Hořící růže

Anotace: o jednom člověku, kterého nikdo nezná

Vydal se na dlouhou cestu, aby procházel tajemnou nocí. V naprosté tmě se ponořil do hlouby svojí duše, která by se mohla noci rovnat, snažil se v ní zachytit alespoň jeden jediný paprsek. Paprsek něčeho, co by mu připomnělo kým kdysi býval. Procházel mezi stromy v listnatém lese plném samoty, byla chladná noc, jeho nohy ho vedly stále dál a dál a mohutný měsíc osvětloval jeho cestu necestu.Uprostřed lesa se rozkládala stará lavička, dřevěná lavička, která přestála mnoho zim, dávno se na ní usadil zelený mech. Její stav mu připomínal, jeho samotného, dřevo bylo ztrouchnivělé, zastaralé, prožrané červotoči, omlácené větrem všech dní a rozmočené deštěm všech slz. Usadil se na ní, na tu mokrou studenou lavici. Rozhlédl se, zaposlouchal se, nic neviděl, nic neslyšel, ani jeho hrudník nevydával zvuky, rozplakal se. Z jeho očí tekla slza za slzou a pak ustaly, už nebylo dalších slz, které by ronil, už v něm nebylo nic. Rozetřel si slzy po tvářích, zamžoural očima a rozhlédl se. Jedna slza upadla na zem a najednou se v místě kam dopadla začalo něco klubat, hlína se rozestupovala, aby mohl vykvést květ, všude okolo se začala zem trhat a vytryskovaly z ní neuvěřitelnou rychlostí další a další květy. Lekl se, nikdy nic takového neviděl, roztřásl se strachy, ale zůstal jak zaražený sedět a pozoroval dál ten zázrak. Jeho ústa se v údivu otevřela a vyšel z nich výdech páry bezpečně spatřitelný v měsíčním svitu. Kolik asi uplynulo času? Květy se tvarovaly, ze země vyletovaly další a další rostlinky, sytě rudé růže, byl jimi naprosto obklopený, seděl tam sám jako černý bod uprostřed jedné velké kapky krve. Opět zavládlo ticho a klid, růže dokvetly do největší krásy, byl na ně nádherný pohled. Byl jimi úplně uchvácen, netušil jak je to možné, zatoužil přivonět k té kráse, zatoužil se jich alespoň letmo dotknout. Poklekl, sklonil hlavu a přivoněl, jakoby se mu vrátily smysly, cítil, že mu jejich vůně projela celým tělem. Cítil se neobvykle, cítil se tak zvláštně, cítil. S růží, ke které přivoněl se však začalo něco dít, začala rudnout víc a víc, vzplanul plamen a květy se začaly pálit a měnit se na popel. Uskočil zpět na lavičku, a sledoval, co se děje, všechny květy hořely a světlo ohně dávno překrylo měsíční světlo. Vše hořelo a v jeho očích se odráželo jen zoufalství a bezmoc. Za chvíli bylo po všem, růže uhořely, zbyl jen prach z krásných lístků. Sebral se a šel pryč.