Milování z divadla

Anotace: .. vyserte se na lidi co vás nezajímaj a nehrajte si na to, že jo .. /ne, tenhle ubohej text nemá N I C společnýho s dílem/

Chtěla se jít jen projít. Vyšla z bytu, klíče si dala do kapsy od kabátku a ruce taky tam.
Prošla pár uliček, aby se dostala blíže k centru a pak, těsně před Kampou, zahla na most.
Šla pomalu, nikam nespěchala. Pozorovala lidi, kolem kterých procházela, pozorovala tramvaje, které kolem ní projížděly. Opatrně obcházela turisty i místní, kteří stáli u kamenného zábradlí a pozorovali hladinu vody, lodě a lodičky - nechtěla je vyrušit z užívání.
Pousmála se sama pro sebe.
Šla dál.
Na konci mostu přešla na druhou stranu a vydala se po chodníku směrem ke knihovně. Nad hlavou jí šuměly lístky stromů a na lavičkách seděli lidé různých věkových kategorií.
Zabočila do postranní vydlážděné uličky a prošla kolem postávajícího člověka s cigaretou u úst.
Vyšla na malé náměstíčko, do kterého se sbíhaly čtyři uličky podobné té, kterou přišla.
Zatočila za roh doprava a zastavila se.
Stála před divadlem. Ani si neuvědomovala, že k němu dojde.
Jen tam tak stála a dívala se prosklenými dveřmi dovnitř.
Bylo tam pár lidí, nebyla si tím jistá, ale domnívala se, že by mohli hrát nějaké představení. Rozmýšlela se, zda má jít dovnitř, podívat se do programu a popřípadě si dnes večer udělat kulturní zážitek.
Vešla.
Napravo byla šatna, přímo před ní chodba, vedoucí k pokladně a sálům a nalevo byl bar a pak sál se stoly.
Na hodinách naproti dveřím bylo půl osmé.
Vzala si program a zadívala se do něj.
Ano - měla pravdu.
Od osmi hráli. Rozhodla se, že půjde.
Koupila si lístek a šla se usadit do sálu se stoly, aby se ještě před představením něčeho napila.
"Slečno, nechcete si dát kabát do šatny?" Podívala se za tím hlasem a na malou chvíli ztratila pojem o všem.
Stál tam, usmíval se na ní a čekal. Byl. Připadal jí jedinečný.
"Ne. Ne, děkuji." Mile odpověděla. Usmála se a pomalu odcházela. Cítila jeho pohled v zádech.
"Jednu kávu, prosím." Požádala ženu za pultem, zaplatila a čekala. Ohlédla se. Stále tam byl. Stále na ní koukal. Usmál se, když viděl, že ho pozoruje. Pak ale sklopil pohled a začal se něčím prohrabovat.
Vzala si kávu, usadila se a čekala.
Byl čas.
Odešla do chodby a pak se vydala doleva po schodech nahoru. Tam již čekali lidi na otevření sálu. Postavila se ke dveřím. Hned vedle ní stál on - ten z šatny. Na balkónku kouřili dva lidé. Pozorovala je. Dělala to vždy. To, jak se rozsvítí konec cigarety, pak se objeví dým a pak se z úst vyfoukne kouř. Přitahovalo jí to.
On stál vedle ní a něco si pročítal. Občas její pohled sklouzl na něj a to jí jen utvrzovalo v tom, jak jedinečný je. A přirozený.
Odložil ten papír.
Dál pozorovala ten pár kouřící na balkónku naproti ní.
Díval se na ní. Ona na něj. A pak oba uhli pohledem. Usmála se.
Dveře do sálu se otevřely a dívka v červené košili, s kudrnatými vlasy vyzvala všechny čekající, aby vstoupili.
´Ta je nádherná.´pomyslela si.
On trhal vstupenky. Nepatrně se jí dotkl, když jí vracel lístek.
Usadila se do třetí řady, nebylo tam žádné podium, jen plocha ho nahrazující.
Čekala.
Pozorovala ho, jak pouští lidi do sálu. Podíval se na ní. /Dlouze./
A pak zase pokračoval ve své práci.
***

Všichni tleskali a ona také. Moc se jí představení líbilo, ale pořád musela myslet na něj.
Vyšla jako jedna z posledních, ale on už tam nebyl. Byla trochu zklamaná, doufala, že ho ještě uvidí.
Prošla přes balkónek, na kterém předtím kouřili ti dva a vešla do dveří od záchodků.
Když vyšla, slyšela déšť, prudce dopadající na beton dole, na kovové zábradlí balkonu.
Rychle to přeběhla se sklopenou hlavou a ve dveřích do někoho narazila.
Chtěla se omluvit, ale když vzhlédla, aby se podívala, kdo to je, nevyšlo z ní ani slovo. A on také mlčel.
Ano, byl to on.
Stále tam byli opřeni o sebe, ani jeden se nepohnul a mlčeli.
Pak ji políbil.
Ani nevěděla proč, ale nechala ho, aby to udělal.
Vzal ji kolem pasu a aniž by ji přestal líbat je přesunul do sálu, ve kterém před chvílí skončilo představení.
Teď tam byla tma.
A tam se spolu milovali.
Za celou dobu spolu nepromluvili jediné slovo. Ani když odcházela. Jen ji políbil těsně pod ucho a ona odešla.
Cestou domů potom o něm přemýšlela.
Pršelo, ale ona neběžela, šla normální chůzí a nechala na sebe dopadat kapky deště. Zaklonila hlavu a zavřela oči. Bylo to příjemné. Neusmívala se, i když si to užívala, tvář měla naprosto kamennou.
Doma za sebou potichu zavřela dveře. Všude byla tma. Jen v ložnici svítila malá, zastíněná lampička. Posadila se na postel a sundala si mokré oblečení. Nadzvedla peřinu a zachumlala se do ní.
"Jde z tebe zima." Ozvalo se potichu vedle ní.
"Promiň." Políbila majitelku hlasu a objala ji. A neomlouvala se jen za zimu.