Největší sen VIII.

Anotace: ve starých kolejích?

,,Ahoj.“ Nat se na mě podíval.
,,Čau.“ sklopila jsem oči. Nevědla jsem, jak se k němu chovat. Ale asi bude lepší dělat jako že nic. Mezi mým přemejšlením si vedle do lavice sednul a začal si vybalovat věci.
,,Tak ses konečně ukázala jo?!“ rejpla si do mě nejvěčí pipina ze třídy Nikola. ,,Nechceš třeba pomoct s taškou, když jseš tak vážně nemocná?!“ cukrouškovala ironicky. Začínala jsem se tříst, a nevěděla jsem jestli vzteky nebo smutkem.
,,Hele nech ji bejt a vodprejskni Nikolo!“ zvýšila na ni Sandra hlas, která právě vešla do třídy. Potom se na mě soucitně podívala :,,Je to kráva dyk víš, mimochodem ahoj!“ potom se pokusila usmát.
,,čau...“ soucit! To je to poslední co jsem chtěla vidět a cejtit! Vždyť budu ještě dlouhou dobu zdravá a můžu si užívat života! Musim si promluvit se třídou. … Celý dvě hodiny do velký přestávky jsem si rozmejšlela, jak to třídě řeknu. Bála jsem se, ale musela jsem to udělat. Po druhé hodině, když dodrnčel zvonek jsem honem zastavila třídu, než se rozlítnou ven na obvyklý cigárko, do bufetu pro sváču nebo jen tak si s někym pokecat.
,,Počkejte, chci vám něco říct!“ zavolala jsem. Věčina třídy se zvědavě otočila.
,,Áááá naše chudinka chce, abychom ji politovali!“ protáhla Nikola. Dělala jsem, že ji neslyšim a začala jsem vysvětlovat:,,Takže, všichni víte, že mám leukémii, ale to ještě nic neznamená!“
,,Neznamená?!“ podivili se někteří. Musela jsem pokračovat:,,Ne, zatím ne. Doktoři mi dávají tak 4-5 let života, tak mi ho nekažte. Chci si ho pořádně užít a nechci vidět jak mě litujete. Dělejte, jako že o mé nemoci vůbec nevíte a žijte semnou.“ prohlásila jsem a potom jsem rychle utekla na záchod. Nechtěla jsem slyšet jejich reakce.

Když jsem na konci přestávky se zvonením a zároveň s učitelkou matiky vešla do třídy, všichni dělali jako by se nic o přestávce nestalo. Asi mi to i vyhovovalo, ale učitelka tak taktní nebyla.
,,Ahoj Míšo! To co se ti stalo... je strašně!“ ustaraně se na mě podívala. ,,Neměla bys spíš odpočívat?“ další úzkostlivý pohled. To snad ne. Začal semnou lomcovat vztek:,,Ne, jsem uplně v pořádku a i tak vám to může bejt jedno!“ zlostně jsem se na ni dívala. Věčina třídy zalapala po dechu. Naše matikářka dokáže bejt sice hodná, ale nenávidí neposlušnost a drzost. A věřím že tohle si na ni ještě nikdo neovolil. Možná jsem to přehnala, ale proč se ke mně chová jako kdybych byla hodinu před smrtí?! Odvrátila jsem od ní pohled a zamířila do poslední lavice vedle Nata. Chvíli tam ještě stála jak přimražená, potom se vzpamatovala a bez jedinýho pohledu nebo slůvka vznešeně pokračovala ke katedře.
,,Tys jí to teda nandala.“ sykl ke mně Nat :,,Ale možná až moc!“ staral se a podíval se na učitelku, která soustředeně zapisovala do třídnice a vůbec si nevšímala, že je ve třídě.
,,Možná... ale ke mně se takhle nikdo chovat nebude!“ zarputila jsem prohlásila a dělala, že si na lavici kreslim hlavu koně.

,,Tak jak bylo ve škole?“ mamka se na mě ustaraně podívala.
,,Dobrý...“ zahučela jsem a cpala jsem se corflaky v mlíku. Zrovna jsem přišla domů a měla jsem v plánu jít si zajezdit.
,,Jdu ke koním!“ zavolala jsem a už jsem pádila v jezdeckejch kalhotách, čapsech, tričku a v ruce helmu a jezdeckej bičík ke dveřím,
,,Užij si to!“ stihla ještě křiknout mamka, ale už jsem ji moc neslyšela. Nasedla jsem na kolo a rychle jela d stájí. Ley už mě vyhlížel. Sandra tak přijížděla, ale z opačné strany.
,,Ahoj! Jdeš jezdit?“ usmála se na mě.
,,Já jo, a co ty, jdeš provětrat Eliota?“ vyzvídala jsem.
,,Já nevím. Celej tejden sem dřela na drezuře a parkuru v jízdárně a už nák nemám náladu.“ povzdechla si.
,,Tak si pod semnou vyrazit na vyjíždku!“ mrkla jsem na ni. Sandra se usmála.
,,To by bylo super!“ vyhrkla a honem jsme si šli připravit koně. Když jsem Leye sedlala pomyslela jsem si, že se všechno vrací do starých kolejí.