart se pousmál a největší rána se mu zacelila, ale nechala po sobě jizvu.
"Ztělesnění moje, ať udělám skoro cokoli, tak vám ubližuji. To je vážně šílené, hlavně v těch malichernostech... A víte vy co? Dám vám slib: Budu se snažit, aby jste trpěli co nejméně!"
"Je to zavazující!" vyzívavě se usmívala kočka.
"Já to dobře vím!" prohlásila jsem hrdě. "Co to?" zarazila jsem se.
na okraji davu stál obrovský černo-zelený drak.
"Odpusťte, ale už je čas." prohlásil se smířlivým úsměvem.
"Počkej chvilku! Kdo ji?!"
" Já jsem tvá přebytečná nedůvěra a strach..."
"Přebytečná?" byla jsem lehce mimo a zmatena.
"Ach ano. každý potřebuje trochu té nedůvěry a strachu, který vás žene dál, posiluje-nutí hledat a snažit se... Ale co s přebytkem? ten svazuje." usmál se a zamáchal křídly.
"Dobrá, ale.. Kam letíš, draku?"
"Do světa duše, co mě volá do svého niutra... Ty už mě nepotřebuješ, oprostila jsi se od jednoho ze svých pout..." usmál se a zmizel v mém zapadajícím slunci...