Jedna chvíle..

Anotace: Jedna pitomá chvilka.. A jak dokáže změnit celej život..

Seděla na chladných dlaždicích. Sama.. Ostatní se bavili ve vedlejší místnosti a nikdo se po ní nesháněl. Nikomu nechyběla.. Vedle sebe měla položenou již z poloviny vyprázdněnou láhev piva a v ruce držela cigaretu, jejíž šedomodrý kouř se smutně kroutil a svíjel přímo proti jejímu bledému obličeji. Černé vlasy jí padaly do temně orámovaných lesklých očí, z níž jí nenápadně klouzala jediná stříbřitá slza. Pomalu padala směrem k srdci.. K srdci, které se jí právě před chvílí roztříštilo na desetitisíce maličkých ostrých střepů..
Ledabyle vypustila kotouč dýmu z pusy a znovu natáhla. Nechtěla plakat. Tady přece nemůže. Ještě ne.. Ani se nebála, že ji tu někdo najde. Ten, kterého si přála vidět nejvíc se tu stejně neobjeví ani kdyby snad musel. A na nikom jiným jí zrovna teď opravdu nezáleželo.. On.. Ten, který může za to, že se její srdce změnilo v dávno poztrácenou a zapomenutou skládačku trápení..
Někdo ve vedlejší místnosti zaječel a následně se šíleně rozchechtal. Poznala smích své nejlepší kamarádky.. Baví se.. Baví, i bez ní.. Nestýkalo by se jí.. Má tu přece ještě tolik jiných přátel..
Další slza jí vyklouzla zpod zavřených víček a pomalu stékala po tváři. Zanechávala ze sebou černý potůček, který jako by jen znázorňoval její beznaděj. Ona si také napře musela urazit dlouhou cestu, než se dostala až sem. –Než se odhodlala k tomu, že mu to řekne. Že mu konečně poví o tom, co k němu cítí.. A teď.. Dopadla stejně jako ta malá slaná kapka vody. –Spadne až na zem, až na úplné dno, kde zůstane již navěky. A pak prostě zmizí.. Odejde.. –Úplně stejně..
Zvedla k ústům láhev a pořádně si zavdala, teď už je to přece stejně fuk. Své rozhodnutí jí už oznámil. –Ne.. „Budeme kamarádi, ale nic víc. Promiň.. Rozhodl jsem se, bude to tak lepší..“, - ano, přesně takhle to řekl. Teď, před okamžikem. Zatáhl ji sem, stranou od ostatních a pověděl jí to. Ona pak prostě neměla sílu se tam pak vrátit zpátky a dělat, jako by se vůbec nic nestalo.. Nechtěla tam jít, nechtěla ho už nikdy vidět.. Přála si ho spatřit hned teď.. Sama ani nevěděla, co vlastně chce..
Další slzy.. Skropily černobílé dlaždice před ní. Jen kousek od toho místa, kde ještě před chvílí stál on.. Kde stál již tolikrát. Tolikrát se spolu bezstarostně bavili, smáli se.. Teď už to nikdy nebude jako dřív. Ona to nedokáže. –A možná právě tohle bylo to jediné, čím si teď byla skutečně jistá..
Hodila nedopalek do popelníku a hned si vzala další. Nedokázala to vydržet, potřebovala aspoň nějak zaměstnat ruce, aspoň na něco se aspoň trochu soustředit.. Možná..
„Nevíte někdo, kde je Sandra?“, ozvalo se najednou z toho druhého pokoje, ale ona to ani nezaregistrovala.
„Já za jdu.“, ozval se jiný, tentokrát však dívčí hlas.
„Ne, půjdu já..“, nenechal ji domluvit třetí a o poznání hlubší hlas..
„Sájo?.. Sandro?..“, do místnosti vešel on.. On, který za tohle všechno může..
Neodpovídala a hlavu měla sklopenou k zemi. Pohled měla stále upřený na své vlastní slzy na zemi. Nechtěla, aby ji takhle viděl. To bylo to poslední. Nesmí si myslet, že je takovej pitomej srab..
Přisedl si vedle ní a upíral na ni ty zelený oči, díky kterým si ho tak zamilovala.
„Sájo?“, zlehka se dotkl jejího ramene a dobře si všiml, jak si neobratně utírá oči rukávem, ale nahlas nic neřekl.
„No co je?“, pokusila se o bezstarostný tón hlasu, ale její záměr se jí ani zdaleka nepodařil.
„Chtěl jsem jen vědět, jestli jsi v pořádku.. my všichni jsme to chtěli vědět..“
„Jasně, jinak bys sem nešel, co?“, ani nevěděla, kde se v ní najednou vzalo tolik zloby a nenávisti. Ihned vzápětí toho zalitovala, ale nevypadal, že by ho nějak hlouběji ranila..
„Já.. Máš pravdu..“, překvapil ji svou odpovědí.
„Na to jsem asi moc velkej srab, ale.. Víš, já nechci, aby se mezi náma něco změnilo.. Chci to nechat takhle, to bude nejlepší.. Na světě je spousta kluků, který si tě zasloužej mnohem víc než já.. Já nejsem ten pravej.. Věř mi.. Najdeš si někoho jinýho a budete šťastní.. A my budem navždycky přátelé..“, během řeči opět odendal ruku z jejího ramene a pomalu se začal zvedat.
„Pojď k nám. Všichni tě máme moc rádi, chybíš tam.“
„Hmm..“, to bylo to jediný na co se zmohla, když zaslechla jeho vzdalující se kroky po chodbě.
Bylo to krásný, že za ní takhle přišel, ale co to znamenalo? Prý si najde někoho jinýho, jí nechce nikdo. –Ani on ne.. Tak jak si má pak někoho najít? Stejně jednou skončí jako osamělá stará bába, co bez ustání běduje nad svým pitomým promarněným životem..
Sama pro sebe se ušklíbla, pohodlněji se usadila a znovu sáhla po té již téměř dopité láhvi..