Žlutý pes

Anotace: Každý z nás ho má... ale jak se vlastně jmenuje?

„Neviděl jste někdo mýho žlutýho psa? Víte, pořád chodil se mnou a tak nějak jsme jeden bez druhýho nedali ani ránu... chápete, jak to myslím – museli jsme být spolu...
A teď je pryč... můj žlutej pes, jeho heboučká srst i ty hromotlucký packy, kterejma se vždycky bez varování opřel člověku o ramena... Byl to velkej pes... pořád veselej, nikdy nikomu neublížil... ale jak byl obrovskej, tak mu stačilo jen trošku přehnat nějakej pohyb a už jste byli na zemi... lidi neměli rádi, když na ně radostně skákal, snad nechtěli, aby je oslintal, co já vím...
A taky měl nádherný oči... takový sametový - lidi, který píšou knížky, by řekli, že byly „hluboký“... asi tomu tolik nerozumím, nikdy jsem nebyl moc chytrej, hluboký oči prostě nepoznám... Míval je občas takový smutný, to jo... ale to vážně jen čas od času, fakt...
Stejská se mi po něm, co vám budu povídat... já moc přátel neměl, až na tohodle psa... Ale zato jsem ho měl moc rád... Já... já doma dycky říkal, že jim neublíží... a je taky pravda, že si s ním rodiče i kamarádi rádi hráli, ale jen když se jim chtělo... neměli na něj dycky náladu, říkali... To ho pak posílali pryč, prý ať jde „na místo a chová se normálně“... jenže on nevěděl, kde má místo a už vůbec neměl páru, co to znamená „bejt normální“... a bylo mi ho pak líto a chtěl jsem se ho zastat... ale copak mě nechali? A tak jsme seděli spolu v mým pokoji a já ho drbal za ušima a pak jsem si lehnul na ty jeho neohrabaný packy a bylo nám spolu dobře... smutno, ale dobře.
No a pak jednoho dne zmizel... nikdy jsem ho nemusel brát na procházku, prostě se šel proběhnout, kdy chtěl... a lidi si občas stěžovali, že je chtěl pokousat... jenže to on snad ani neuměl... Byl to prostě pes a ukázal jim, co si myslí... I když se řiká, že psi neuměj myslet, tendle to uměl, věřte mi... A pokaždý se ke mně vrátil... Ale ten večer to bylo celý nějak jinak... Přijde mi, že zrovna tak se to stát nemělo... Mám o něj strach a myslím, že se bojí i on o mně... Já... šlo to nějak rychle...“

„Chovej se už normálně.“
„A co to podle vás znamená, chovat se normálně...?“
„Já se nechtěl naštvat. Ale prostě ti to asi říct musim – přestaň už držkovat a jestli chceš takhle mluvit, tak už mi sem ani nepáchni!“

„A tak jsme sledovali tu ruku, která nám ukázala směr... Můj žlutej pes se loudal pomalu za mnou a najednou vypadal strašně starej a nemocnej... Já... já nevim, jak se to mohlo stát... asi jak sem měl v očích slzy... holt někdy brečim, snad to znáte... ale když sem se ohlíd, už tam nebyl... Volal jsem, celou noc hledal... ale můj žlutej pes nikde... Von... ani neměl jméno... nepotřeboval jsem na něj volat... Třeba kdybych bejval nějaký vymyslel, tak to bylo jinak...
Tak sem zas přišel domů a seděl na svý posteli a on tam nebyl... a ještě ani není... a já pořád doufám, že bude... víte, pořád cejtim pod rukama tu jeho nádhernou srst...
Vim, už se ptám asi postý... ale neviděl jste někdo mýho žlutýho psa...?“

Ten kluk tam stál a já si ho pamatovala – byl to ten veselý kluk z naší ulice, co všechny pokaždé tak radostně zdravil... I když, upřímně, nikdy jsem ho s žádným psem neviděla...