Myslíte, že existuje láska?

Anotace: Krátká povídka co mě napadla. Neprožívám žádný rozchod, ani krizi ve vztahu, ale napadlo mě, jaké to je, když dva spolu delší dobu tráví veškerý čas...

Zuzana se probudila s šílenou bolestí hlavy. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že je u sebe doma. Nedokázala si vzpomenout na předešlý večer, poslední co si pamatovala bylo, jak potkali s Petrem nějakého muže, který jim vnucoval leták s náboženskými hesly. Potom tma a probudila se až teď. Zaslechla vzdech, podívala se vedle sebe a uviděla spícího Petra. Otevřel oči a chytl se za hlavu.
„Kde to jsem?“ zeptal se.
„U mě, pamatuješ si na včerejšek?“ řekla Zuzana.
„Vůbec nic, poslední na co si pamatuji je ten magor kterého jsme potkali na ulici.“
„Připadám si dost zfetovaná, máš všechno? Nevzal ti nic?“
Petr se prošacoval a nevšimnul si ničeho, co by mu chybělo.
„Mám všechno, nikdo mě neokrad, co to tam leží za kazetu?“
Zuzana si všimla videokazety ležící na stole s nápisem „Pusť mě“. Vzala ji do ruky a podala Petrovi.
„Asi by si ji měla pustit.“
Zuzana dala kazetu do přehrávače a pustila televizi.
Na obrazovce se objevila tvář muže ze včerejška. Muž se usmál a řekl:
„Asi si nepamatujete včerejší noc a tak vám ji rád připomenu. Potkal jsem vás a zeptal se, zda si myslíte, že existuje láska. Řekli jste mi, že právě jednu prožíváte. Nevěřil jsem vám a proto jsem navrhnul, že když mi dokážete, že se milujete splním vám jakékoliv přání, jestli ne tak máte smůlu. S mojí sázkou jste souhlasili. Když za mnou oba přijdete za rok, sám posoudím, jestli láska existuje. Abyste to neměli tak lehké, implantoval jsem vám do levé ruky každému malý vysílač s kapslí kyanidu. Když se od sebe vzdálíte více než pět metrů, kapsle s kyanidem praskne a nemusím popisovat to co bude následovat. Za rok vám je samozřejmě vyndám. Nepokoušejte se je nechat odstranit, bez mého vysílače jakákoliv manipulace s kapslí způsobí prasknutí. Jediná možnost, jak nečekat rok a deaktivovat vysílač je smrt toho druhého. Těším se za rok, nemusíte se bát, sám vás najdu.“

Zuzana s Petrem zůstali strnule sedět a nemohli uvěřit vlastním očím. Petr rychle vyhrnul rukáv levé ruky a nahmatal bouličku pod zápěstím.
„Panebože co je to za šílence? Co to s námi udělal?“ vykřikla Zuzana. „Já nechci umřít!“ rozplakala se.
„Neboj se, tohle určitě není pravda,“ uklidňoval ji Petr. „Koukej se na mě“ řekl a šel ke dveřím, neušel ani pět metrů, když ho začalo brnět zápěstí.
„Vrať se,“ zděšeně zakřičela Zuzana a držela se za zápěstí.
„Ten parchant to fakt udělal, co budeme dělat?“ zeptal se Petr.
„Já se bojím.“
„Neboj se Zuzko, neumřeme.“

O týden později

Zuzana s Petrem seděli v kuchyni na podlaze. Šok ze zjištění strašné pravdy pomalu opadl a pár se pomalu začal smiřovat se strašnou pravdou. Mlčeli a přemýšleli. Již druhý den spolu nemluvili.

„Ten ubožák, co se mu asi honí hlavou?“ pomyslila si Zuzana. „Ty jeho věčné kecy, že to všechno dobře dopadne, kdo to má poslouchat?! Je to srab, nehodlá nic dělat, on si fakt myslí, že rok budeme žít s tou věcí v těle??? Tohle nejde, musí se to vyřešit a on, že ne, že musíme počkat. Idiot. Je to srab, ubohej srab.“

„Ta hysterka mi pomalu začíná lézt na nervy. Myslí si, že jsem kouzelník. Vytáhnu magickou hůlku zamávám a ten vysílač vyndám mávnutím ruky. Snažím se ji uklidňovat, ale nejsem si jistý jestli to má ještě nějaký účinek. Ale věřím tomu, že to nakonec zvládnem.

O měsíc později

Petr se Zuzanou sedí od sebe přesně pět metrů. Každý je v jednom rohu místnosti a jsou k sobě zády.

„Já ho nenávidím, ten kretén. Jak jsem mohla být taková kráva a začít chodit s tímhle idiotem? Když ho vidím, chce se mi zvracet. Jak musím vždycky čekat za dveřmi záchodu než se pán milostivě vysedí a uráčí se odejít. Všichni si myslí teď jak nám to teď strašně klape, vidí nás pořád spolu, ale já bych dala život za hodinu soukromí. Sama, bez NĚJ!!!

„Ta kráva mě vytáčí, co tím vším asi mám sakra dělat? Ten její debilní výraz co nasadí, když se snažím komunikovat a nějak zabít čas. Dřív byla ochotna si aspoň vyjít, dneska jenom nakoupit potraviny a zpátky. Nejvíc se bojím, že nám dojdou peníze, našetřené peníze se pomalu ztrácí a nemáme na činži. A JÍ je to všechno ukradený. Jak jsem mohl začít chodit s takovouhle sobeckou krávou. A pořád mě obviňuje, že za všechno můžu já. Tvrdí mi, že JÁ se vsadil. Já sám dobře vím, že si nepamatuje nic z toho osudového večera, stejně jako já.“

O tři měsíce později

Petr se Zuzanou byli donuceni se vystěhovat. Je to více než čtyři měsíce co jsou zkoušeni a pomalu se dostávají do stavu šílené beznaděje. Zuzana má po tváři podlitiny a modřiny od Petra. Petr je silně pohublý, má plnovous plný zbytků jídla a je věčně opilý.

„Bojím se ho, nejradši bych utekla, ale to bych zemřela. Už ani nevím, kdy jsem se pořádně vyspala. Každou noc přivádí své kumpány a nutí mě s nimi spát za chlast, kterým se sám vždycky při tom opije. Jak já ho nenávidím. Kde jen najít odvahu k tomu, zabít tu svini.“

„Je mi z tý hnusný krávy na blití. Jak se pořád lísá, když přijdou mí kámoši s chlastem. Musím ji vždycky trošku srovnat. Dřív jsem byl na ni měkkej, strašně jsem trpěl náš úděl, ale přestává mě to vadit a docela si to užívám. Je to fajn pocit, být něčím absolutním pánem. Akorát mě štve, že tu děvku musím tahat všude s sebou. Možná bych to mohl vyřešit…“

O měsíc později

Zhroucená Zuzana prakticky celé dny leží na starém kabátě a nechává si vše líbit. Čas od času ji Petr hodí nějaké zbytky jídla a občas přijde Petrův kámoš, který ji strhne zbytky kalhot a za deset minut zase odejde. Zuzana se ani nebrání. Už ani nebrečí, snáší odevzdaně svůj úděl a nechává se sebou zacházet jak s kusem hadru. Petr se zase opil.

„Už mě ta děvka sere, já už se na ni nemůžu ani podívat. Nevydržím s ní už ani minutu.“
„Pojď jsem kurva!“ zakřičel na Zuzanu. Zuzana se jen převalila a zůstala ležet.
„Vstávej, když s tebou mluvím!“ řekl Petr a silně kopnul ležící Zuzanu do břicha. Vstala a upadla Petrovi k nohám.
„Nešahej na mě, nebo tě zabiju! Vlastně, já tě zabiju! Už mě sereš!“ řekl a vytáhl z kapsy rezavý nůž. Zuzana vyděšeně vykřikla a najednou si byla jistá, že nechce, po tom všem co si vytrpěla, aby Petr vyhrál.
„Chcípni hajzle,“ vykřikla, vstala a rozběhla se. Najednou ucítila palčivou bolest v levé ruce a upadla. Nevěděla jak rychle kyanid působí, nevadilo ji že zemře. Byla ráda, že Petr chcípne. Po tom všem co ji udělal. Tma. Petr se chytil za zápěstí a padnul mrtev na zem.

Neznámý muž z dálky pozoroval zajímavé divadlo, jak dva bezdomovci najednou z ničeho nic zemřeli. Usmál se a vyšel do večerního města. Proti němu šel mladý pár. Zastavil je a zeptal se jich: „Dobrý večer, myslíte že existuje láska?“