Bolest ze zklamání

Anotace: Proč nám někdy může ublížit ten, od koho bychom to nikdy nečekali? Proč zradí ti nejbližší? Kratší povídka. Možná v ní budou překlepy, tak to omluvte. Byla bych moc ráda za jakýkoliv komentář. Děkuju.

Vycházela z nemocnice.Obličej jí smáčely slzy a ve tváři měla zoufalý výraz. Každý, kdo kolem ní prošel, ucítil beznaděj která z ní vyzařovala.Lidé ji lhostejně míjeli a nezeptali se co jí je, nebo zda potřebuje jakkoliv pomoci. Ze všech sil se snažili dělat, že ji nevidí. Že o ní neví. Že mají svoje starosti.Báli se, že na ně přenese jen část své bolesti. Část toho stesku, co ji svíral srdce. Část toho, co se jí stalo. Ona však potřebovala všechny kolem.Chtěla někomu říct, co ji trápí. Chtěla od někoho pomoci. Už dál nedokázala být na své trápení sama. Doufala že najde někoho, kdo jí obejme, pošeptá pár povzbudivých slov, řekne že vše bude v pořádku. Čekala zbytečně. Nikdo takový se nenašel.
Začala městem utíkat. Nevěděla kam, ani proč. Prostě musela něco udělat. Měla pocit, že ta hrůza zůstane daleko za ní. Jak kdyby to vůbec bylo možné. Čím rychleji běžela, tím více ji rozptylovalo okolí. Bolest, sice pořád stejně veliká, se aspoň na okamžik přesunula do pozadí.
Tryskem doběhla až k rybníku. Bylo to její oblíbené místo už od malička. Dlouho tu nebyla. Její nohy ji sem donesly automaticky. Jak kdyby právě tady mohla zapomenout. Tak jako malá vždy zapomněla na své bolístky když byla zde.Snad i teď jí to alespoň trošku pomůže. Usedla na velikou vrbu a rozplakala se. Už nebránila svým emocím. Brečela dlouho a usedavě. Nedokázala to zlé v sobě udržet už ani o minutu déle. Snad slzy vše odnesou.

S Davidem se seznámila v osmnácti. Byli spolu šťastní. Hodili se k sobě po všech stránkách. Po třech letech vztahu si pořídili vlastní byt. Chtěli být spolu navždy. Obětovala pro to, svůj hezký vztah s matkou, která coby katolička, jejich soužití neschvalovala. Hádka byla strašná a od stěhování své rodiče neviděla. Stýskalo se jí po nich. Měla je vždy moc ráda, ale věděla, že s Davidem neudělala chybu, a že bude šťastná.
Jejich samostatné bydlení nebylo tak harmonické jak si zprvu plánovali. Neměli moc peněz a David jí často vyčítal, že vydělávat musí je on, zatímco ona se učí. Chtěla si dodělat vysokou. On se spokojil se střední. Přes všechny drobné rozepře, se ale stále milovali. Doufala, že až dostuduje a najde si práci, jejich problémy zmizí nadobro.
Jednou jí bylo špatně. Necítila se dobře a často zvracela. Nevěděla, čím to může být. Doktorka rozhodla, že je to jen obyčejná viróza, tak se to snažila vyležet doma. Byla tu pořád sama, protože David byl celé dny v práci. Snažila se být co nejdřív v pořádku, aby se mohla připravovat na zkoušky, které ji na konci semestru čekaly.
Když mu řekla, že je těhotná, netušila jak bude reagovat. Nad tímto tématem moc neuvažovali. To, co udělal, byl ale nikdy nečekala. Ne od něho. Od svého Davídka.

„Půjdeš na potrat. Nedá se nic jiného dělat. Tebe a dítě ze svýho platu prostě neutáhnu“

To bylo všechno co řekl. Jen zalapala po dechu. Ano, měli málo peněz, ale rozhodně to nebylo životní minimum a do podpory sociálky měli taky daleko. Z jejich příjmů, někde žili i čtyřčlenné rodiny. Oni by to přece zvládli. Kdyby oba chtěli. Ale on nechtěl. Jak moc se v něm zklamala. Věděl moc dobře, jak potraty opovrhuje a že je bere jako vraždu. Přesto ji na něj poslal.
Šla za gynekoložkou a domluvila si v nemocnici termín. Jen kvůli němu. Nechtěla porodit dítě do ulice. On by ji s miminkem u sebe nenechal.
Když vcházela na sál, brečela. Mohla si to ještě rozmyslet, ale věděla že necouvne. Propadala se do umělého spánku s pocitem beznaděje a s opovrhováním nad sebou samou.

A teď je tady. Sedí na stromě a brečí. Takto opuštěná se nikdy necítila. Neměla přítele a díky němu neměla svoji rodinu. Všechno kvůli Davidovi opustila. Kvůli někomu, kdo nechtěl její dítě. Kvůli někomu, kdo ji donutil k vraždě. Kvůli někomu, koho nakonec sama opustila. On nechtěl aby odešla. Myslel si, že jí to přejde. Že vše bude jako dřív, ale jak by vůbec mohlo? Nedokázala si představit, že by se mu ještě někdy podívala do tváře. Že by se na něj usmála. Že by se s ním milovala. Hnusil se jí. Pro to, co jí udělal. Tahle rána se už nedala zacelit. Seděla na vrbě a docházely jí slzy. Byla jen pár metrů od domova. Od rodičů, kteří by ji nikdy nedokázali takto zradit. Od nich, které zradila ona. Jak moc by se teď chtěla vrátit, ale nemohla. Co by jim řekla? Neměla slova na omluvu
Začalo pršet. Lehké šaty téměř okamžitě nasákly vodou a ztěžkly. Stála před dveřmi. Před domem, kde vyrůstala. Před místem, odkud pochází její šťastné vzpomínky. Nedokázala zazvonit a vidět obličeje svých rodičů. Nevěděla jak dlouho zůstala. Vlasy měla zmáčené deštěm a přilepené na obličej. Necítila ani chlad který jí prostupoval. Nedokáže to. Otočila se ke dveřím zády a odcházela. Obličej plný slz a smutku.

„Sáro?“

Zaslechla tak důvěrně známý hlas. Ten, co ji dokázal pohladit. Který ji utěšil, když se bála bubáka pod postelí. Který ji pokáral, když byla zlobivá. Ztuhla v pohybu a otočila se. Její maminka vypadala přesně tak, jak si jí pamatovala. V obličeji měla slzy. Dívala se na Sáru, jak když jí bylo pět a rozbila si koleno.
Už tam nedokázala jen tak stát. Rozběhla se za ní a objala jí. Chtěla zase cítit ten ztracený pocit bezpečí. Neviděla jí přesně dva roky. A ona i přesto po ní nechtěla žádné vysvětlení. Objala jí přesně tak, jak ve své zoufalé situaci potřebovala.
Pochopila, že teď je konečně u lidí, kteří ji neublíží a nezradí ji. Kteří ji nikdo nedají ránu pod pás. Po letech vcházela znovu domovními dveřmi s nadějí, že teď už to bude snad jen a jen lepší…