Noční Poutník ( část první)

Anotace: první část mojí povídky. dneska nemám čas a proto tu není celá. zbytek (2 nebo 3 části) sem dám co nejdřív. tahle povídka je tak trošku experiment a asi i úplná blbost. ale zkusil sem to:D. prosím komentujte

Byl začátek září a období rekordních veder, které v té době sužovaly celý stát se konečně chýlilo ke konci. Neexistoval člověk, který by za to nebyl vděčný. Tropické teploty měly letos na svědomí přes 20 000 mrtvých. Za poslední týden se však začalo pomalu a jistě ochlazovat a dnes to bylo poprvé po dlouhé době, kdy teploměr ukazoval méně, než třicet stupňů Celsia. Lidé to považovali za neklamný důkaz toho, že podzim se konečně blíží. V městečku Morgue se schylovalo k událostem, o kterých budou jeho obyvatelé mluvit ještě za patnáct let.
Vincent Strapp, majitel nejsevernějšího domu v Morgue seděl na okraji lesa a zády se opíral o strom. Byl to mohutný starý muž s holou hlavou. Na sobě měl rozhalenou košili a potrhané džíny. Za opaskem visela nevyhnutelná pistole. Byl bosý. Spokojeně si užíval každý centimetr stínu, který mu mohutný dub poskytoval. Les byl na kopci a město dole od něj bylo vzdálené jen asi půl míle. Vincent zde byl každou chvíli. Měl to místo rád především díky klidu, který tam panoval. Takhle blízko ke městu se nepřibližovala ani zvířata. Navíc byl z vrcholku kopce nádherný výhled na celé město. A v neposlední řadě byl les v těchto dnech nejchladnější místo široko daleko. Vincent sáhl do kapsy u kalhot a vyndal si malé jablko. Zálibně na něj pohlédl a s chutí se pustil do jídla. Náhle mu cosi zabzučelo za hlavou. Starý pán sebou trhnul. Zdejší les byl údajně plný ohromných sršní, které byly schopné ubodat člověka smrti. Tady by sice být neměly, ale Vincent nechtěl nic riskovat. Hbitě vyskočil na nohy a ohnal se rukou. Byl to však jen planý poplach. Na zpocený zátylek mu těžce usedla pomalá masařka. Vincent ji odehnal a znovu se zakousl do jablka. Patřil k nejstarším obyvatelům Morgue a jako jeden z mála pamatoval i jeho založení: v době kdy byla dostavěna Morgueská radnice mu bylo devět let. S nepřítomným úsměvem se ponořil do těch starých vzpomínek...
Neuběhla však ani minuta a on byl znovu vyrušen: z lesa se ozval podivný praskavý zvuk. Vincent měl pocit, že koutkem oka v dálce něco zahlédl. Zafuněl a vstal. Ruka mu podvědomě sjela k pistoli. Asi tři sta metrů od něj se cosi hýbalo. Skrz stromy však viděl jen velmi nezřetelně. Úporně zíral do do dálky. V duchuse uklidňoval, že sem jen zabloudilo nějaké větší zvíře. Pravděpodobně se nic neděje. Srdce mu však bušilo, jako splašené. Vtom se ten zvuk ozval znovu. Podivné šustění a vzápětí praskot větví. Možná bych měl jít zpět do města a informovat starostu, pomyslel si Vincent. Jeho nohy se však nechtěly hnout z místa. Naopak, vykročily kupředu, směrem za původcem hluku. Pisklavě se nadechl. Schovával se za stromy a opatrně se pohyboval hlouběji do lesa. Byl už blízko, zvuky byly čím dál hlasitější. Připadalo mu, že zaslechl sípavé nádechy a výdechy. Byl si teď jistější sám sebou. Věděl, že člověka pohled na zbraň zastraší, zatímco zvířeti by to bylo jedno. Postupoval teď rychleji.
Náhle se zarazil. Ztuhnul, jako by zkameněl. Na okamžik zahlédl siluetu toho, kdo jej vyrušil. A vzápětí jakýsi zvláštně kovový odlesk. Nesmírně opatrně se schoval za strom. Teď už věděl, kdo to je. Tady by mu pistole nebyla nic platná. Pozpátku ustupoval zpět z lesa. Konečně stál na mýtině a město měl na dohled. Napůl okousané jablko mu vypadlo z ruky a pomalu se kutálelo dolů ze srázu. A Vincent jej co nejrychleji následoval.
Vzápětí už sprintoval ulicemi Morgue a od pat se mu jen prášilo. Měl namířeno k domu samotného starosty, který bydlel na druhém konci města. V duchu si znovu promítal, co viděl nahoře v lese. A ačkoli ho to nesmírně děsilo, vycházel mu jen jediný závěr: Městečko Morgue ztrestá svou návštěvou Noční Poutník!