Conisa

Anotace: Krátký, smutný příběh jedné kobylky...

Sbírka: Koně

Narodila jsem se na Jižní Moravě jedné rodině. Měli malinkatou stáj, a jen jednoho koně, moji maminku.
Protože jsem nevypadala nějak extra, rozhodně ne tak dobře, aby ze mě byl výstavní kůň pro jejich dceru, chtěli mě prodat. Jenže se na mě přijel podívat jejich známý, veterinář, který prohlásil že by si mě měli nechat. Prý ze mě bude dobrý kůň a s výcvikem mě prodají za víc peněz. A tak, když jsem vyrostla, začali mě trénovat, jak být dobrým výstavním koněm. Jenže já měla nejraději chvíle kdy jsem letěla nad překážkou! Kousek od domku mých pánů, byl postavený parkur. Já i moje mladá majitelka jsme tam hrozně rády jezdily a jedině v letu nad překážkou jsme byli šťastné. Její rodiče to sice moc nepodporovali, ale ani nezakazovali. Jednou se na nás byli podívat. Málem jim vypadli oči z důlků. Ten parkůr byl stupně L a já ho zvládla v rekordním čase. A tak jsme ho začali trénovat. Brzy jsem se dobře umístila v několika soutěžích a moje kariéra závratně stoupala. Najednou jsem byla žádaným koněm a mým majitelům přicházely nabídky na moje okamžité odkoupení. Ale oni nepovolili. Až jednou, bylo to po tom co jsem vyhrála parkur S, přijel jeden bohatý majitel jakési firmy se svým synem. Viděli mě údajně na tom parkuru...a synáček by za pár skoků na mě dal...cokoliv. Neměla jsem to mým majitelům za zlé. Střecha potřebovala opravy a oni nabízeli pohádkové peníze. Ten kluk se mi nelíbil už od okamžiku kdy se ocitl v mém sedle. Hrubě mě pobídl patami a zaškubal otěžemi. Rozcválala jsem se a najela na první překážku. Jenže on se opřel do třmenů a při skoku padal vzad...a přitom mi přitahoval otěže. Jen tak tak jsem doskočila. Pak jsem zůstala stát. Kluk se srovnal, a zaryl mi paty do slabin. Snažila jsem se, ale nemohla jsem skočit další překážku a proto jsem ji objela. Po té mě kluk začal surově mlátit bičíkem. Na tohle jsem nebyla zvyklá a tak jsem se rozběhla kupředu. Další překážku jsem shodila a třetí probořila. Kluk mě ještě jednou švihl bičíkem a najel na překážku. Byl to malý vodní příkopek. A tam se to stalo. Když jsem se odrazila, kluk ztratil rovnováhu a začal padat dozadu. Přitom napnul otěže a protrhl mi udidlem koutky. Ztratila jsem rovnováhu a předníma nohama dopadla do příkopu. Najednou se mi zvrtla noha a já jsem se řítila nosem k zemi. Když jsem se vzpamatovala, zkusila jsem se postavit, ale nohou mi projela oslepující bolest a já znovu padla k zemi. Klukovi se nic nestalo, ale já jsem měla zlomenou nohu. Před příjezdem veterináře s se mnou byla moje majitelka a šeptala mi "Coniso, lásko moje, neboj se budeš v pořádku." Tahle uklidňující slova způsobila že jsem začala věřit v dobrý konec. Skoro necítila kulku která mi prolétla hlavou. Krátká, ostrá bolest a pak nic. Žádné trápení, bolest, nebo strach. Nic, jen radost z krásného rozloučení s mým milovaným člověkem. Jestli tohle není dobrý konec, tak co tedy?