OKAMŽIKY

Ztěžka dosedla na židli. Jako by tušila, že je to její poslední večer.
Je hloupé mluvit o tušení. Věděla to. Mnohokrát se připravovala na ten den. Na tu chvíli, kdy to přijde … slyšela, že člověka ovládne zvláštní klid … ale nic takového se nestalo. Naopak. Její srdce bláznivě buší … realitu stírá běh vzpomínek … v místnosti osvětlené jen třemi svícemi je to snadné … stěna stoletého domu se mění v plátno … čekala, že přijdou vzpomínky na její vlastní utrpení, bolest, kterou kdy zažila …místo toho uviděla mnoho lidí, kterým ve svém spěchu nestihla oplatit přátelství, vstřícnost, vřelost a lásku … bylo to pro ni šokující … viděla jiný život než dosud žila… ta příchuť byla zvláštní … přepadl ji smutek. Velmi zvláštní smutek … místo toho, aby se bála své smrti, děsilo ji to, kolika lidem už nestihne říci: “Děkuju Ti.“ Nebo „Odpusť mi.“
Nikdy nevěřila v Boha … ale teď ji napadlo – co si zkusit vyprosit jeden den navíc? Vždyť přece nemá co ztratit … Neznala žádnou modlitbu … propletla ruce v prosbu a v těle se jí rozprostřel klid … Najednou chtěla žít. Ne pro sebe … pro okamžiky, které zůstaly slepě viset na struně času … chtěla zhojit rány, které sama způsobila … podívat se znovu do očí lidem, na které tak dlouho zapomínala …

Těch okamžiků, které stály za pozornost, bylo tolik, že noc proměnily v den.
ještě nikdy se po probdělé noci necítila tak dobře …