Vítězství prohrou

Anotace: Docela se divím, že jsem tohle napsala. Asi jsem byla v jakémsi pochybném stavu. Je mi jasné, že to není moc dobře literárně zpracované. Jde spíš o to, že jsem se snažila zachytit momentální pocity

27.12.2006

K Vánocům jsem dostala jediný dárek, jako vždy. Stříbrný přívěsek malých přesýpacích hodin na kuličkovém řetízku. Ohromně mne nadchnul. Jen málokdy se rodičům povedlo vyplnit má přespříliš náročná očekávání. Už jsem taková byla odmalička, ale většinou mě dovedly potěšit úplné maličkosti. Například ten malý plyšový medvídek, kterého jsem dostala, když mi bylo pět let. Mám ho dodneška a považuji ho za jediného opravdového přítele. Pokaždé mě trpělivě vyslechne a jeho náruč je pro mne vždy připravena. Nedokázal by zradit. On ne.
Zrada bolí, o to víc nečekaná. Až do jisté doby jsem si žila klidně. Vlastně i teď jsem klidná. Když mi vrazila nůž do zad, stavěla jsem se k tomu až překvapivě pasivně. Vybičovala mě akorát k tomu, abych si našla jiný zdroj ke svěřování, který kdyby mě mohl zradit, bych zničila.

5.1.2007

Stalo se to, co jsem čekala nejméně. Do mého života vplul nový člověk a obrátil ho úplně naruby. A to i přes má předsevzetí, která jsme vědomě porušila.
Uchvátil mne stejnými nebo až příliš podobnými názory. Byl mi tolik podobný. Někdy mi přišlo, že je já mužském provedení. Byl v nitru tak krásný i s tím alarmujícím množstvím jizev po ranách, které utrpěl. Chci mu pomoci!

21.1.2007

Začínám na něm být čím dál víc závislá. Kdykoliv se mi naskytne chvíle pozorovat ho, hned ji tím vyplním. Vsadím se, že kdyby věděl, jaká doopravdy jsem, otočil by se ke mně zády. Jsem si tím téměř jista. Jak je vidět, nevážím si sebe natolik, abych dodržela sliby, které jsem sama sobě dala. Zamilovala jsem se do prvního člověka, který projevil zájem ztrácet se mnou čas. Teď jsem bez něj nic. Dýchám jen chvílemi, kdy jsme spolu. Vlil mi do žil naději, že ne všichni lidi jsou schopni zrady. Miluji ho, protože mě naučil znovu věřit.

14.2.2007

Díky spalujícímu vzteku jsem zabila jediného přítele, co mi zbyl. Je mi to tak líto, ale nejde to vzít zpět. Nic nelze vrátit, bohužel. Roztrhala jsem svého medvídka. Dárek mi nejdražší. Jen a jen díky němu. Tolik ho nenávidím za tu lásku, co k němu cítím. Za to, co ze mě udělal. NENÁVIDÍM!!! Nevím, proč se takhle zachoval. Možná to bylo tím, jak moc o mě věděl a neunesl to. Čekala jsem, že pokud mě nebude milovat jako svou lásku, může mě milovat alespoň jako svou přítelkyni – kamarádku, která mu vždy pomůže. A místo toho tohle. Vyhýbá se mi seč může, místo toho tráví čas s holkou, která je na mě až moc povrchní. Vždy, když ty dva vidím pohromadě, zmocní se mě až spalující touha někoho uškrtit. PROČ JSI MI TO UDĚLAL??!

21.3.2007

Déle jsme to vydržet nemohla, ale konečně jsme se od něj odpoutala. Má hluboká touha byla naplněna. Dnes v noci, když spal, jsem ho zabila. Sice odlišným způsobem, než v mých představách, přesto jsem to udělala. Nikdy jsem nevěřila, že bych toho byla schopna. Využila jsem další dárek – zavírací nůž. Jednou jedinkrát použitý. Dnes v noci. Měla jsem štěstí, že bydlel v přízemí, a tak rád spal s oknem otevřeným. Zvítězila jsem nad ním, nade všemi a přitom jsem prohrála. Čekala jsem, že mě to jaksi povznese, odpoutat se od těch všech ničemů, ale cítím se jen svobodná a osamělá. Nikdy jsem si nepřišla tak sama. Nikdy jsem se necítila tak nechutně zvrácená. Už jsem se zbláznila.
Sladké vítězství je mou hořkou prohrou…