Láska andělů: Úvod-Nataly

Láska andělů: Úvod-Nataly

Anotace: Začátek z Natalina pohledu

Sbírka: Láska andělů

Už pět let se každou středu vracím domů až za tmy. Nebojím se, v naší malé vesničce se nikdy nic špatného nestalo. Jen projdu voňavou alejí, přejdu silnici, vydám se po lesní pěšině a otevřu dveře našeho domu. Tam na mě čeká postýlka, na kterou se tolik těším!
Přidala jsem do kroku. Uprostřed silnice mě zarazil zvuk motoru. Oslnila mě ostrá světla. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem se pohnout. „Dělej něco, Nataly!“ nadávala jsem si, proklínala jsem své unavené nohy, ale nebylo to k ničemu. Ucítila jsem náraz, ale nebyl to náraz automobilu. Skončila jsem v příkopě s tím nejkrásnější klukem, kterého jsem kdy spatřila a bylo mi jasné, že to on mě zachránil.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se. Jeho tvář jsem nespouštěla z očí.
„Když tě opustí anděl, tvá mysl zůstane nechráněná a to vede většinou ke smrti,“ řekl. Chvíli jsem přemýšlela, o čem to mluví. Přeci jenom bylo už pozdě a mně to nejvíc myslí ráno, když vstanu. Zachránil mě anděl!
„Ty jsi anděl.“
„Ale já tě nikdy neopustím,“ ujišťoval mě. Tomu jsem se musela usmát.
„Ty mi tvrdíš, že jsi můj anděl?“
„Věříš mi, že jsem anděl?“ optal se, jako by se ujišťoval, že ho s tím tvrzením nepošlu do háje.
„Máš křídla,“ pokrčila jsem rameny. Odpovídal mi na otázky otázkami, což také s oblibou dělám, ale nikdy jsem si nevšimla, jak je to otravné.
„Tak o ty také přijdu.“
„Proč bys měl?“ nechápala jsem.
„Zjevil jsem se ti, abych tě zachránil a za to přijdu o křídla, takže jsem ti vlastně vůbec nepomohl.“
Neměla jsem ponětí, o čem mluví. „Dejme tomu, že ti věřím...“
„Musíš mi věřit!“ Čemu jsem měla věřit, když mi nikdo nevysvětlil, o co jde?
„Nesnášíš sprchování. Radši se koupeš,“ začal. „Napustíš si co nejteplejší vodu a ležíš tam, dokud se ti neudělá špatně.“ V tom měl pravdu. „A někdy si povídáš s tím klukem, co jsi ho měla ráda. To nechápu. Jeho anděl byl neuvěřitelně naivní!“ Naivní byl i ten kluk. Ale co je mu do toho?!
„Počkej, počkej, když spustíš, nedáš se zastavit!“ smála jsem se.
„To ty taky,“ řekl a vstal. Asi mě už měl dost. Také jsem vstala.
„Ty asi opravdu budeš můj anděl. V tom případě se ale okamžitě vrať na své místo!“
„Vrátit se? To nejde. Já... nevím jak. Nemůžu se jen tak vrátit, když jsem s tebou mluvil.“ V očích měl takřka nábožný výraz. „Nechci tě už jen poslouchat a ptát se bez jediné šance na odpověď.“ To jsem chápala. Jestli se tenhle klučina dívá celý život zrovna na mě, má jistě spoustu důvodů se na mě vykašlat. To ale určitě udělat nechce.
„Necháš mě zemřít? Jestli to dobře chápu, tak bez tebe zešílím,“ začala jsem propadat zoufalství.
„Ne, Nataly!“ odmítl to razantně. Ne, on mě nechce opustit, má mě rád!
„Pak se vrať, kam patříš. Nikdo to přeci nemusí vědět. Já to nikomu neřeknu a ty taky nemusíš.“
„Budu trpět,“ zašeptal a mě ta jednoduchá věta rvala srdce z těla. Ale znáte to, když vás pohání pud sebezáchovy, o srdce se nestaráte. Nadechla jsem se a co nejpřesvědčivěji pravila: „Ty to dokážeš. Kvůli mně. Poznala jsem svého anděla a musím ho donutit, aby se vrátil na oblohu. Pro mě to také není lehké.“
Zavřel oči. Už nikdy je neuvidím. Jakou měly barvu? Dosti nespecifikovatelnou. Možná šedozelenou. Byl pryč? Ne, je stále se mnou.
„Tak vidíš,“ rozplakala jsem se. „Myslela jsem si, že jsem sama, ale nejsem. Nikdo není. Děkuji ti. Děkuji ti, že jsi obětoval odpovědi na otázky. Také mám plno otázek. Ty jedniný mi na ně můžeš odpovědět a nesmíš. Pověz mi... Miluješ mě? Jsem to jediné, co opravu znáš. Miluji tě.“
Autor Jeninas, 27.03.2008
Přečteno 322x
Tipy 5
Poslední tipující: Liquid vamp, Veronikass
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí