Jedno neštěstí, jeden boj, jedna naděje....

Anotace: ...

,,Cože?! Jirka nemůže chodit?!" ,,No říkali, že to s ním nevypadá moc dobře." oznámil mi smutně jeho otec po telefonu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jirka, můj nejlepší kámoš, ten děsně energickej, aktivní a vtipnej kluk už nikdy nebude dobíhat ráno autobus a už si nikdy nezakope na hřišti. Poděkuju, zavěsím a odkráčím do kuchyně.

Na stole leží noviny. "Opilý řidič vjel do protisměru a způsobil autohavárii" Tak zní jeden z titulků. Řidič, který vše způsobil je i zároveň Jirkův spolužák Martin a prý leží s těžkými zraněními v nemocnici. Ale je mimo ohrožení života.

V ten večer oslavovali Martinovo přijetí na vysokou školu a nějak to s tim oslavováním přehnali. Martin si myslel, že to uřídí, ale neuřídil.

V noci mi zavolali Jirkovy rodiče a oznámili mi, co se stalo. Slíbili, že mi během následujícího dne dají vědět. Celou noc jsem nemohla spát, plakala jsem a myslela na nejhorší. Nakonec jsem vysílením usnula.

A před chvílí jsem se dozvěděla tu zprávu. Jirka nebude chodit. Hrnou se mi slzy do očí, cítím se strašně.

Crrrrr! Slyším zvonek, to určitě budou Jirkovy rodiče. Jedu s nimi do nemocnice podívat se na něj.

Jen co jsme vlezly do Jirkova pokoje, jeho mamka se rozbrečela. Museli jí odvést pryč, protože by se každou chvíli mohla i zhroutit.

"Jirko? Vnímáš mě?" zeptala jsem se opatrně. Pootočil hlavu, otevřel oči a usmál se. Jeho úsměv byl plný bolesti. V jeho očích byl smutek. Už to určitě ví, pomyslela jsem si.

"Ahoj kotě," řekl šibalsky. "Ahoj Jirko. Tak kdy tě pustí domů?" "To nevim, prej mi musí udělat ještě pár vyšetření,"odpověděl. Chvilka ticha. "A nevíš, jak je Martinovi?" zeptal se najednou. "No prej si tu ještě chvíli poleží, ale víc nám neřekli." "Aha, tak dík," a pousmál se.

"Slečno, návštěvy skončili, budete muset jít," hlásila mi sestřička ze dveří. Kývla jsem. "Tak....ahoj," loučila jsem se. "Ahoj," zněla odpověď.

Delší dobu jsem chodila jako tělo bez duše. Vraceli se mi vzpomínky nejenom na to, jak jsme spolu blbli, když byl ještě v pořádku, ale i na ten jeho úsměv při mé návštěvě. Ale rodiče mi řekli, že sice vzpomínky bolí, ale život jde dál a my musíme taky. Pochopila jsem to a snažila se být silná.

Po necelém měsíci pustili Jirku domů. Pohled na něj mi trhalo srdce. Mrzelo mě, že nebude moct dělat stejné věci, jako dřív. Ale on je to silnej kluk, znám ho. Určitě se s tím popere, jako vždycky se vším.

"Čauky, tak jak je?" vyhrkl na mě, jakmile ho přivezli na vozíčku před nemocnici.

"Jo, už líp," mrkla jsem na něj. "Tak půjdem třeba na zmrzku, ne?" navrhl jeho otec. "Fajn," řekli jsme společně a podíval se na sebe. Chytla jsem ho za ruku a pevně stiskla. Cítila jsem, že je o něco šťastnější než byl při mojí první návštěvě. Chce bojovat a chce se naučit normálně žít. Cítila jsem, že chce něco v životě dokázat i přesto, že je na vozíčku. Cítila jsem naději. A já mu budu oporou, budu tu s ním. Ať se děje cokoliv.