OUT OF MIND

Anotace: Dávám kategorii povídky , ale je to spíš úvaha nebo zpověď . Co budete chtít... Pro mě je to hlavně uklidnění a tím bylo myslím řečeno všechno *myslí si že je strašně kakoi s touhle osobností, ale pak si uvědomí, že je to pravda a padá pod stůl*

Moje slabomyslný monstrum se hledá na svým místě

Pouští mě dovnitř

Aby se mohlo v klidu zabít

Ale moje srdce a paže dýchaj jiným směrem

A zvrací

A

Víš nezáleží na tom jestli se narodíme. Jestli budeme umírat a dýchat. Jen nikdy se nevidět tak jak by člověk chtěl. Nemoci se podívat sám sobě do očí To je smrt i narození.I kdybych dnes v noci vstal nebudu cítit svoje tělo a pocit v tom není žádný. To mi věř. Dívat se na sebe znovu a moje prsty se zdají tak suché a slabé k pohybu, že zachytit jakoukoliv myšlenku by bylo bolestí. Nejde o tu takzvanou bezkrevní samotu na které jsem postavil svůj život a jako takovou nestálou a prázdnou se některé věci rychle hroutí. Nejhorší pocit nemohoucnost k tobě přicházející když s čím víc lidmi svůj čas trávíš, čím víc cítíš jejich dotyk nebo teplo ,tím víc sám se cítíš. Neschopnost se jenom nadechnout z toho hluku který je v tvé hlavě. Tyhle těžké závěsy jen podporují schopnost tvoření si nenávisti. Nenávisti tak silné, že přehluší všechny tvoje pocity a pokud v tom pokračuješ tato nenávist zaplní celou tvou duši a celé tvé tělo a nejenom to, ona neničí jen tebe ničí i lidi kolem tebe a pomalu rozežírá ten svět tak těžce vypracovaný a postavený na samotě. Řekni mi co ti potom zůstane? Snad jen pocit umělohmotné panenky která bez vlastního pracně vytvořenýho já nemůže dýchat ani žít. Víš zrovna se dívám z okna a přemýšlím kam tahle země sahá, jestli se jakákoliv touha pohybuje v kruhu s nemožností naplnění nebo je to jen iluze, kterou potřebuji k dokázaní své vlastní odporné existence. Nevím kudy se vítr ubírá a ani mě to moc nezajímá a ti odporní lidé co musím každý den potkávat.. odpuzuje mě už jen ten fakt nemožnosti jejich vlastních končetin očních bulev bez lesku a jakékoliv elegance. Napadá mě ,venku se stmívá, ale moje tělo je neschopné se v té tmě jaksi skrýt ,snad proto že utíkat před sebou dá až moc nepotřebné práce. Už nikdy nikoho nechci vidět ani přes tu clonu. Rozbíjím všechny zrcadla a o to nenáviděné sklo, všechny otazníky se mění v střepy štěstí i neštěstí a vy přece musíte vědět, že když se věci vylučují končí ničím a přesně tak se teď cítím jako šedivo-zelený vyblitý nic.