Konkurs na múzu

Anotace: Co dělat, když vás opustí múza. Povídka vytažená z archivu. Napsala jsem ji už před lety.

Vracel jsem se právě z pohřbu. Zemřela má múza. Obřad byl prostý, avšak vážený, jak se na múzu patří. Roztržená vazba knihy, ohořelé listy a velká kaňka inkoustu vyteklá z pera, skrývající slova odmítnutí na smlouvě od vydavatelství NEZMAR. Ach ano, je to tak. Má múza mě opustila. Truchlící za zamčenými dveřmi kanceláře, přemýšlel jsem, co bude dál. Odchod mé múzy pro mě znamenal pobyt na pracovním úřadu. Nevěděl jsem co si teď počnu, ale bylo mi jasné, že tohle nemůžu připustit. Bloumal jsem setmělými ulicemi a přemýšlel. Byl už večer, nebo spíš letní noc, když mě to napadlo. Vypíši konkurs na múzu…!
Probudil jsem se do prvního dne bez NÍ. Jak jen jsem si připadal sám… Vydal jsem se na nákup do obchodního centra SIBIŘ. Nasedl jsem do tramvaje, inzerát vepsaný v očích. Trpce jsem vyhlížel z okna a díval se na malé domky podél silnice, semknuté v jednu řadu. V tom jsem ucítil těžkou, přeslazenou vůni parfému a cosi teplého a měkkého se těsně přimklo k mému rameni. Zvedl jsem hlavu a střetl se s oteklým pohledem za tlustými skly brýlí. Stálo nade mnou něco velkého a opíralo se to o mě obrovskou pneumatikou břicha, sevřenou v květovaných dlouhých šatech, jejichž knoflíky hrozily, že pod tím pnutím brzy odletí. Bože, múza, první adeptka na múzu. Byla velká, opravdu obrovská, ale představa jejího polibku zvedala v mém žaludku ranní kávu nebezpečně vysoko. Spěšně jsem vstal. Naštěstí se otevřely dveře do zastávky Ostružinová, kde každé ráno nakupuji. Byl jsem šťastný, že se mě ona múza neujala. Roztřesenou rukou jsem zastrčil desetikorunu do nákupního vozíku a počal jsem se brouzdat mezi regály. Zrovna jsem v hlavě vedl vášnivou debatu nad tím, zda koupit hrubou či polohrubou mouku, když jsem najednou pocítil čísi pohled. Otočil jsem se a jen stěží jsem udusil zděšený výkřik v hrdle. Stála přede mnou další múza. Vysoká, zahalená do černého. Kolem pasu měla omotané řetězy, v uších asi kilo stříbra a pod očima tak tlusté černé linky. Rychle pryč, napadlo mě. Nechal jsem nákup nákupem a vyběhl z obchodního centra, pronásledován piercingovým monstrem. Kam se jen ukrýt? Azyl mi poskytla Soukromá odborná knihovna na ulici Krokodýlí. Dlouhou dobu jsem seděl v literární kavárně, skryt pod novinami „Cesta kolem Světa“. Když jsem se konečně odvážil skrz ně nakouknout, můj pohled se zarazil o mladou dívčinu. Seděla v rohu a popíjela zelený čaj. Byla nádherná. Rudé vlasy stočené do spirál ukrývaly průsvitně bledou pleť a dosahovaly sotva k ramenům. Po nich následovalo vyhublé, téměř dětské tělo zahalené do lehoučkých šatů broskvové barvy. Bylo mi to jasné. Ta pravá múza. Nejistě jsem přistoupil k ní. Zvedla ke mně hlavu a já se málem utopil v hlubinách zelených vod jejích očí. Beze slov vstala. Chytil jsem ji za ruku a odváděl domů. Tam jsem si jí postavil doprostřed zimní zahrady, odkud je výhled na celé město. Snad jsem doufal, že ji někdo zahlédne a bude mi závidět její krásu. Nedočkavě jsem si ji kousíček po kousíčku rozbaloval, jako nejcennější dárek. S úžasem jsem pozoroval vystouplé kosti, malé hroty mladých prsou a klín stejně ohnivý, jako její vlasy. Zlehka jsem přejel dlaní po jejím rameni. Zachvěla se a drobné rtíky něco zašeptaly, ale já už se nořil hluboko ve své inspiraci.