Jako fénix z popela

Anotace: Je to o slepé zpěvačce, která se zamiluje do zloděje, který ji chtěl vykrást. ,, Je pouze na nás, jestli po sobě něco zanecháme. Lidé však chtějí vzpomínat." Z knihy PSÍ ŽIVOT

Před dvěma lety jsem byl ten nejhorší člověk. Nejlepší věc pro mě byl alkohol. Kradl jsem a podváděl. Celý život mi, ale proměnila známá slepá zpěvačka Daniela Zdrážílová. Chtěl jsem ji vykrást a rychle zbohatnout, ale ona za mně udělala člověka, který se vzpamatoval ze svých hříchů a žádá o odpuštění.
Tehdy jsem se rozhodl, že podniknu nebezpečnou akci. Myslel jsem, že v tom domě nebude nikdo, ale zmýlil jsem se. Daniela seděla na židli dívala se z okna na déšť a poslouchala jeho zvuk. Nemusel jsem ani něco rozbít, či se nějak hlasitě pohnout, ona mě hned slyšela. Jen chvíli čekala než si vezmu věci, které mi zrovna padly pod ruku. Když jsem byl na odchodu, ozvala se.
,, Slyším vaše kroky. Cítím vaši vůni na míli. Co chcete dělat s těmi věcmi?"
,, Já...já myslel, že mi to projde hladce, ale zmýlil jsem se. Budu muset udělat jediné.
,, A co jediné to má být? Zabijete mě? To mi ulehčíte život, když už ho mám tak zničený."
,, Mlčte. Nechci vás poslouchat. Já myslel, že mi to půjde hladce. Nechtěl jsem."
,, Uklidňete se prosím. Vím, že máte zničený život, tak jako já, ale s tím že vy vidíte. Já mám sice sluch, cit a chuť, ale co bych dala za to vidět vaši tvář a západ slunce. Vy máte to štěstí, že to všechno vidíte. Podělte se se mnou aspoň o tuhle věc a já vám ukážu kouzlo života."
,, A co bude pak? Co se stane se mnou?"
,, Nikdy jsem vás neviděla. To je vaše výhoda. Buď tu aspoň dva dny o nic víc vás nežádám."
,, Souhlasím."
,, Mimochodem, jmenuji se Daniela Zdrážílová. A vy?"
,, Mé jméno je Mirek Jelínek."
,, Ráda vás poznávám."
,, Já vaše jméno znám až moc dobře. Váš otec mi zničil život. Začalo to tím, že mi přebral přítelkyni a aby se mě zbavil, tak mě celkově potopil. Chtěl jsem se mu aspoň takhle pomstít, ale nemám na to sílu."
,, To je mi líto, ale Karel Zdrážíl není můj pravý otec. Adoptoval mě, protože máma měla jen mě. A kdyby to neudělal nevzala by si ho za manžela."
,, Jak jste vlastně přišla o zrak?"
,, Ani sama nevím. Jednoho dne se celý svět zavřel do tmy. Už nikdy mé oči nespatřili západ slunce. Teď je jedíná věc pro kterou žiji, tou je hudba."
,, Váš život je těžký."
A tak jsem jí poznal. Netušil jsem, že mi tato žena změní úplně celý můj život. Sedl jsem si vedle ní a pokoušel se naslouchat zvuku dešti. Tenhle zážitek byl pro mě velmi důležitý. Nevěřil jsem, že toto existuje. Daniela poslouchala Edith Piaf a společně s ní zpívala. Byla to nádhera pro mě uší, ač vůbec nemám hudební sluch. Pak se otočila a něžně se dotkla mé ruky.
,, Máte je hladké. Vaše prsty jsou delší než mé. Mohla bych sáhnout na vaši tvář?"
,, A co z ní vyčtete? Třeba kolik mi je let? A kolik mám vrásek? Či jizev? Nechte mě prosím být."
,, Z toho poznám, jaký člověk je. Oči dokáží prozradit nejvíc, ale já na ně nevidím. Aspoň sáhnout na tvoji tvář."
,, Tak dobrá. Zajímá mě, co se o sobě dozvím. Samozřejmě nic hezkého."
Položil jsem její ruku na svou tvář. Ona si mě rukama prohlížela. Bál jsem se, že by si mohla všimnout mé bolesti, mých ran. Měl jsem obavy, že pronikne do mé minulosti. Vzpomněl jsem si na svého otce, který mě učil žít. Stále si pamatuji jeho vůni. To, jak mě učil hrát na klavír, nezapomenu. Chtěl ze mně udělat muzikanta. Pak náhle přestala a já se vrátil do reality.
,, Co jste se o mě dozvěděla? Snad ne to nejhorší?"
,, Máte na tváři hodně jizev. Neprováděl jste nějáký sport?"
,, Pár jich bylo. Živil jsem se jako boxér. Bojoval jsem o všechno i o svou lásku, kterou mi váš otec ukradl."
,, Váš život byl krutý, ale dá se změnit, jen to musíte chtít vy sám."
,, Já bych to chtěl. Proč se muselo všechno pokazit? Proč se mi před očima ničí celý můj život?"
,, Já tohle znám."
,, Co vy znáte? Vy jste žila krásně."
,, Ale co bych dala za zrak. Vzdalal bych se všeho."
,, Omlouvám se vám."
,, Neomlouvejte se. Pomůžu vám změnit život v lepší."
,, Jak?"
,, Neptejte se."
A nastalo hrobové ticho. Jen déšť si zpíval a tancoval. Hudba utichla a mé myšlenky se vrátily do minulosti. Vzpomněl jsem si na svého otce, který mě učil základy sebeobrany, protože mně šikanovali na základce. Byl jsem v devítce a parta kluků se na mě vrhla a zmlátila mě. Višel jsem z toho s pár zlomenými žebry a rozbitým rtem. Po pár dnech těžkého učení sebeobrany, jsem se ubránil a bylo mi jasné, co budu dělat v životě. Pocit vyhrát souboj byl nádherný.
,, Na co myslíte? Na minulost, či budoucnost?" Řekla.
,, Na minulost, která mě ničí. Ztratil jsem hodně blízkých lidí." Řekl jsem.
,, Minulost je krutá i pro mě. Já nemám nikoho. Karel mě nenáviděl. Ubližoval mi, ale stále dělal, že mě má rád." Řekla.
,, I váš život byl krutý." Řekl jsem.
,, Nebudeme si tykat? Připadá mi, že vás znám a že vám mohu věřit." Řekla mi.
,, Tak dobře Danielo. Jsem rád, že tě poznávám." Souhlasil jsem.
,, I já jsem ráda. O čem bys chtěl mluvit?" Zeptala se.
,, Nevím. Nikdy jsem neměl možnost si s někým, jen tak popovídat." Odpověděl jsem.
,, Teď ji máte." Rozhlédl jsem se po místnosti a uviděl nádherný obraz. Byl na něm zobrazen souboj dvou andělů. Jeden byl černý a druhý bílý. Byl to souboj dobra a zla. Ale není jen zlo a dobro, je tu něco mezi tím. Nikdo není úplně zlý, ani úplně dobrý.
,, Ten obraz je nádherný."
,, Ten jsem malovala já."
,, Ale nikdo není úplně zlý, ani úplně dobrý. Je tu něco mezi tím."
,, Ale to já vím. Ale souboj dobra a zla je věčný. Stačí se podívat ven z okna a uvidíš."
A také jsem viděl. Slunce bojovalo s mrakem, aby jeho zář nezakryl. Vítr přemohl strom a hrál si s ním. Už jsem pochopil souboj dobra se zlem. Ale není to jen tohle. Stačí vyjít ven na ulici. Každý člověk se chová, jako zvíře. Bojuje, aby přežil. Daniela měla pravdu.
,, Proč je boj mezi dobrem a zlem? Proč vždy vyhraje zlo?"
,, Boje nemusí být. A zlo jen někdy vyhraje. Nesmíš se vzdát."
,, Danielo. A co když je nesmysl bojovat?"
,, Není. Pokud si to nemyslíš ty sám."
,, Nerozumím ti."
,, Ale rozumíš. Naslouchej srdci."
,, A co mi říká?"
,, Jen pravdu. Srdce nelže."
,, Co říká tvoje?"
,, Že tě chce políbit."
Naše rty se spojili a srdce začala vzájemně bít . Tak vzájemná vášeň a souznění, jako kdybychom se znali dlouhou dobu. Ale něco se pokazilo a Daniela se odtrhla.
,, Co se stalo? Pokazil jsem něco?"
,, Ne...ne ty. Ale já. Je to na mě rychlé. Takhle to skončit nemělo."
,, A jak to mělo skončit? Danielo, co po mně chceš?"
,, Po tobě nic. Omlouvám se. Odpusť mi."
,, Co tí mám odpouštět? To já bych se měl omluvit. Bylo to moc rychlé a uspěchané."
,, Ne. Mám strach, že až se do tebe zamiluj, že tě ztratím."
,, Neboj se. Já ti neublížím."
,, Nechci ti věřit. Odejdí prosím."
,, Neodejdu. Dokud mi neřekneš pravdu. Proč se tak chováš?"
,, Protože mi někdo hodně ublížil. Před rokem mě znásilnili."
Na jejich očích se objevily chladné slzy, které stékaly dolů, jako vodopád. Netušil jsem, co v té chvíli mám dělat. Nebyl jsem člověk, který nějak dokáže člověku pomoct. Nevěděl jsem jestli bych se měl vyptávat, či mlčet. Jedíné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo jí obejmout.
,, Všechno se napraví. Teď jsem tu já. Neublížím ti."
,, Lžeš. Jsi stejný, jako on. Jakým životem jsi doposud žil? Alkohol a drogy."
,, To možná jo, ale narozdíl ode mne ty máš bohemský život. Peněz snad vlastníš hromadu."
,, A k čemu mi to je. Nejraději bych byla chudá a viděla, jako ty. Ty si myslíš, že můj život je nádherný. Dovol mi, abych tě uvedla v omyl."
Řekla a sundala svůj šátek. Zavázala mi jím oči. Mé oči se náhle uvedly do tmy. Po světle není stopa. Seděl jsem tam potichu, jako ta myš. Nevěděl jsem kde je východ a co na mě číhá za dveřmi. Naslouchal jsem pouze tlukot svého srdce a to mě uklidnilo.
,, Co na to říkáš? Jaké to je?"
,, Netušil jsem, že to může být takové. Tak kruté. Nedokázal jsem pochopit, že by mě mé oči mohly zklamat. Omlouvám se ti. Danielo prosím nauč mě žít."
Dal jsem dolů šátek a rozhlédl se kolem. Ten dům byl tak velký. Všude spousta věcí. Začal jsem jí obdivovat. Já bych to nedokázal.
,, Proč mlčíš?"
,, Neodpověděla jsi mi."
,, Neptal jsi se."
,, Naučila bys mě žít?"
,, To musíš chtít ty. Já to nedovedu. Život si řídit dovedeš jen ty sám."
,, A jak? Jak mám sakra žít? Ty to nechápeš. Já..já to nedokážu."
,, Ty se vydáváš cestou životem. Já tě pouze doprovázím. Nemohu ti ukázat jen to nejlepší. To můžeš jen ty sám."
,, Mluvíš tak tajemně. Tak těžce až pravdivě. Kam se mám vydat?"
,, Do svého vnitra. Zpět do své minulosti. Najdi věc, která tě změnila."
A opět nastalo ticho, hluboké a tak tajemné. Minulost se prolínala všemi směry. Chtěla mě polapit a zničit. Mě pouze zajímalo, co je ta věc, která mě mění. Nakonec jsem pochopil, že ta věc je má nenávist vůči všemu dobrému. Ta nenávist se stala díky boxu. Nemohl jsem mít rád soupeře. Nemohl jsem se s nikým přátelit, protože mi otec řekl, že každý je nepřítel. Nechtěl jsem prohrát boj. Má mysl se ztratila v černé tmě. Ale teď vím, že to chci změnit. Mým posláním je být lepším člověkem.
,, Co je ta věc, která tě změnila?"
,, Má nedůvěra v dobro. Mohl jsem aspoň trošku věřit, ale já se zklamal v sobě. Co teď mám dělat?"
,, Stačí se omluvit těm, kterým jsi ublížil. Víc už je na nich."
Na chvíli jsem se zamyslel, kolik lidem jsem vůbec ublížil. Až teď jsem cítil jejich bolest. Až teď je mi to líto. Ale jak se znám, nevydržím u toho příliž dlouho. Po dvou dnech, budu dělat zas ty samé věci, co jsem dělal dosud. Stane se ze mně zlý člověk.
Daniela šla dolů do zahrady. Déšť se proměnil v překrásný vítr, který jí cuchal vlasy. Stromy, s ní tancovaly, jejich větve se houpaly ze strany na stranu. Vkročil jsem za ní na zahradu a náhle to přestalo, jako by se mne lekly, kdybych byl netvor. Daniela se ke mně otočila, malým gestem přinutila mé nohy jít za ní. Nevěřil jsem tomu, ale když jsem došel, začalo se dít to, co se dělo na začátku. Teď ale jsem byl součástí. Cítil jsem se volný jako pták. Má bolest na chvíli uprchla. Věděl jsem, že se brzy vráti.
,, Jaký je to pocit být čistý a vznášený, jako pírko?"
Má odpověď byla jasná. Byla to nádhera. Přál bych si to zažít znova.
Ten den uprchl rychle a proměnil se v tmu, které jsem se jako malý vždy bál. Věčně, když jsem usínal, bylo rozsvícené světlo. A teď je tma. Jak rychle uplynul ten jeden den.
Daniela si uvařila kafe a sedla si na gauč a já tiše poslouchal její srkot. Pak to přestalo. Otočila se ke mně a mě se zdálo, že se mi dívá do duše a proniká tak hluboko, tam ani já nemohu jít. Začal jsem k ní mít hlubokou vášeň, která mi ničila mozek. Myslel jsem jen na to, že chci vidět její nahé tělo, které se poddává mé touze. Ale něco mi říkalo ne, teď ještě ne. Nechtěl jsem tomu hlasu naslouchat. Začal jsem se chovat, jako blázen. Sedl jsem si vedle Danieli a chvíli ji pozoroval. Byla tak slabá a přece silná. Asi cítila moji touhu, která mi pulzovala v mozku, otočila se ke mně a začala se chvět. Pomaloučku se začala vyslékat a já byl blíž tomu, abych jí viděl, tak jak jí bůh stvořil. Byli jsme tak posedlí touhou, že nás nezajímalo, co by se pak mohlo stát. Na chvíli se vzdálila.
,, Chci tě, ale nemůžu. Když vezmu fakt, co by se mohlo stát, když se spolu vyspíme."
,, Neboj se. Já ti neublížím."
,, To já vím, ale nejde to."
,, Jde to. Věř mi. Nech se mnou vést."
Poddala se mé touze po ní. Snažil jsem se být k ní něžný. Nechtěl jsem jí ublížit. Byla tak křehká, že jsem měl strach uskutečnit každý prudší pohyb. Ale přesto se mi zdálo, že mně chtěla víc než já ji. Touhá nás spalovala, jako požár pálí stromy. Chtěl jsem jí, jak nikoho jiného.
Zvedl jsem jí nahoru, až se rukama obtočila kolem mého krku a nohama kolem pasu. Chvíli jsem polykal každý její vzdech, který unikal z jejího hrdla, a pak ústy přešel až tam, kde zběsile pulzovalo její srdce. Stále křičela mé jméno. Touha po vrcholu se zdála nesnesitelná. Daniela se jemně zakousla do mého ramene. Orgasmus probleskl jejím tělem hořce a divoce. Bezvládně se poddala a pak se mezi námi objevilo to magické pulzování, jak jsem to vyvrcholil.
,, Bylo to nádherné. Děkuji."
,, Co? Snad pořád neuvažuješ nad tím, že se mně chceš zítra zbavit. Danielo."
,, A, co si myslel? Ty...ty bys dokázal žít se slepou ženou, co nedokáže vyjít ven?"
,, Ano dokázal. Proč jsi tak tvrdohlavá? Já bych se o tebe staral. Ty... ty jsi mne zaujala."
,, Aha. Tak jsem vás zaujala. Že byste si mě chtěl vzít a strávit se mnou zbytek mého blbého života?"
,, Časem ano. Dovol mi, abych se o tebe staral. Danielo, já....já tě miluji."
,, Nech si ta krásná slova. Já bych ti na to i skočila. Ale, bohužel oba dobře víme, že je to blbost."
,, Takže jsem ti byl dobrý jen na to, že jsi se mnou vyspala?"
,, A co jsi čekal? Ty bys snad chtěl víc?"
,, Ne. Já jen myslel, že bychom to mohli my dva dát dohromady. No tak promiň. A co to, jak si mi říkala o krásném životě. To byla lež?"
,, Nech mě být. My dva se k sobě vůbec nehodíme."
,, Co to sakra kecáš? Co do toho nás dva pleteš? Já tě miluji a na zbytku mi nezáleží."
,, Mlč prosím. Nemůžu se do tebe zamilovat. To nejde."
,, Ty se mě bojíš? Proč mi nevěříš?"
,, Vypadni prosím. Raději to skončíme teď, než nás to bude bolet." Řekla mě nic víc nezbívalo než odejít.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Srdce mi tak bušilo, že bylo slyšet na míli. Procházel jsem ulicemi, jako tělo bez duše. Město se probouzelo do barev. Slunce vycházelo na kopec, aby lidé zjistili, že je čas jít do práce či do školy. I já pochopil, že bych někam měl jít. Ale kam? Rodinu ani lásku svou nemám. Po asi deseti minutách mi došlo jediné. A to že se nenechám z jejího života vystrnadit. Byl jsem do ní bezhlavě zamilovaný, jak nikdy do jiné. V květinářství jsem koupil tři nádherné rudé růže, které měli barvu jako krev. Škoda, že jejich krásu nemůže Daniela spatřit. Ale napadlo mě, že bych jí to mohl popsat do detailu.
Stál jsem u obrovských dveří. Před tím jsem si nevšiml, že jsou tak veliké. Moc jsem se styděl za všechno. Ze dveří se vynořila utrápená tvář Daniely. Tiše a nehybně tam stála.
,, Danielo, já...."
,, Proč mi to děláš, ještě horší?"
,, Protože tě miluji. Danielo. Chápeš to? Nemůžu svému srdci poručit, aby tě nemilovalo."
,, Neříkej to prosím."
,, Proč? Řekni mi proč. Ty mně snad nemiluješ? Co je to s tebou?"
,, Ne o to nejde. Ano miluji tě. Ani si to nedokážeš představit."
,, Tak proč nám to děláš? Proč to chceš takhle skončit?"
,, Nemůžu.....nemůžu ti to říct."
,, Bože. Proč nemůžeš? Jdi s tím někam. Neříkej. Budu hádat. Jsi vdaná? Máš manžela, který tě podvádí? Nebo co?"
,, Mám rakovinu prsu. Chtěl jsi to vědět, tak už to víš. Zbývá mi už týden života."
,, Cože? Jak dlouho to máš?"
,, Je to dva měsíce, co jsem si bulku na pravém prsu našla."
,, To jsi se proboha neléčila? Danielo, to snad nemyslíš vážně."
,, A k čemu by mi bylo léčit se. Stejně bych zemřela. Má matka na to zemřela a léčila se."
,, To není pravda. Pokud by to nebyl zhoubný nádor, vyléčili by tě."
,, Cha.. Teď si mě dostal. Jak bych vypadala? Slepá s jedním prsem. To děkuji. Raději zemřu bez otázek."
,, To neříkej. Danielo."
,, A co mám říkat, když je to pravda."
Otevřela dveře a dala mi možnost vejít a utěšit ji. Z očí ji stékaly chladné slzy. Vůbec jsem neměl v úmyslu jí rozplakat. Zamiloval jsem se do ní. Konečně se mé srdce z kamene znova rozbušelo. Toužil jsem s ní být navěky, ale je tu ta hrozná věc a to je jedna z nevyléčitelných nemocí, tou je rakovina. Proč ses neléčila? Proč mi to děláš, Danielo? Proč jsi se neléčila, když jsi měla? Nevěděl jsem, co mám dělat. Tiše, jako myška jsem seděl na křesle. Daniela seděla vedle mně. Vůbec nemluvila, pouze mlčela a převracela se z jedné strany na druhou. Byla velmi neklidná.
,, Danielo, přál bych si být s tebou až do konce."
,, Neříkej to prosím. Nepřeji si, abys mě viděl sklíčenou v bolestech."
,, Ale já to chci. Dovol mi to."
,, Už dlouho jsem nebyla venku. Už dlouho jsem neslyšela ruch velkoměsta. Chybí mi to."
,, Tak klidně půjdeme. Třeba teď hned."
,, Vážně? To abych se nachystala."
,, Tak jdi. Já tu počkám."
Měl jsem znova ohromnou chuť jí vidět nahou. Je pravda, že už jsem jí jednou viděl, ale teď mě to ještě víc lákalo. Potichu jsem šel po schodech nahoru za ní. Daniela se pomalu vsoukala do černých elegantních šatů. Něžně jsem se jí dotkl, abych jí neviděsil. Políbil jsem jí na pravé rameno. Otočila se ke mně a začala mě líbat. Já jsem jí pomaloučku vyslékal šaty. Daniela mi sundala mou starou špinavou košili.
,, Jestli chceš nějaké oblečení, mám toho spousty ve skříni. Můj otčím si je tu nechal. "
,, Pak si něco vyberu. Teď chci jen tebe, Danielo."
Začal jsem se dotýkat jejich ňader, která byla pro mně úplně stvořená. Přitom jsem jí líbal na krku. Daniela se ke mně tiskla, taková dychtivost těsně před vyvrcholením mě dostala. Přitáhl jsem k sobě, mezi naše těla vsunul ruku a poslal jsem Danielu do vytoužené propasti. Sám jsem se zachvěl s ní, když v křeči prožíla svůj orgasmus a hlava jí klesla na moje rameno. Nikdy bych nevěřil, že s takou to ženou je milování největší nádhera. Daniela se ke mně otočila a políbila mě na rty.
,, Chce se ti pořád ven?"
,, Ano chce. Tak pojďme. Už se těším až tam budeme."
,, Dobře. Jen se podívám do skříně na oblečení."
,, Já už jsem skoro hotová."
Otevřel jsem skříň a v ní byly obleky od Armaniho. Jeden hezčí než druhý. Ten její otčím má, ale vkus, to se musí nechat. Pomyslel jsem si v té chvíli. Nakonec jsem si vybral černé kalhoty s bílými pásky, a stejně tak zbarvené sako. Košile byla bílá. Podíval jsem se do zrcadla. Ze čtyřicátníka se rázem stal třicátník. Byl jsem spokojený sám se sebou. Daniela potichu sešla ze schodů.
,, Vypadáš úžasně. Ale je škoda, že mně nevidíš. Omládl jsem o deset let. Vážně."
,, Moc bych si přála tě vidět."
Sešla poslední schod a najednou se zhroutila k zemi. Stihl jsem jí však uchopit.
,, Co se stalo? Co ti je?"
,, Ta bolest. Ta hrozná bolest."
Řekla a pořád si držela pravé prso. Položil jsem jí opatrně na gauč, aby si lehla.
,, Co ti mám přivést? Co mám sakra dělat? Zavolám doktora."
,, Nic nedělej, prosím. Jen mě chyť za ruku a drž. To přejde, věř mi."
,, Ne, Danielo. Musíš jít k doktorovi."
,, Jen to ne, prosím. Nic s tím neudělají. To přejde, věř mi."
,, Sakra...sakra...sakra!"
Nevěděl jsem, co mám dělat. Držela se mé ruky tak pevně, že jsem měl strach, že by mi jí mohla rozdrtit. Po chvíli přestala. Pomalými pohyby si sedla a opřela se o mně. Pak začala hodně plakat.
,, Byla jsem s mámou až do konce. Viděla jsem jí, jak trpí. Byla jsem u toho, jak jí při ozařování vypadaly vlasy a ona si kvůli tomu musela koupit paruku. Byla jsem u toho, když umírala. Já to stejné nechci zažít. Chápeš mě?"
Po těchto slovech mi všechno došlo. Cítil jsem její bolest. Uvědomil jsem si, co musela prožívat, když se to stalo její mámě a začal jsem chápat, proč to dělá. Pohladil jsem jí po vlasech a rukou setřel kapky jejich slz. Políbl jsem její přenádherné rty.
,, Děkuji ti za všechno."
,, To nemusíš. Já tě miluji."
,, Omlouvám se ti za všechno."
,, Ne já bych se ti měl omluvit....Nemáš u sebe nějaké svoje CD? Rád bych si tě poslechl."
,, Mám. Ale lepší bude, když budu zpívat naživo."
,, Tak prosím."
Daniela si sedla ke klavíru a začala nádherně zpívat. Proč jsem si nikdy nekoupil její CD? Proč jsem si jí neposlechl? To mě tak sžírala nenávist? Teď pouze chci poslouchat její krásný hlas a naslouchat hře na klavír. Obě věci jsou nádherné. Po skončení si Daniela oddechla. Zatleskal jsem jí, protože to byl můj zvyk, když se mi něco tolik líbilo, jak toto.
,, Bylo to nádherné. Vážně. Proč jsi se toho vzdala?"
,, Kvůli otčímovi. Řekl mi, že mě zabije, když mě uslyší zpívat."
,, To snad není pravda. Ten...ten. Nemám slov, jak ho úplně popsat."
,, On...on se totiž bojí, že řeknu světu, že mě nevlastní otec znásilnil. Je to pravda, to on mi to udělal."
,, Cože? Tys říkala, že si toho člověka nepamatuješ."
,, Lhala jsem ti. Je mi to líto."
,, Musíš ho udat na policií. Nenech si to líbit."
,, A k čemu by mi to bylo. Jen by mě to připomělo, tu bolest, kterou jsem v té době měla. Já chci umřít v klidu. Nechci, aby se o mně psalo v novinách."
,, Když ne ty. Tak já si to s ním vyřídím."
,, Ne..prosím. Už mi zbývá týden, který chci prožít s tebou."
,, Danielo..Proč to musí takhle dopadnout?"
,, Nevím..vůbec nevím. Proč jsi do mého života nepřišel včas?"
,, To jsou otázky na které neumím odpovědět. Je mi líto, že to takhle dopadne."
Dva dny uplynuly, jako voda. Dneska se Daniela cítila obzvláště hrozně. Odmítala snídani do postele, kterou jsem jí připravil. Jen tak ležela zakrytá peřinou až po hlavu. Sedl jsem si k ní a litoval jí. Měl jsem hrozný pocit, jí takhle vidět.
,, Danielo..Měla bys jíst. Aspoň trošku. Musíš nabrat sílu."
,, Nemám hlad. Mám pocit, že když něco sním, půjdu to na záchod vyzvracet. Je mi hrozně blbě. Teď jsem si uvědomila, že se to blíží. Nechci abys mě viděl, když budu umírat. Chci aby sis mě pamatoval, takovou jaká jsem teď. Ne, čekající na smrt."
,, To mi nemůžeš udělat."
,, Prosím..je to moje poslední přání. Miluji tě, ale už je moc pozdě na lásku."
,, Danielo...To není fér."
,, A co je v životě fér. Jen mi řekni."
,, To, že jsem tě našel. Nechci tě ztratit. Ne takhle."
,, Mirku..."
Pohlédla do mých očí. Netuším, co v nich spatřila.
,, Jdi prosím..Bůh to určil takhle."
,, Sakra..Já na boha nevěřím. Věřím v nás dva."
,, Nepleť nás dva do toho."
,, A do čeho?"
,, Prosím splň mé přání. Já budu s tebou pořád. Budeš mě nosit navěky ve svém srdci."
Dotkla se mé hrudi a dala mi pusu na ní. Pochopil jsem, že měla pravdu. Nechtěla, abych jí viděl zničenou čekající na poslední výdechnutí. Pohladil jsem ji po vlasech a rozplakal jsem se. Nikdy v životě jsem neplakal. Ani když mi zemřel otec. Všichni na pohřbu plakali, jen já ne. Byl to pro mě šok, když jsem si utřel slzy. Daniela mě objala a oba jsme plakali.
,, Nechci tě opustit, ale musím. Miluji tě nezapomeň na to."
,, To já vím. Taky tě miluji. Dám ti něco, co ti změní život."
Vstala z postele a pomalými kroky šla k obrazu, na kterém byl znázorněn souboj andělů. Sundala ho a objevil se tam trezor. Zadala nějáký kód. Po chvíli se trezor otevřel. Daniela z trezoru vyndala nějáký balíček. Dala mi ho a já ho rozbalil. Byl to diamantový náhrdelník. Měl krásnou růžovou barvu a jak se leskl.
,, Vezmi si ho a prodej. Budeš z toho mít hodně peněz."
,, To si nemohu vzít."
,, Ale můžeš. Dal mi ho otčím, aby mě umlčel. Ale já nechci, aby to dostal zpátky."
,, Děkuji ti."
,, Neříkej prosím, že jsem ti ho dala. Doufám, že budeš žít lépe než si žil doposud."
,, Neboj se...Mlčím, jako hrob."
,, Zítra bys měl jít. Cítím, že mi je smrt na blízku až moc blízko."
,, Chci si tě ještě užít."
,, Chci se stebou milovat. Poslední noc. Poslední milování. Ta slova hrozně zní."
Nevěděl jsem, že to bude pro nás oba tak hrozné a tak vášnívé. Poslední vyznání lásky. Svlékl jsem se a ona si sudala pyžamo do kterého byla oblečená. Polibky a doteky byly celé od srdce. Jako kdyby to bylo úplně naposledy. Poslední milování, které se mi zdálo být to nejlepší. Pak jsem jí od sebe na chvíli odstrčil.
,, Danielo.. Odpusť mi. Já už nemůžu."
,, Nezlobím se. To stejné jsem ti chtěla říct."
,, Děkuji ti za všechno, co jsi pro mně udělala."
,, Z lásky se tyto věci dělají."
,, Umírá se?"
,, Proč mi to děláš? Já už nemůžu."
,, Odpusť mi. Já ti nechci ubližit."
Ráno jsem se probudil. A mně došlo, že je konec. Podíval jsem se na ní upřímně. Ještě dřímala a já mohl o ní jen tiše přemýšlet. Pak se probudila.
,, Asi budu muset odejít. Že?"
,, Promiň mi to. Snad ničeho nelituješ?"
,, Čeho bych měl? Miluji tě. A to mi stačí. Nikdy na tebe nezapomenu."
Jakoby mraky začaly se mnou soucítit. Vzal jsem si své oblečení, které jsem měl první den, co jsem přišel. Oblékl jsem se do nich. Daniela na sebe hodila krásný hedvábný župan a sešla ze schodů. Připomněl jsem si den, když jsem jí viděl poprvé. Vůbec nechápu, proč jsem jí chtěl okrást. Poslední rozhlédnutí po místnosti. Daniela si stoupla za mně a na oči mi dala ten hedvábný šátek.
,, Odejdi prosím a neotáčej se. Nechci, abys mě víckrát spatřil. Protože už má duše umírá."
,, Miluji tě a nikdy na tebe nezapomenu."
,, Snad se ti splní sny. Potom, co sis toho vytrpěl. Ty si to štěstí zasloužíš."
Odešel jsem, jako vánek obchází listy, aby si s nimi pohrál. Jen já se tiše loučil a doufal, že mně zavolá nazpět, ale když jsem byl venku a sundal si z očí šátek, pochopil jsem, že se happyend nestane. Jen jediné mi po ní zbylo a to byl ten diamant a šátek, který teď odnáší vítr s sebou. Věděl jsem, že život Danieli skončil tak nešťastně. Tohle si tak dobrá duše, jako ona vůbec nezasloužila. Byla tak vzněšená, tak křehká. Tak nádherná. Alespoň něco za sebou zanechá. Její nádherný hlas mi bude navěky v uších znít.
Teď sedím na lavičce v jednom parku a pozoruji jednoho vytrvalého holuba, který věčně žebrá o kus jídla, ale přitom se nebojí lidí, že by mu mohli ublížit. Přemýšlím nad tím, co udělám s tím diamantem, co mám v kapse. Určitě bych mohl mít hodně peněz. Tento diamant je tak vzácný, jako Daniela. Život byl pro oba krutý a oba ho překonaly. Vzplanuly do výšin jako fénix.