Astralonie: Brána je ti otevřena

Anotace: Jedno z mých hlubokých zamyšlení nad tím, co v životě zažíváme... a co občas děláme špatně.

Sbírka: Astralonie

Ve spoustě mraků, přes něž nebylo nic vidět, se proháněl jemný vítr, který každého podobného návštěvníka, jako jsem byla já, pohladil po tváři. Pohrával si s mými dlouhými vlasy i s mým lehkým šatem, červeným jako rubín. Rozhlížela jsem se kolem dokola, nad sebe, pod sebe, ale všude se vznášely pouze bělostné oblaky unášené nebeským vánkem. Bílé schody, po nichž jsem vystoupala až sem nahoru, se také vznášely. Vlastně jsem ani nevěděla, jak jsem se na ně mohla dostat, ale v tu chvíli mi to vůbec nepřipadalo zvláštní. Bylo to úžasné stát na letících schodech a sledovat překrásnou bránu, která svým třpytem osvětlovala celou oblohu.

Vystoupila jsem na poslední, nejvyšší schod. Dál už schody nevedly. Přesto mi však k bráně chybělo ještě docela dost kroků.
"Jak se k ní mám dostat?" přemýšlela jsem.
Vtom se za mnou něco mihlo. Bylo to taky bílé, skoro jako všechno, co se kolem mě nacházelo, ale tohle téměř svítilo.
"Neboj se." ozvalo se z mraků pode mnou.
Byl to mužský hlas, ale zněl úplně jinak než ty, které jsem znala ze světa dole. Rozechvíval moje srdce, moje pocity, probouzel ve mně tolik lásky, kolik člověk žijící na zemi nemůže nikdy pocítit... A najednou jsem se nebála.
Stačilo pár slov. Už od tohoto okamžiku jsem věděla, že ten, kdo na mě promluvil, je ta nejkrásnější duše na celém světě. Alespoň pro mě určitě.

"Jsem rád, že tě tady můžu přivítat."
Po tomto projevu se přede mnou zjevil nádherný jednorožec. Uprostřed čela mu vyrůstal zlatý roh, spirálovitě zatočený, a jeho kouzlo podtrhávala i narůžovělá hříva a ocas, oboje husté a rozevláté, jako by se předtím také nechal unášet větrem. Byl jinak celý bílý s výjimkou zlatých kopyt a zářivých modrých očí. Tak svítivou modrou barvu jsem nikdy neviděla. Tato barva je k vidění pouze u něj, nikde jinde. Ať už tomu kdo uvěří nebo ne.
"Tak jako každý člověk má své originální otisky prstů, tak i každá bytost žijící v tomto světě má své typické poznávací znamení. A ke každému člověku na Zemi je poutána jedna bytost odtud." řekl a přistoupil ke mně na bílou plošinu, která završovala schody.
"Tak moc bych chtěla vidět váš svět!" povzdechla jsem si. "Jenže nevím, jak se k té bráně dostat. Těch schodů je málo."
"To, že tu chybí pár schodů, neznamená, že nemůžeš jít dál. Má ti to naopak říct, že teď už se dostaneš kamkoli, aniž bys potřebovala schody."
"Jak to mám ale udělat?"
"Vzlétni."

Chvíli jsem jednorožce nechápavě pozorovala, ale pak se přímo před plošinou vynořil hustý bílý oblak. Bosou nohou jsem se ho dotkla a k mému úžasu jsem zjistila, že je hebký jako vata, ale i velmi pevný - tak, že se po něm dalo chodit.
Jednorožec se pousmál.
"Nikdo nevzlétne hned. Malá vylíhnutá ptačí mláďata také neumí hned létat. Ale vždy se najde někdo, kdo tě létat naučí. To si pamatuj."
A to jsem si taky zapamatovala. Jeho slova mi zněla v hlavě během letu směrem k bráně. Čím víc jsem se k ní přibližovala, tím lépe jsem mohla vidět, že je ve skutečnosti celou dobu otevřená.
"Vypadala zavřená jen proto, že byla velmi daleko. Koleje taky vypadají, že jsou v dálce spojené, a přitom jsou stále stejně daleko od sebe. Díky tvému rozhodnutí projít branou na další cestu se jí můžeš přiblížit. Když si vytyčíš nějaký cíl, vždy se najde někdo, kdo ti k němu pomůže. Ale všechno vždy závisí pouze na tobě a tvém rozhodnutí."

Jednorožec se vznášel po mém boku. Uklidňoval mě svým hlasem a naplňoval mě nadějí, láskou a odvahou. Brána byla otevřená dokořán. Celou dobu. Proč jsem si toho nikdy nevšimla?
"Protože dosud sis nebyla jistá, že chceš projít. Ať už se jedná o cokoli, vždy raději vyčkej, až budeš mít jistotu v tom, co chceš. A až pak se rozhoduj. Jakmile vyslovíš přání, začne se naplňovat. Jakmile budeš chtít k bráně, objeví se mrak, který tě k ní donese. Vždy ti někdo pomůže v naplnění tvých přání... ale nejprve se musíš pevně rozhodnout, co si budeš přát."

Stáli jsme na rozhraní našich světů. Při pohledu dolů jsem viděla pouze nekonečné množství bílých obláčků, které nadšeně rejdily oblohou a povzbuzovaly mě k tomu prvnímu krůčku, jenž měl zahájit mou novou cestu.
"Připravená?" podíval se na mě můj společník. "Tak pojďme."