Pod dohledem

Anotace: Moje první 'povídka', moooc, moc, moc stará... =) Nechávám jí tu snad jen z nostalgie =)

Sněží. Na to, že je někde nad námi ozónová díra, dost brzo. Je polovina listopadu a celé Znojmo je pod sněhem. Fouká silný vítr a lehké sněžení přechází ve vánici. Každý si v tuhle dobu radši zaleze domů. To jen já se jako blázen snažím jít rovně, ale vítr mě strhává z cesty na silnici. Naštěstí moc aut nejezdí, protože je strašné náledí. Ve zdraví avšak promrzlá na kost jsem došla až na zastávku autobusu. Poblíž stál stříbrný Lexus. U něj čekal zhruba dvacetiletý vysoký brunet s vlasy staženými do culíku. Kdejaká holka se za ním ohlédla, dokonce i já jsem po něm jeden čas koukala, než jsem zjistila co je to za parchanta. Když mě uviděl, nasedl do auta. Sedla jsem si na místo spolujezdce a chvíli jsem se bez hnutí dívala na namrzlé přední okno. Dělala jsem co jsem mohla, abych se na něj nepodívala, cítila jsem však na sobě jeho pohled.
„Proč jsi mi volal?“ vyhrkla jsem po chvíli. Neodpověděl hned, nejdřív si zapálil cigaretu a vyfoukl mi kouř do obličeje.
„Potřebuju prachy.“
„Už zase?! Myslela jsem, že už mě necháš na pokoji!“
„To jsem si myslel taky. Ale dostal jsem zajímavou nabídku, která prostě nešla odmítnout.“
„Kolik chceš?“ Nezajímaly mě jeho výnosný obchůdky.
„Pět táců.“ řekl jako by nic.
„Děláš si srandu?! Je mi 17, neberu plat, ale kapesný!“
„Na to jsi měla myslet dřív.“ odpověděl s úšklebkem.
Nenávidím ho! Chvíli bylo ticho. Zase jsem se zadívala z okna. Zdeněk začal zase mluvit.
„Nebo jestli chceš, můžeš to splatit i jinak…“ přejel mi rukou po stehně. Udělalo se mi zle a jeho ruku jsem odstrčila.
„Prase,“ řekla jsem klidně a vystoupila z auta. Čekala jsem, že mě zatáhne zpátky a třeba mi nafackuje, ale neudělal to. Odhodil nedopalek, zatáhl okénko a odjel. Vyhrkly mi slzy, ale nechtěla jsem brečet před tolika lidmi. Vánice ustala a já se vydala zpátky domů.

„Radko? Jsi to ty? Kolik chceš k večeři knedlíků?“ To poslední na co jsem myslela byly knedlíky mojí mámy.
„Tři.“ řekla jsem nevýrazně a zavřela se v pokoji. Pustila jsem si CDčko a sedla si na postel.

„Občas uvěřím ozvěnám než do peřin hlavu složím
den střídá se s temnou nocí otěže jiným svěřím…“

Aneta Langerová mě dokáže vždycky rozbrečet. Déle jsem to už nevydržela. Lehla jsem si a brečela tak dlouho než jsem usnula.

„…předsevzetí půlnoční unáší ticho tmou
než si mě chvíle spánku něžnou náručí odnesou…“

Zdálo se mi, že jsem stála uprostřed velkého sálu, dívali se na mě lidé a já měla něco předvést, ale nevěděla jsem co. V davu jsem zahlédla Zdeňka. Chtěla jsem křičet, vyhnat ho ze sálu, ale nemohla jsem. Odešel a odvedl s sebou i mamku. Běžela jsem za nimi a zašli do nějakého baru. Zevnitř zněla hudba.

„…dotýká se mě tvého hlasu tón
když do mých snů tiše vcházíš…“

Aneta! Tenhle bar znám! Tady to všechno začalo! Viděla jsem ten stůl, seděl u něj Zdeněk a… bože, to jsem já! Dávám mu obálku s penězi a on mi podá sáček s bílým práškem…

Vzbudila jsem se. Mamka už mě volala k večeři…

Druhý den jsem ve škole nedávala pozor. Přemýšlela jsem, kde dostanu těch pět tisíc. Max si toho všimnul.
„Radko, děje se něco?“ zašeptal.
„V pohodě, jenom nějak nejsem ve svý kůži,“ usmála jsem se na něj. Já ho nemít… Max je fakt kámoš.
„To doufám, musím ti totiž vylíčit co jsem včera…“ nedořekl to.
„Martine! Když máš povídací náladu, můžeš nám klidně něco říct i u tabule!“ přerušila svůj výklad profesorka. Max se zvednul a šel k tabuli…

„To je kravka! Víš na co se mě ptala? To byla snad celá látka z minulýho roku!“
„Chudáčku malej,“ řekla jsem pobaveně. Alespoň někdo mi dokáže zvednout náladu.
„Máš dneska něco?“
Ne, jenom musím sehnat pět táců, pomyslela jsem si.
„Můžem zajít do kina nebo do Meka.“
„Jo to by bylo fajn.“ Potřebuju se přece odreagovat a Zdeněk mi nestanovil žádnej termín. Nálada se mi hned zhoršila, když jsem před školou uviděla stříbrný Lexus.
„Promiň, asi to nepůjde.“
„No jasně, tohle je ten tvůj frajer, co?“ řekl otráveně Max.
„Ale já s ním nic nemám!“ Ještě to tak! „Tak čau,“ vydala jsem se směrem k autu. Zdeněk ani nevystoupil, jenom stočil okýnko.
„Co chceš?“ zeptala jsem se podrážděně.
„Máš?“
„Za jeden den? Zbláznil ses?“
„To je ale smůla, chci to do večera.“
„Cože?!“
Neodpověděl, jen se ušklíbl.
„Jdi do háje, už ti nic platit nebudu!“ Nemohla jsem pochopit, že jsem se něco takového odvážila říct. Jízlivý úsměv mu v tu ránu zmizel z tváře jako by mávnutím proutku.
„Takže ty chceš, aby se tvoje matinka dozvěděla, že jsem ti prodával fet?“
„Myslíš, že ti to uvěří?“
„Holčičko, jsi opravdu tak naivní? Když za ní přijdu s tím, že fetuješ, bude přece přirozený, že to budeš zapírat! Je jasný, že uvěří spíš mě.“ Znovu se usmál.
„Víš až moc dobře, že to nebylo pro mě.“ Bylo to pro taťku. Nutil mě k tomu, ale potom se odstěhoval. Zdeněk ale vycítil, že by z toho mohl vytřískat prachy, tak mě teď vydírá a chce pořád víc peněz! Pro mě za mě, ať si to řekne komu chce, ale mamka se to nesmí dozvědět!
„Myslíš, že ti to uvěří?“ Používá na mě moje vlastní zbraně!
„Jsi parchant, už ti to někdo řek‘?!“
Dělal, že to neslyší.
„Dneska v sedm, čekám tam kde vždycky a jestli tam nebudeš, nepřej si mě.“ Nevím kdy odjel, ale já tam stála ještě dalších několik minut.

Takhle to dál nejde, musím zavolat Maxovi.
„Maxi?? Máš teď něco?“
„No, chtěl jsem jít se svojí nejlepší kámoškou do kina, ale…“
„No jo, no jo, omlouvám se, ale je to nutný.“
„OK, můžeš bejt, za čtvrt hodinky v Mekáči?“

Když jsem Maxovi vylíčila všechno od začátku až do konce, stihl už sníst dva burgery. Nechápu, jak se někdo může takhle cpát, ale to teď není důležitý.
„Tak to je hustý. Jak dlouho už tě vydírá?“ koukal na mě s otevřenou pusou.
„Bude to už rok…“ Připadalo mi to delší.
„A co s tím hodláš dělat?“
„Já nevim, třeba se zahrabu pod zem a počkám, jak se to vyvine.“
„A jak dlouho tam zůstaneš?“ Někdy mu to fakt nezapaluje.
„Ty jsi na palici, doufala jsem, že mi s tím pomůžeš ty…“
Konečně mu to došlo. „No já nevim, asi to budeš muset říct mámě.“
„Zbláznil ses?!“ Říct to mámě je to poslední co chci!
„Je to jediný řešení!“
„Určitě se najde i jiný…“
„Mno jedině policie…“ Chtěla jsem něco namítnout, už už jsem otevírala pusu, ale Max mluvil dál. „Jestli tě k tomu táta nutil, bude to na něj, ne na tebe. A to, že tě… Zdeněk je to, že jo? To že tě Zdeněk vydírá je samozřejmě proti němu, notabene, když ti jakožto nezletilý prodal nějaký svinstvo.“ Tohle mě nenapadlo! Max někdy uvažuje fakt chytře. Nebo se jenom moc kouká na kriminálky v telce…

Už ani nevím, jak se to všechno semlelo, vím jenom, že jsem najednou stála s Maxem před policejní stanicí, všechno jsem jim tam řekla, a pak už si pamatuju jenom křičícího Zdeňka v jeho páchnoucím bytě, jak mi nadává do kurev, a že mě zabije a bůhvíco ještě… Jak to bude s ním i s tátou mě v tuhle chvíli nezajímá. Všechno se to seběhlo hrozně rychle. Teď sedím ve svým pokoji, v obýváku sedí poliši s mojí mamkou a já si uvědomuju jenom to, že mě Max objímá a já mu brečím na rameni… Po tom všem ani neprotestuju, jsem za to ráda. Myslím, že se to nakonec všechno vyřeší…

„…s novým ránem vstanem
ať smutek zmizí v zapomnění…“