Největší sen VII.

Anotace: miluje mě?

Do školy už jsem ten den nešla. Proseděla sem celý dopoledne u Leye v boxe. Odešla jsem až kolem třetí. Poplácala jsem Leye po nose a šla rychle pryč. Když jsem přišla domů, měla jsem na papírku na stole vzkaz, že se mamka vrátí až v šest. Vůbec mi to nevadilo. Ty vyhýbavé pohledy mi vůbec nechyběly. Uvařila jsem si kakao a šla si sednout k telce. Nedávali nic zajímavýho, ale ted mi to bylo jedno. Potřebovala jsem zabít čas. Koukala jsem d prázdna a srkala teplý kakao. Potom mi zapípal mobil. Kdo co zas chce? Obrátila jsem oči v sloup. Samozřejmě že Nat, povzdechla sem si. ,,DNESKA MI SPOLUZACI RYKALI, ZE TE VIDELY RANO PŘED SKOLOU! POD NA BOWLING!“ stálo v SMSce. Chvilku jsme se zamyslela, ale pak mi došlo, že to je good nápad. Chtěla jsem začít pořádnej život? Chtěla! Tak ho musim začít hned teď. Rychlostí blesku sem odpověděla, že za 10 minut budu před hernou a mazala se trochu upravit.
,,A máš to!“ vyplázla jsem jazyk na Nata. Zrovna sme se vraceli z herny a já Nata několikrát prazila. Byla jsem bezstarostná a vysmátá. Asi za to částečně mohlo to hezký počasí. Usmála jsem se na Nata, ale jeho pohled byl uplně jiný.
,,Musíme si promluvit!“ řekl naléhavě. Moje nemoc... přesně to bylo to o čem sem se bavit teď nechtěla, ale zase... čím dřív, tím líp, pomyslela jsem si.
,,Tak jo. Pod si sednout do parku a prořešíme to co potřebuješ.“ povzdychla sem si. Došli jsme mlčky k lavičce pod mohutnou lípou.
,,Tak začni.“ pobídla jsem ho. Přece jen už jsem to chtěla mít za sebou. Podívala jsem se na něj a on mi věnoval jen letmý ustaraný pohled.
,,Víš... já... je mi strašně líto,“ ne! Nechci aby mě někdo litoval! :,,že se stalo to co se stalo. Je to strašný. Nebudeš moct pořádně žít a ne....“ nedokončil, protže jsem ho přerušila:,,Žádný litování jasný???!!! Já si chci tu dobu, kdy tu budu pořádně užít, bez litování, schovívavosti nebo něčeho podobného. Chci žít jako normální člověk. Budu normálně chodit do školy, bavit se a jezdit na koni...“ těžce jsem polka:,,A splním si sen!“ prohlásila jsem pevně. Nikdo nevěděl, že o tom snu pořád přemejšlím. Věděla jsem, že to je moje poslání a když jsem dneska uviděla svého odhodlaního Leye musela jsem dát za pravdu, že je to oč tu běží. Nat zatím přemýšlel. Potom se na mě trochu nevěřícně a ustrašeně podíval:,,Jakej sen?“ vyvalil oči. Pousmála jsem se a přitom jsem přemýššlela, jestli mu to mám říct. Je to můj nejlepčí přítel a nikdy mě nezradil... Mohla bych, ale nemusela...Newím... Ale jo... Stojí mi za to...
,,Mám sen, kterej si chci splnit. Ne chci, vlastně musím. Chci vyhrát olimpiádu na koni. Možná je to blbost, ale já to chci dokázat.“ potom sem sklopila hlavu. Bude se mi smát. Vždyt je to blbost a nikdy se mi to nepovede.
,,Budu tě v tom podporovat.“ pronesl pomalu a přitom mi hleděl do očí. ,,Já tě totiž miluju a chci abyst byla šťastná.“ pořád se na mě díval těma hnědejma očima.
Co to má znamenat? Nat? Mě? To nejde. Ne. Nechápu to. … :,,Už musím jít.“ zvedla jsem se a rychle odkráčela. Nechtěla jsem se otočit abych viděla jak zamnou hledí.

V postely jsem přemýšlela o tom co mi Nat řekl. Je hezkej, musela jsem připustit. Ale vždyt jsme od první třídy kamarádi. Přešli jsme spolu na střední a nikdy mě nenapadlo... Nebo snad jo? Měla jsem Nata nějak víc ráda? … vůbec jsem nechápala svět můj a jeho.