Já vás , ale neznám pane ....

Anotace: Příběh tak trochu o lásce , která nemusí vždy končit šťasně ....

Jsem Sofie Aureliová . Mám velice rozrostlou rodinu . Moje matka měla 8 sourozenců a otec 5 . Mám spoustu příbuzných a přátel . Moje nejlepší kamarádka Jana stojí vždy při mně . Je to ta nejlepší holka , kterou znám . Bydlíme v baráčku na kraji Jizerských hor . Okolí obklopuje zeleň a zpěv ptáků . Někdy si připadám jako ….
CRRRRRRRRRRRRRRR
„ Tak to dopíšete příště a nezapomeňte se podívat na str. 65 na všechny slohové útvary „ rozloučí se s námi naše profesorka češtiny .
„To jsem zvědavá jak to příště doděláme , když chce udělat ten novinovej článek „ zkuhrá Jana
Mám ji Moc ráda , ale tohle mi na ní vadí . Pro ní jsou tyhle úkoly zcela zbytečné . Jen si stěžuje , že nic nezvládá .
„ To máš jedno . Pojď mám hlad . „ popoháním jí , protože mi začíná kručet v břichu , ráno jsem si doma zapomněla svačinu , takže sem neměla nic v puse . A to mi dost vadí , protože jídlo mám ráda a mám takové štěstí , že netloustnu . Jim toho tolik a prostě nic .
****
Cestou domů z obědů , mě napadlo , že bychom si mohly jít zajezdit na rybník .
„Hele Jančo , nešla bys odpoledne na rybník ? Už jsme tam dlouho nebyly . Docela mi to chybí . Bude sranda . „ přemlouvám jí . Vím , že se jí tam moc nechce od té doby ,co tam spadla před jedním vysokým blonďákem . Příšerně zrudla a utekla .
„Když mě se tam moc nechce „ zdráhá se .
„ Notak Jano, přece se nenecháš přemlouvat „ udělám na ní psí oči a vím , že to mám vyhrané , tohle na ní vždy zabere .
„No dobře , ale jestli ho tam uvidím jdu pryč , jasný ? „ pohrozí mi prstem .
„No jasně . Tak já si jdu pro brusle . Sejdeme se ve tři , jo ? ahoj „
„ Hm , ahoj „
****
Doma si připravím věci na zítra . Máme matiku . To bude zase vrůšo . Nevím proč , ale nějak mi prostě nejde do hlavy . Uklidím nádobí z myčky , nazuji boty , hodím brusle přes rameno , šálu okolo krku a peláším . Mám to jen tak tak . Za deset tři . K Janě přiběhnu s 5min zpožděním a zadýchaně si vedle ní sednu a nazouvám si boty když v tom do mě žďouchne loktem
„ Hele , ten je boží „ kouká někam na led , kde se hemží spoustu lidí .
„Kde ? Koho myslíš ? „ nechápavě koulím očima a hledám někoho božího .
„ Ten v tý modrý bundě . Má hnědý vlasy . Teď se otočil „ ukazuje prstem na nějakého kluka . No mě tam boží zase nepřipadá , ale jí to radši neřeknu .
„ Hm , tak pojď „ popoháním jí
„Ttobě se nelíbí , že ? „ šťourá do mě .Ach jo
„ Ale jo , není špatnej „ řeknu jí něco nad čím ani moc nepřemýšlím a už ženu na led . Je to krásnej pocit .
PRÁSK !!!!!!
„ Jau , co děláš ? Seš normální ? To mě chceš zabít ? „ rozčiluju se , protože sedím na zemi . Někdo mě srazil . Ani sem se té dotyčné osobě nekoukla do tváře . Nadechla jsem se na další nadávání a v tom mě zarazí .
„Promiň , Nechtěl jsem . Nějak mi to nebrzdilo . Promažu mu brzdy „ usměje se
Když sem kouknu nahoru uvidím kluka s tím nejzářivějším úsměvem co jsem neviděla . Hodil by se do reklamy . Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a nevzmohla se na slovo . Ježiš co to děláš Aureliová , ještě se zakoukáš do nějakého kluka .
„Jsem Kryštof a opravdu se omluvám , můžu Tě pozvat třeba na horkou čokoládu jako bolestný ?“ prolomil ten kluk ticho a podává mi ruku aby mi pomohl se zvednout .
„ Dík , já sem Sofie . Sofie Aureliová . Jo můžeš . „ začala sem se usmívat jak měsíček . Já nejsem normální .
„ Tak zítra bys mohla ? „ zeptá se kryštof
„ Jo zítra můžu , třeba ve tři ? „ už chci pomalu odejít protože jsem zaslechla moji kámošku jak se tam řehtá a bere sebou vše co jí překáží v cestě .
Tak jo . Zítra ve tři v Matyášově cukrárně , Ahoj Sofie ! „ poslední pozdrav a odchází
Blížím se k rozesmáté Janě , která bublá jak voda v konvici .
„Teda to mě podrž . To bylo něco . Jak jste tam na sebe koukali „ há há „ já z vás nemůžu , bolí mě břicho „ ha há ….nemůže přestat .
„ Ty seš fakt kmoška . Pojď . Jdem domů . Bolí mě zadek . „
„Tak ahoj a bacha ať tě zase někdo nesrazí na zadek „ hahahahahaha
„ Běž už . Zítra ahoj .“ loučím se vcházím do baráku
****
Doma sebou seknu na postel a pomalu usínám …..
ATENTÁT V POSTELI , VŠE CO MÁM RÁD ROZDĚLÍ ….. zazvoní mi mobil , s moji oblíbenou písničkou
„Sakra . Jakej otrava to zase je „ vylezu z postele a zmáčknu zelené tlačítko
„Ano ? „ zeptám se
„ Ahoj Sofie . Tady Kryštof , Ten kdo tě omylem srazil . Ikdyž byla to hezká srážka „ ze sluchátka se ozve Kryštůf hlas .
„ Od kud máš moje číslo ?“ ani nepozdravím a hned vyhrknu
„ Vzal sem si od té tvé kamarádky . „ sladce odpoví
„Aha , a co potřebuješ ? „ tohle Janině nedaruju .
„ Nic , jen sem tě chtěl slyšet a zeptat se jestli ten zítřek platí „
„ Jo , platí . Hele já sem unavená a půjdu si už lehnout . Dobrou noc „ fakt se mi chce spát a nemám náladu se sním vybavovat
„ Dobrou noc „ popřeje mi a zavěsí
V posteli ještě přemýšlím nad jeho úsměvem a tváří .
****
„ Stávej Sofi , je sedm , ať nezaspíš „ budí mě ráno mamka do školy
„ Jé ahoj mami. Dík , já už vstávám „ je příjemné vzbudit se příjemným hlasem než řinčením budíku .
Oblíknu se , nasnídám a štráduju si to do školy, kde to bez újmy na zdraví přežiju a ještě dostanu 1 z chemie . Super . Domu přijdu v půl třetí . Oblíknu se do čistého oblečení. Lehce namaluju . Sbalím věci do kabelky a běžím k cukrárně . Přijdu přesně v 15 :00 . Sama se pochválím jak jsem přesná .
„ Ahoj , moc ti to sluší „ pochválí mě Kryštof a já cítím, jak pýchou rostu
„ Ahojky , tobě to taky sluší „ opravdu mu to sluší. Bílá mikina s hnědou bundou mu fakt sedí.
„ Tak co si dáš ? Horkou čokoládu „ zeptá se mě
„ Ano „ usměji se . Sama sebe nepoznávám , tohle sem nikdy nedělala .
„ Dvě horké čokolády prosím „ nadiktuje servírce .
Jsme spolu dvě hodiny a já cítím jako bych toho člověka znala roky . Moc se mi s nim dobře povídá . Strávíme spolu půl dne a já , já se asi zamilovala . Před barákem kdy se loučíme , se ke mně přiblíží a dlouze políbí . Já jsem z toho tak vedle , že se normálně přidávám . Aureliová ty seš fakt blázen . Zamilovaný blázen . Po nekonečných minutách se mě pustí , popřeje pěknou noc a odchází a já tam trčím dál a koukám na jeho chůzi . Doma se slastně uvelebím do postele a přehrávám si ten okamžik stále do kola .Jeho teplé rty . Nejsem schopná se naučit ani biologii , kterou mám vždy za chvíli .
****
Po roce . Přesně 12.12 .2007 , kdy slavíme naše výročí , ( je to přesně rok co spolu chodíme ) pro mě přijede Kryštof autem , které dostal darem od svého otce k 18tinám . Má pro mě překvapení . Jsem zvědavá .
„Nasednětě madam „ podrží mi galantně dveře .
„ Připoutejte se a vyrážíme „ hraje si na tajemného pána .
„A kam teda jedeme . Řekni mi to . Prosím „ zkouším na něj psí oči ,ale on není Jana . Na toho to nezabírá .
„Nech se překvapit „ odpoví a věnuje se nadále jízdě

Jedeme cestičkami , cestami , okolo luk , lesů , hradeb . Je to romantické . Najednou uvidím se na nás řítit auto .
„ Co je to za magora ! Sem nemůže „ nadává Kryštof a snaží se brzdit , ale auto jede stále na nás , tak se na poslední chvíli snaží otočit volantem , ale pozdě , už cítím jen tupý náraz do mého břicha . Strašně to bolí . Takovou bolest sem ještě nezažila . Točí se mi hlava . A jediný co vidím je bílý poprašek a Kryštofa na volantu . Pak omdlím .
****
Proberu se v nemocnici . Mám vyschlo v puse a nemůžu hnout rukama . Mám je strašně těžké . Bloumám očima po pokoji a narazím na chlapce sedícího v křesle u postele .
„ Kdo jste ? Co chcete ? „ zmocní se mě panika a v jednu chvíli si myslím , že si pro mě přišla smrt .
„ Sofi , uklidni se . To sem já Kryštof . Měli jsme autonehodu . Já sem v pořádku , ale ty si omdlela a probudila se až teď . Prý máš trochu namožené ruce a břicho , ale to se zlepší , uvidíš . Je mi to moc líto . „ chrlí se sebe ten kluk a já jen zmateně koukám .
„Jděte pryč . Ode mě . „ vystrašené kuňknu
„ Ale Sofi . Co se děje ? „ nechápe
„ Já vás ale neznám pane . Promiňte . Já nevím kdo jste . A chci být sama „ dostanu ze sebe rázně
------
Kryštof se smutně podívá k zemi a odchází . Doktoři mu pověděli , že Sofie ztratila paměť a ne některé lidi si nevzpomene . Snad po delší době .
****
Po 10 ti letech Kryštof potká Sofii v jednom hotelu , který vede. Je šťastný protože jí už dlouho neviděl . Rodiče ji odvezli a on nevěděl kam .
„ Sofie . Jsi to ty ? To jsem já Kryštof . Vzpomněla sis ? „
„ Pardon , ale já vás neznám „ odpoví Sofie .
„Mamí ….. Kuba mi furt něco bere „ přiřítí se malý klouček . A za ním muž s druhým chlapcem v náručích .
„ Copak lásko ? Děje se něco ? „ zeptá se muž
„ Ne nic .“ odpoví Sofie
„ Pojďte kluci jdeme do bazénu „ osloví muž chlapce , kteří zajásají a běží k bazénu .
„ Budete si přát pokoj pane ? „ zeptá se muže , který kouká na malý kloučky .
„ Ne , promiňte . Nashle „ rozloučí se a odchází zarmoucený s tím , že už si jeho nejmilejš Sofie nevzpomene , že vše co mezi nimi bylo, je pryč a nikdy se nevrátí ……