Labyrint

Anotace: To už tady bylo. Tak znova, když jsem se rozhodla to sem znovu hodit. Labyrint, velmi zamotana cesta jednoho muže, co mu jeho matka zabila manželku. Komu dá přednost?

Z deníku Johna Kramera

Léto 1997

Náš příběh začíná a končí u jednoho pacienta psychiatrické léčebny v Starry, malém městečku u Mexika. Kramerův spis a zároveň deník je vyňat z městského oddělení a dokonale prostudován.

To, že se něco takového stane, nevěděl nikdo z jeho blízkých, natož on sám. John samozřejmě tohle nikdy nemohl očekávat, a to i přes tu skutečnost, že snad prožil od mládí vše co mohl. Na začátku to byli neúspěchy velmi prosté; neúspěchy ve škole, špatné známky, které ovšem v budoucím povolání potřeboval, pak třeba fakt, že neuměl ani spravit řetěz u kola, ale to se i později doučil; ale nejvíce ho štvalo, že skoro každá dívka ho opustila již v začátcích. Anebo se mu nikdy nepodařilo vypěstovat byť jen jedinou bramboru, či jediný lusk hrachu. Smůla, řeknete si, ale tohle právě John k jeho životu na farmě potřeboval.
Prošel si i smrtí. K šestnáctinám dostal velmi ,,milý” dárek; nevysvětlitelnou příčinu smrti jeho otce. Tohle všechno John prožil, a nejen to.
Ale tohle! Kdo by to byl řekl, že toho je jeho matka schopná?

Toho roku 1997 se psalo velmi parné a teplotně rekordní leplo. Ptáci už skoro toho července, nejteplejšího, nejvyschlejšího a nejhoršího měsíce roku ani nezpívali, lidé nevycházeli z domů na vyprahlé ulice, nikdo netrávil volný čas fotbálkem na hřištích.
Pro Johna to toho měsíce byla velká zkouška, ne snad kvůli počasí, ale jestli vůbec dokáže žít. Žít bez něčeho, co opravdu miloval. Nemohl to léto vůbec spát. A to nejen z těch šílených veder, ale i z faktu, že mu zemřela žena.
Nikdo to nemohl předpovídat, ani nikdo z Johnových příbuzných ne (těch ale moc nebylo). Nikdo netušil jakou smrtí Mary zemře. A za jakých okolností. Okolností tak zlých, že i John nemohl uvěřit, že to bylo a je vůbec možné.
Byl to velký kolotoč. Horská dráha, která s vámi nekonečně a nepředvídatelně hází nahoru a dolů. Vy však nemůžete vůbec nic dělat. Někdo tam dole v budce tahá za drátky, či mačká tlačítka a vy si jen zoufale přejete konec. Jaký konec, to však netušíte.
Všechny Johnovy obavy jako ze zlého snu se naplnily onoho dne, kdy se rozhodl udělat si větší výlet do okolní přírody.

John se toho dne vydal na velice dlouhý výlet. Řekl si, že nechá Mary na chvilku odpočinout; prožívala teď v tomto období silné závratě, migrény a bolesti hlavy spojené s žaludeeními potížemi. Doktoři tvrdili, že je to vše muže být způsobeno tím vedrem.
John tedy vyšel i s ruksakem na zádech z Starry, malého městečka ven za krásnou přírodou do okolí.
Takový výlet už si sám neudělal dlouho, buď si vyšli společně s Mary, ta ale ovšem neměla nekonečné výlety ráda. Jak sama říkala, že to je jako chodit bezcílně a nudně po nicnedělajících cestách. Prostě to neměla ráda.
Tak, je čas opustit ty nechutná vedra, jít se skrýt někam mezi stromy, kde jejich silné větvě nepropustí slunce, řekl si John a hned se po žluté značce vydal do nejbližšího lesíka.
Byla to velmi příjemná cesta, čas mu poměrně rychle utíkal a jak se říká: Když se člověk dobře baví, pak čas přímo letí. A to on letěl. Bukové stromy příjemně voněly, ptáci v hnízdech si zpívali. Jako by se nikde nic nedělo.
John přešel i několik silnic s fatamorgánou, ale hned je zase vystřídaly mírné kopečky lesa, lesní studánky, ze kterých voda chutnala naprosto senzačně, svěže a nazamněnitelně, nebo louky s příjemným vánkem.
Občasné rozhození z věčného přemýšlení byl jedině Boing 747, obří letou mířící asi do Bostonu, nebo kam.
Avšak tento krásný den, schylující se ke konci se pokazil; červencové počasí si opravdu dělalo co chtělo, najednou z ničeho nic se zatáhla modrá obloha a na její místo nastoupily bouřkové mraky.
Sakra, to je škoda, pomyslel si John a nepatrně přidal na rychlosti chůze; v tomto případě by nejradši byl co nejdříve doma.
Za pár metrů Johnovi chůze zahřmělo, a spustily se liány deště. Byli to krásné, a Bohem vyslyšené kapky deště, avšak zrovna teď? Celý měsíc, možná i déle nespadla jediná kapka, pole byla vyschlá na trout, a teď musí zrovinka pršet jako za celé století bez deště?
John se zahalil do své šustákové bundy a schoval hlavu do jeho útrob.
Netypické, i když trošku očekávané počasí ho vskutku překvapilo. Nyní už si počasí dělalo co chtělo, bralo si daň za ty nechutná vedra. Začaly padat i kroupy o velikosti golfového míčku.
John se malinko přikrčil k zemi, nechtěl schytat na hlavu ještě kroupy.
Jako by se všichni čerti tam nahoře ženili!
John již skoro opravdu utíkal, avšak záhy si uvědomil, že ztratil svůj jediný orientační bod, totiž žlutou značku. To jsem teda …!
Déšť nekontrolovatelně sílil, provazce deště začaly být již nepříjemné. John je cíli do morku kostí, byl promočený jako myš. Avšak široko daleko žádná silnice, žádá cesta, kudy by se dalo někam dojít. Každý by si jistě pomyslel, jó mobil, ale v tom roce se o mobilních telefonech ještě moc neuvažovalo, sotva začínaly. A John nebyl z těch štastných co ho měli. Musel tudíž vymyslet nějaký náhradní plán, jak se dostat z lesa a vůbec někam dojít, do nějakého záchraného bodu, do vesničky či přímo do města, odkud mohl z budky zavolat ženě, kde se nachází a kdy přijde. Čas měnil skutečnost, že se ztratil.
Neměl jinou možnost, než se vydat za nosem. Déšť ani kroupy bohužel neslábly, Johnovi to připadala věčnost než narazil na kamenitou cestičku, nebezpečně se vinoucí hlouběji do lesa. Ale musel to risknout. Ona cesta byla čím dál obtížnější, Johna z kamínků a kamenů bolely nohy, nehledě nato, že ho už bolela hlavu od nárazů krupobití.
Vůbec netušil jak dlouho jde, počasí bylo stále zamračené v lese tma, tak nebylo poznat, kolik je hodin. Je to hodina, dvě, co již jde po téhle cestě? Nenapadalo ho se na jejím začátku podívat na hodinky. Avšak teď již bylo pět.
John pomyslel na čaj o páté. Nevěděl proč zrovinka na tuhle anglickou tradici, avšak se ženou tohle vždycky dodržovali. Nejen proto, že jeho žena byla z anglického původu; napůl Irka, napůl Angličanka po otci.
Takový čaj by mi šek k duhu, říkal si nahlas John a rychlým krokem skoro utíkal po cestě, jen aby stihl si dát ten pomyslný čaj.
Možná tahle myšlenka ho dokázala nabudit a dostat ho až na okraj malé silničky, těsně vedle lesa.
John myslel, že radostí snad vykřikne! Byl někde pryč, zřejmě nějakých pár kilometrů za Starry, ale konečně našel něco, kde by mohla jezdit auta. Přidřepl na samí okraj silnice a zabalil se ještě více do bundy. Déšť se spouštěl z nebe stejně jako na začátku, avšak kroupy už pomalu slábly.
Jeho srdce málem vyskočilo z hrudi radostí, když viděl, jak se zatáčkou blíží pestře pomalované auto. Hippies? To bylo první co ho napadlo. Skutečně to tak vypadalo, řvoucí hudba byla slyšet na míle daleko, a ti co seděli uvnitř si to jistě uvědomovali. John je ještě neviděl přesně, ale rozpoznal, že jsou čtyři.
Rychle vyskočil na své bolavé nohy a zvedl ruku na znamení stopování. Mladík, zřejmě lehce sjetý, si ho všiml právě včas, jinak by ho snad přejel a nevnímaje jel dál.
Autíčko sedan pomalu sjelo na krajnici a řidič stáhl okénko. Chlapci mohlo být osmnáct, měl tmavé, obarvené vlasy nakrátko střižené, propíchané uši hned na několika místech, v ústech cigaretu a ve tváři podivný výraz.
Jakmile však promluvil, působil však úplne tak, jak John očekával; lehce arogantně a namyšleně, ale přeci jen se slitováním a dobrým srdcem.
,, Čus, to potřebuješ?” Tykání se dalo očekávat. Jeho další dva kamarádi a jedna kamarádka přestali nadšeně zpívat a kouřit a s výrazem: ,, Jé, co to je dědu?” se na Johna otočili.
,, Eh, dobrý ..ahoj. Mám takový malý problém. Šel jsem na procházku, no ale prostě jsem se ztratil a potřebuju odvézt domů. “
Mladík u volantu se maličko zasmál.
,, Jo? A kam pak je to tvoje ,,domů”? “ Zeptal se vytáhl ruku ven. ,, Aha, tys zmoknul, koukám. Seš promočenej na kost. Tak kam teda?”
,, Ano. Do Starry, upřímně však netuším kudy ani kde to je.”
,, Jo, tam my jedeme, že jo děcka?” Podíval se na skupinku za ním a holku vedle něj.
,, Hmm,” zabručeli unisono.
,, No tak co s tebou? Tak si nastup, je odtud asi jen tři kiláky, tak my tě tam hodíme. Táhle to za mnou je Zek, to vedle je Devil, říkáme mu tak, a tohle je Kelly. Jedeme z jednoho fesťáku. Ale to nic. Nastup, ale musíš se zmáčknout. Hej, slyšeli jste děcka? Uvolněte mu trošku místa!” Zek, nebo jak se jmenoval Johnovi otevřel dveře a sám se nalepil na Devila. Auto škytlo a po pár neúspěšných pokusech nastartovalo a rozjelo se po mokré silnici. Všichni jezdci byli to typická děcka ze Starry nebo okolí, ne že by je John snad všechny znal, ale v tomhle se vyznal. Všichni měli roztrhané kalhoty, v uších a na jiných částech těla náušnice, vlasy v dredech nebo v afro-copánkách.
Ne že by si tímhle pubertálním oblékáním a frajeřením neprošel, ale za jeho doby to bylo poněkud jiné. Také byl neoholený, s cigárem za uchem, jen tak se někde povalující, ale vždy pod dohledem jeho matky. Přísné matky, která byla po smrti otce ještě přísnější než kdy dřív.
Oba hoši, které měl po své pravici byli černovlasí, jeden měl právě copánky a jeden měl roky nečesané, zplstnatělé vlasy. Holka vepředu jako spolujezdec měla miliony náušnic v uchu, snad každičký centimetr zdobil nějaký kroužek či pecka zlata nebo stříbra.
Měla dlouhé blond vlasy zapletené odshora v copáncích tak malých, že neměla šanci je někdy rozmotat.
Dívka se na něj podívala a zasmála se. Měla krásné bílé zuby, které ji na kráse jen přidávaly. ,, A co vy jste zač?” Protáhla se na sedadle a otočila k němu svoji milou tvář. Měla náušnici čili piercing i v obočí a v nose, takže vypadala skoro jako reklama na stříbro, ale měla milý, ostře řezaný obličej. Malý, úzký nosík a sytě červeně natřenou pusu.
,, No já jsem nějaký John. John ze Starry.” John se pokusil o nějaký malý slang. Ale moc se mu to nevedlo. Holčina zesílila muziku a začala se v jejím rytmu nejen kroutit, ale říkala slova přesně jako John, vždy na údery bubnů.
,, Já-jsem-nějaká-Kelly-a-byla-jsem-na-fesťáku-co-byl-moc-cool-a-jedu-na-další-malou-párty-a-ty?-co-se-ti-přihodííílo?”
John malinko otevřel pusu, a snažil se překřičet hudbu: ,, Byl jsem na procházce v lese. Ale potkala mě ta bouře. A ztratil jsem se. Ještě štestí že jsem narazil na vás, “ tu poslední větu řekl spíše sám sobě, než aby ji sdělil Kelly.
Holka nic neodpověděla. Všichni teď byli mlčky a jen poslouchali hudbu, linoucí se z rádia. John vykoukl ven. Lesy se táhly po celé délce silnice, a tak nebylo pořádně vidět před sebe. Musel myslet na Mary. Na svou milovanou ženu, kterou potkal před patnácti lety na střední škole. Miloval Mary jako nikoho jiného. Byla to jeho první, a doufal, že i poslední manželka. Už pomýšlel, jak jí překvapí, jak jí poví, co se stalo.
Konečně se pruh lesa ztratil a před sedanem se objevilo malé městečko. Projeli úsekem, kdy je cedule s nápisem ,,Starry, vítejte!” minula a před nimi bylo malé parkoviště.
Tady to John již znal. Věděl, kudy půjde, aby došel domů co nejkratší cestou. Nemohl se dočkat.
Řidič beze jména prudce zabrzdil, ještě však předtím vybíral místo na poloprázdném parkovišti. Kamínky pod koly zasyčely, a vůz bezpečně přistál. Všichni jezdi s nadšením vyskákali ze sedanu a protahovali se. Zek vypadal, jako by se měl zhroutit, zíval a protahoval se najednou. Co z lidí dělá Marihuana?
,, Tak, jsme tu. Dojdeš sám, že jo?” Mladík si zapnul bundu a zamkl auto.
John mu dal do ruky stovku.,, Dík,” řekl chlapec a strčil si tento malý dar do kapsy.
Děcka se obrátila na jižní stranu Starry a pomalu odcházela. Dívčina se ještě otočila a zamávala mu. John se usmál a oplatil jí to. No jo, milá holka.
Byl rád, že je tu. Doufal jen, že už tohle auto dlouho neuvidí, ani jeho majitele ne. Přece jen by nerad říkal ženě, s jakou mládeží, i když velmi velkorysou, jel.
John tedy vyrazil do severní části města, tam kde byla ulice celá ve velmi pěkném, viktoriánském stylu.
Dům Johna Kramera byl ve velmi ušlechtilém stavu, avšak teď vypadal po dešti (ano, opravdu bylo po dešti) a v pološeru nějak odpudivě a ošuntěle. Popínavé květiny a zimolezy se líně plazily po stěnách domu, avšak teď vypadali spíše jako plazící se hadi, obepínající celý dům.
John se malinko otřásl, avšak hned tuto nesmyslnou fantazii zahnal. Byl celý promoklý a zmrzlý, a tak neměl čas nečinně tu stát, a vymýšlet si, jak nějaké kytky vypadají.
Zkusil otevřít vrátka; jak se domníval. Byla zamčená. Neměl s sebou klíče, žena mu slíbila, že nechá odemčeno, jen si dá západku. Avšak se asi lekla té bouře a zamkla.
Mary se vždycky bála zlodějů a padouchů. Měla s nimi v mládí nějaké potyčky, a od té doby se u Kramerů vždycky zamykalo; dům byl velký, hezký a Mary tam také často, když nebyla v práci, bývala sama. Bála se.
John tedy malinko znejistěl, co se asi mohlo v jeho nepřítomnosti stát, ale zahnal to. Hrdě přelezl vrátka a došel na malou, úzkou cestičku.
Začal foukat ostrý vítr. Jedle se ohýbali, malé keříky podél cestičky vypadaly, jako by se každou chvíli měly vyvrátit. Co to? Nejdříve bouřka s deštěm a teď i vítr!
John doufal, že alespoň domovní, vstupní dveře nechala Mary odemčená. Jestli ne, tak by musel jedině zkusit své štestí zadními dveřmi, o kterých málokdo věděl.
John vyšel na vstupní verandu, kde trávil se ženou hodně času. Za slunných dnů jen tak tam spolu seděli, popíjeli černou kávu a pozorovali tichou ulici.
Nyní však byla obě křesílka, na kterých sedávali, mokrá a špinavá. John se rozhlédl teatrálně kolem a zabral za kliku. Jak někde v zadní části mozku očekával, dveře byly zamčené.
Měl tedy jedinou možnost. Opřel se do větru a obešel dům, aby zkusil zadní dveře. Jestli i ty budou… tak by snad musel vylézt do oken a začít do nich nesmyslně bušit.
Už se John viděl, jak visí za parapet a buší do skla, ale naštěstí tu myšlenku mohl rychle vypudit z hlavy.
Dveře povolily a John se ocitl v chodbě, která vedla přímo na schodiště do prvního patra.
Dům byl celý zahalen do takového mlžného oparu, a i chodba, kde normálně slunce svítilo jak mohlo, bylo teď zataženo a nikde nebylo zapnuté žádné světlo.
Skoro to vypadalo, že si snad Mary šla lehnout.
John odložil před schody batoh a zul si boty, nacucané vodou. Nejraději by si sedl a pořádně by si ušlapaná chodila namočil, ale nejdříve musel najít Mary.
Vystoupal po schodech do prvního patra, a jak očekával, z jejich ložnice uviděl vycházet pruh světla. Už si myslel, že potichu vejde, ale zaposlouchal se; slyšel totiž dva tlumené hlasy.
,,…tak tohle si s ním myslela, ty mrcho-”
,, - to není pravda! Miluji ho, a vždy budu!”
,, Ale, ale. Neříkej. Vzala sis ho jenom pro prachy, a pro jeho dobrotu. Já pro něj vždycky chtěla jen to nejlepší!”
John slyšel dva ženské hlasy, hlasy navzájem tak opačné. Jeden tvrdý a nekompromisní, druhý jemný a milý. Ale oba měli něco společného; byli rozrušené a třásly se.
Nějaká část mozku mu napovídala, aby okamžitě zakročil, než bude pozdě.
Avšak John nemohl, jen tak tam ohromeně stál, jako kůl v plotě a naslouchal.
Žena č.1 se mihla přede dveřmi a zakryla tím kužel světla. Ale jen na chvíli, pak už bylo normálně vidět do okolí stejně dobře jako předtím.
John si přidřepl a naklonil se více do mezery. Statná žena č.1, v přísném drdolu a dýmkou v ruce se opřela o dubový stůl, na kterém stál Johnův počítač ´95. Zatímco žena jedna se hrabala v kapse, druhá žena č.2 se krčila u nohou postele a vzlykala.
,,Takhle to bude nejlepší. Pro vás pro oba. Nechtěla jsem do toho zasahovat, ale…ne, ne že bys mě do toho jaksi, zatáhla, to ne, ale…”
John málem vyjekl. Byla to matka! Ta žena, co právě vydechovala oblak dýmu byla jeho matka! Jak to nemohl nepoznat? Proč byl tak slepý?
Logicky ta skrčená postava u postele musela být jeho žena Mary.
Žena pokračovala: ,, Ale přesto, musím pro tebe něco udělat. Chci jen pomáhat. A teď chci, abys to věděla, že vám chci jen pomoct-”
,,-pomoct? Tím, že se tady dohadujeme, kdo má nad Johne větší moc a kdo ho má radši? Ty jsi jeho matka, já jeho manželka. To je rozdíl!
,, Ale já ho na rozdíl od tebe miluji, jako syna! To je moje mateřská láska! To tys nikdy nezažila, ty socko. Žilas na ulici!”
,, To mi chcete vyčítat?! Že jsem dítě ulice? Ach…”
,, Jen nebreč, bude to dobrý, já vám v tom pomůžu. A nejvíc tobě. Žilas ve velmi špatných podmínkách, samas to řekla. A John tě není hoden.”
,, Když…”
,, Mlč! Už.”
Matka teď zjevně našla to, co v kapse nekonečně dlouho hledala, zapřela se o stůl a vytáhla malou zraň.
Malou Magnum!
Johne…
Nemohl se nadechnout. Myslel, že se snad udusí, udusí vlastním hněvem a vztekem na matku. Musí něco udělat. Mysli, Johne, mysli.
Od té doby, co vrazil do ponuré ložnice, vše se odehrávalo jako ve snu; zpomalené pohyby, mlha, stíny, zimnice, pomalé myšlenkové pochody. Kdyby se někdo Johna zeptal, kde bydlí, v tom okamžiku by nevěděl. Nepoznával sebe, byl proti sobě.
Bylo mu na zvracení, jakmile jeho matka udělala to, na co se chystala. Zmáčkla spoušť zbraně, vyšla rána a nastal zvuk kukly, zarývající se do masa.
Do masa jeho ženy Mary.
John zasípěl, byl to krutý, zlý, nahněvaný a bolestný výkřik.
Matka se ani neotočila, ani se nenamáhala pohlédnout do Johnovi tváře. Stála před ním zpříma, jako hrdý vrah. Marynino tělo se pomalu sesunulo k zemi. Potichu zasípěla, avšak žádná slova již neřekla. Okolo srdce se jí začalo pomalu vytvářet kolečko krve.
John Mary obejmul, její chladnoucí tělo mu bezvládně leželo v náručí. Bezmocně zabořil svou hlavu do jejích dlouhých, blonďatých vlasů. Hladil jí po hlavě, a nikdo si neuměl představit, jakou bolest musel cítit, jak moc ho to muselo ranit, když její těžká hlava byla celá od krve; jak se jí John snažil střídavě zachránit masáží a střídavě jí líbal do vlasů. Slyšeli byste jak potichu vyje, a jak bolestně říká její jméno. Šeptal ho, v naději, že ho Mary může slyšet. Musí být živá! Tohle je jen sen a on se z něj brzy vzbudí!
Nevěděl, jak dlouho tam se studeným tělem před jejich dvoulůžkovou postelí seděl.
Ani první ranní ptáci ho nevrátili do reality. Možná usnul, možná ne. Objímal tělo až do té doby, než ho přemohl skutečný, tvrdý spánek, s hlavou zabořenou na manželčino ploché břicho.
Johnova matka byla již se vším hotova, a tak dole v obývacím pokoji popíjela svou ranní černou kávu.
Možná Johnovi ještě nedocházely ty detaily. Jako například zamčená vrátka, či celý dům, nebo zhasnutá světla v celém domě.
Matka to prostě měla naplánované, asi již delší dobu.
Matka sedící a popíjející kávu zvedla černé sluchátko a zavolala anonymně na policii. ,,O, manželka mého syna se zastřelila, myslím, z nešťastné lásky. Ano, synovi pomůžu, nemusíte volat sanitku.Už jsem u něj byla. Je v pořádku, no asi jako každý, komu se zabije někdo blízký. Vám také, nashledanou.” Zavěsila a nebezpečně mile se usmála.
Bylo několik málo minut po osmé, když do domů Kramerových přijelo policejní a pohřební auto. Matka se nestačila divit, jak to policisté, dobře uniformovaní, statní a fešácký lidé, mohli takhle rychle zabalit. Ohledali mrtvou, kterou našli v ložnici manželů, nafotili polaroidové fotografie mrtvé a prohledali okolí. Našli pouze zbraň, přiloženou těsně vedle hlavy mrtvé Mary Kramerové. (Její pravé jméno bylo Marina)
,, Jaký jste měla vztah s paní Kramerovou?” Optal se policista diplomaticky.
,, Víte, tak asi jako každá tchýně. Vycházeli jsme spolu, když jsme museli. Obě jsme Johna milovali, i když každá jinak. Já jako matka, ona jako manželka. Ale jinak to nebyla dobrá žena v domácnosti. Neuměla pořádně vařit, a to je ještě maličkost, pane policisto!” Řekla s neuvěřitelným herectvím v hlase i na těle. Teatrálně spráskla ruce: ,, Ona neuměla třeba ani prát! Nedivím se svému synovi, že ji chtěl opustit. No, asi to neunesla,” matka smutně sklopila oči k zakrvené podlaze.
,, Aha, jistě. Motiv máme. Jimmy, ukliď to tady. A zavolej pány z pohřebáku, jsme hotovi. No, jestli to byla její zbraň, či jestli vlastnila zbrojní pas, to asi nevíte, že?” Vyšetřovatel se zvedl od mrtvé a něco si zapisoval do malého hnědého deníčku.
,, Och, odpusťte staré dámě, to již opravdu nevím. A co měla ta holka zač…jsem jen tchýně. Nesledovala jsem ji, jestli měla u postele v nočním stolu zbraň.”
,, Ovšem, promiňte, rutina. Děkujeme vám. Sbohem. Pitvu tedy nemusíme dělat, že? No, myslím, že věci okolo pohřbu a vaší výpověď necháme na jindy, co říkáte?”
,, Ovšem, to byste byli laskaví!”
Z viktoriánského domu vynesli dva statní hoši od pohřební služby osobu, zabalenou v černém pytli. Zasunuli ji do auta, a odjeli pryč.
Z Johnova života nadobro ujela jeho žena Mary.

2.

Matka i nadále sestávala u Johnova lůžka. Přemístila ho již to ráno, kdy došlo k vraždě. Avšak od té doby John neustále spal, nebo plakal. Matka mu vařila čaje, avšak s plným vědomím mu do nich přisypávala bílý prášek, označený jako prášek na spaní.
Johnovo zdraví šlo ke dnu. Jeho psychický stav byl někde tam, kde by se dalo jinak říct v zadnici. Prostě se mu od základů změnil tak všední život. Ale na to nemohl myslet. Byl pořád po vlivem bůhví jakého svinstva, proto nemohl normálně myslet. Černo před očima, bolesti hlavy, špatná koordinace, pocení, to vše byli vedlejší úcinky a daň za to, že na chvíli usne a zapomene. A to jeho matka chtěla více a více.
Už ale ani to ho po nějakém čase , neudrželo ve spánku.
Plynuly hodiny, dny, týdny, od oné události, pro kterou by John nejraději usnul nadobro.
Čím dál více se mu zdálo, že se přibližuje do fáze, kdy mu pukne hlava. Tak neuvěřitelně mu třeštila, že z toho vešlo i nevolnost a nechutenství. K čemukoli, od kávy, čajů, vody, přes typická jídla, co dříve s chutí jedl.
Ovšem nutno dodat, že i matka z toho byla nanejvýš otrávená a zdeptaná; nevěděla co z Johnem dělat. Ale k doktorovi ho vzít nemohla, to ne!
Zapečetila všechna okna, pro případné čumily, všechna, i na záchodě a ve sklepě, malé sklepní okénko, které jediné pouštělo dovnitř trochu světla, zamkla všechny dveře, to i včetně vrátek, vypojila telefony a pro jistou dala na poštovní schránku cedulku hlásající, že rodina Kramerových je nepřítomna, děkuji, že nevhazujete poštu. Takže i všechny úctu zůstávaly na poště.
Sousedům to bylo divné, kdepak je ta hodná paní Kramerová? Kdepak si asi válí šunky?
Ach, kdyby tušili.
Jediné, co se v hlavě Johna Kramera odehrávalo, bylo i něco víc, než jen pocit beznaděje a bezradnosti; bylo to něco, co mu onu událost neustále připomínalo.

Znovu stál v jejich ložnici, zase tak přihlouple a nečinně jako onehdy. Jeho matka opět svírala v ruce zbraň, připravená na výstřel. Nedalo se s tím nic dělat. Všechno musel John zažít znova, výstřel, křik, padaní těla, jekot i bolest. Znovu objímal její bezvládně ležící tělo a doufal, že je tohle všechno jen jeden velký sen, a on se z něj rychle probudí, Mary vedle sebe. Bude ho utěšovat a konejšit…
,, Neboj Johne, všechno bude dobré, i bez ní,” šeptal jakýsi hlas z dálky. John vykřikl. V tu chvíli ho opustila veškerá naděje, že Mary je živá a on vedle ní spí.
Nad ním se skláněla mohutná matka, tatáž matka, co třímala v ruce Magnum a vystřelila.
Hlava se mu zhroutila na polštář. Matka mu ji však násilně zvedla a dala mu sklenici s vodou a práškem na uklidnění a na spaní k ústum. ,, No tak, Johne, pij. Musíš pít. Neboj, byl to jen sen. Už je pryč, už ti neublíží, nebude tě otravovat. Na napij se.”
John odolával. Bolelo ho celé tělo, po čele mu stékaly pramínky potu. Byl vysláblý, a tak se nakonec s velkou nevolí napil. Věděl, že v tom jsou zase nějaká svinstva na uklidnění a na spaní. Tahle orgie se tu odehrávala každou noc. Možná i den. Nedalo se to dobře odhadnout, protože byla utěsněná všechna okna, a do ložničky nepronikal žádný paprsek světla. Natož čerstvého vzduchu.
Johnovi se splývaly všechny dny v jeden, nedokázal se orientovat, kolikrát za den již matka s vodou a prášky přišla.
Naštěstí za nějakou chvíli upadl do něčeho, kde nemusel myslet, to bylo jeho jediné vysvobození.
Vyšetřování sebevraždy čtyřicetileté Mary Kramerové bylo mezitím úspešne dokončeno a definováno jako sebevražda s motivem nepodařená láska.

Johnův život začal velmi obvyklým stylem 50. let na farmě u Mexika, v malém přístavním městečku. Jeho rodiče vlastnili v tehdejších letech vlastní farmu, o kterou se starali.
Jednoho teplého léta matka otěhotněla a za devět měsíců se manželům Kramerovým narodilo dosud jediné dítě; synek pojmenovaný po otci jeho otce.
John byl vychován na místní poměry velice tvrdě, musel každý den pomáhat na farmě, a to už od věku, kdy začal chodit. Začínalo to malými pracemi, nošením malých kýblů s vodou kravám, ale pak byli i těžší zkoušky, zapřažení vola na orbu, samotná orba, s mnoho dalších prací, které bylo potřeba udělat.
Do školy chodil John normálně od šesti let, to i přes velkou nevoli jeho rodičů. Proč musí do té nepotřebné školy chodit, když doma by za ten čas zvládl udělat vše, co takhle stihne nanejvýš za půl dne?
I tak John chodil do školy velmi nepravidelně. Jen co přišel domů, musel ihned začít pracovat; podojit krávu, dělat táhle pole za domem, vysázet brambory, zalít kytky či spravit postroj u krávy na dojení.
John na tohle nebyl nikdy stavěný, vždycky udělal někde chybu a byl za to velmi tvrdě potrestán, tedy hlavně patriotskou matkou. Nebylo to máma jako každá jiná, co peče doma buchty, objímá děti a dává jim sladké pusinky od cukru na dobrou noc.
Ne, byla to žena, která si vždy musela umět poradit, normální věci ji nezajímaly, škola, prospěch či Johnovo chování ji bylo ukradené, byla to žena činu, uměla třeba hned na místě porodit krávu, či za chvilku zorat pole.
John to s ní nikdy neměl lehké, za chladných nocí si sním, když nebylo co na polích dělat, nepovídala, věnovala se sama sobě, nebo manželovi. Ale jak sama upřímně řekla, její láska k synovi měla teprve přijít.
John se nakonec dostal na školu střední, kde měl alespoň nějakou šanci, že sežene místo někde jinde, než na farmě. Učení se mu velmi zalíbilo, ave svých patnácti již ani domů pomáhat moc nechodil. Ale nedovolil si neudělat svou denní práci, nepostarat se o dobytek, či pole, vykydat kravám, či slepicím. Na tohle byl zvyklý a nemohl tyto povinnosti zanedbat. To nejen kvůli matce, stejně tak neměl co na práci. Kromě učení se o nic jiného než o farmu nezajímal. Nejezdil na motorce, neměl slečny, nechodil kouřit za školu. Byl na to moc konzervativní, naučený a přísně vychovaný.
K šestnáctinám ovšem dostal nehezký dárek, možná to byla daň za všechny ty tvrdé roky práce bez odpočinku, jeho otec, ještě mladý pán, zemřel. Nevysvětlitelná příčina smrti vše ještě prohloubila.
Nastaly ještě horší a krutější časy. Proběhl tudy mor, zvířata umírala, John musel skákat za dva lidi. Bylo to pro něj nejtěžší období života. Každé léto byli velké povodně, či velká sucha, která si s sebou odnášela všelijaké daně; nejvíce však úbytek zvířat.
Kramerovým se vedlo prachbídně. Dluhy se jen zvětšovali, a za utržené peníze se museli starat o farmu. John myslel, že nechá školy a půjde nadobro na farmu, i když by tam musel být do konce života, nebo by ji musel přidat.
Avšak jedno plus takhle doba bez otce měla; matka ho měla mnohem radši než dříve. Byla stále více smutná, že ji muž chybí, a dokonce někdy i Johna jen tak mezi dveřmi objímala, a šeptala mu do ouška, že bude mnohem, mnohem lépe.
John si vzal její śtále opakující se moudra k srdci, čím více je matka opakovala, tím více bylo na ní vidět, že již nemůže, hnala oba do záhuby. Byli to její výkřiky bolesti a utrpení.
Nakonec se rozhodla farmu prodat. Den, kdy to Johnovi oznámila, byl Johnův nejoblíbenější, už si představoval jak nebude nucen nit vykonávat. Obzvláště na farmě.
Lehce se mu stýsklo, když prodávali zbytky krav, slepic a vepřů. Přeci jen je měl rád. Lehce se zamračil, když viděl na jejich pozemku, jak si buldozer bere celé jejich velké pole do svých útrob. Byly na světě nové stavby. Lidé potřebovali půdu.
Johnova matka se rozhodla za peníze z farmy koupit malý domeček s přízemní teráskou v malém městečku poblíž Starry. Byla to výhodná investice, i když nebližší krámek s potravinami měli až ve Starry. To však Johnovi nevadilo, rád si zašlapal po ránu na kole do města pro čerstvé rohlíky, či chleba. A jezdil tam ještě radši, když se seznámil s jednou milou dívkou Mary. Byla krásná, chodila na střední školu ve Starry a dokonce nakupovala ve stejném obchodě jako John. Právě tam jednou za deště si všiml u pultu krásné blondýnky s krásnými rysy jako panenka. Chvíli jen tak zíral, po chvíli však zaznamenal, že na něj mluví pokladní. Ve spěchu zaplatil a utíkal za slečnou do deště. Dívka se schovala na autobusu zastávku a zjevně čekala na autobus.
John se bál se ji oslovit. Ale vzal vše své mužství a zeptal se jí tradičně, jestli neví kdy jede autobus. Že bych chtěl stihnout ten, co jede domů. Pak si ale trapně vzpomněl, že hodinky má na ruce.
John se kvůli Mary vrátil i do školy, a to i přes to, že na farmě udělal již všechny tři stupně s vyznamenáním. Nastoupil tedy do čtvrtého ročníku tady ve městečku Starry.
Matka mu to odsouhlasila, nebyla proti, sama si našla práci, tak jen jdi Johne a vzdělávej se. Ale netušila, že se John vrací domu večer, či za svítání. Vždy měl výmluvu: dlouhá práce ve škole, musel přespat i kamaráda, bouřka, rozbilo se mu kolo, a on ví, že je antitalent, nebo že ho někdo přepadl a on ho honil až někam kilometry za město a nemělo cenu se vracet domů. Ach, jak uměla lhát. A matka mu vždy na něco skočila, bylo na ní vidět, že je jí to upřímně líto, prožívala totiž svou lásku. Typické růžové brýle nosila vždy u sebe.
John Mary upřímně miloval, trávil s ní co nejvíce času mu bylo dáno, rána, večery…krásně si spolu užívali mládí, i pozdější dospělost.
V pětadvaceti si John a Mary řekli své ,,ano.” Byl to nejkrásnější den Johnova života vůbec. Matka se již o něj kromě občasného zavolání a oslovování ,,drahoušku” nezajímala.
I když na ní bylo vidět, že Mary upřímně nesnáší. Chovala se jako typická tchýně už od počátku, co je John představil. Pořádně si vždycky rýpla, jen aby ji něco neušlo a mohla Mary nějak ztrapnit. Říkala plno nesmyslných detailů Johnova života v letech, kdy to měl nejtěžší, smála se tomu, jak John poprvé dojil krávu a jak byl nervózní. Mary se usmívala, ale jen kvůli tomu, že nechtěla zde přítomnou starou dámu urazit. Nikdy se jí nelíbilo, jak o Johnovi mluvila. Ale vše to vlastně bylo jen proto, aby se nebohá Mary s Johnem rozvedla a ona jako matka měla Johna zase jen pro sebe. Chyběl jí, jelikož ona už sama lásku neprožívala.
Chyběl jí někdo, komu by opět mohla říkat broučku či miláčku. A tak udělala něco tak krutého, že za to musela patřičně pykat.

3.

Uplynul měsíc od vraždy, doba, která Johnovi skoro v žádném ohledu nedala nic dobrého. Všechno se mu jen vlivem času rozleželo v hlavě, a on jen čekal, kdy se z toho všeho zblázní. Strašlivé, stále stejné a opakující sny se mu zdávaly pořád, každou noc se bál usnout, usínal s pocitem strašné viny, avšak to se hned změnilo ve skutečnost, že mu jeho matka znovu vraždí jeho ženu.
Ale jeden velký krok přeci jen John udělal; natolik se sebral, že se již dokázal postavit na vlastní nohy, vyšel dokonce i schody, když se šel podívat za matkou do obýváku. Ta když ho spatřila, tak se usmála, tak otravně, že John myslel, že ji rozplácne jak otravného mola. Zase začala slovy : ,,Miláčku, tak co už je dobře? Koukám, že je ti den ode dne lépe, to bude tím, že už tu není.”
,,To neříkej mami, mlč prosím,” John skoro nemluvil, bál se, že to za měsíc zapomněl. Nejenže zapomněla jak vypadá denní světlo, jak vypadá zelený trávník před jeho domem, či jak se vede kolegům v práci, protože tohle všechno již neměl. Denní světlo mu bylo násilně odepřeno, tráva je jistě suchá, kdo by ji také zalil? A práci určitě již také neměl, když bez vysvětlení najednou odešel a nebyl měsíc viděn…
John si vzal na stole sklenici s vodou a lehl si na pohovku. Natáhl si nohy, připadaly neuvěřitelně těžké, a zhluboka se napil. Byla to moc dobrá voda, bez prášků.
Už ho alespoň nebolela hlavu. Měl sice závratě, ale bolesti hlavy byly nesnesitelné.
Tak bolestivé, že John jednou poprosil matku, ať mu podá co nejvíce prášků na uklidnění.
Možná se i předávkoval, každopádně celý den objímal záchod v prvním patře a zvracel.
Johnův den v dalším z oněch nesnesitelných měsíců, v srpnu, probíhal velmi prostě. Hlavně v době, kdy se probouzel. Nejprve to bylo v pět ráno, to se dalo ještě přežít, bylo to těsně potom, co se mu zdál onen sen, ale jak čas plynul, doba spánku se zkracovala, spál čím dál míň, a často po snu již neusnul. Možná hrůzou, možná tím, že celou noc provzlykal. Jeho den se pohyboval okolo dvou tří hodin aktivního probuzení, doby kdy jedl, seděl na toaletě, pil, nebo kýval hlavou na matčiny dotazy. Ostatní části dne buďto prodřímal, či proklímal, nebo koukal nicotně do stropu. Někdy si představoval budoucnost, nebo naopak, myslel jaké to bylo za dob, kdy mě svou Mary. Jak spolu byli na nočních procházkách za městem, jak se líbali u vody, nebo jak si říkali své ,,ano” u oltáře. To byli jeho jediné světlé chvilky, kterého drželi při něčem, co zbylo z jeho života.
Říkal si, že takhle jestli to půjde dál, tak opravdu zemře, vyčerpaností, žalem, smutkem, vztekem či bezmocí.

Naštěstí se srpen přehoupl do sychravého září. Všichni obyvatelé Starry si vděčně oddychli a zase trávili svůj volný čas s dětmi na zahradě; shrabávali listí, které konečně opadalo, zametaly ulice, zalévaly trávníky, které byli totálně vyschlé, či si jen tak sedli na verandy a nerušeně si četli. Prostě nastal čas, kdy se konečně z domů ozýval radostný smích. Lidé mohli zase dobře usínat a spát, malé děti nebrečely, naopak, ty nejmenší tiše spaly v kočárcích, ty větší si hrály na bandity v parcích.
Johna Kramera se ovšem tahle radikální změna nijak netýkala; nejenže mu počasí nijak nepomohlo, aby mohl spát, dětský smích ho naopak ještě více rozčiloval. Byl teď náchylný na cokoli, co ho jen trochu rozhodilo. A to nebyly jen sousedky, které si šuškaly, co že ten hodný pan Kramer ještě není doma? Neopustil snad Starry nadobro?
Všechny tyto odpovědi znal jen John a jeho matka.
Na Johnovi byla poznat další fáze obviňování a braní na vědomí faktu, že nemá ženu a za vších stojí jeho patriotská a zároveň absurdní cukrouškovská maminka. Co když byla vina, ta opravdová na jeho straně? Co když ho Mary skutečně neměla ráda, a vzala si ho jen z dobré vůle pro jeho peníze? Kdo tedy tohle rozhodnutí jeho matky nakopl? Ona sama? Mary, či snad John sám?
Opravdu jsem ji nemohl ten den zachránit? Ano, mohl jsem, kdybych byl býval zakročil. Jaký jsem vůl! Bože, odpusť mi!
John seděl v obýváku, v ušáku, bylo to jeho velmi oblíbené křeslo, kam se s Mary vešli oba, a často tam spolu sedávali, přituleni těsně vedle sebe, líbajíc se, nebo jen tak nasávajíc atmosféru klidu a pohody. Byly dvě hodiny ráno, ranní ptáci měli ještě několik hodin času, slunce za obzorem také.
Zato John měl v sobě již třetí kávu. Vypadal naprosto zoufale; vousy mu málem sahaly na prsa, oči měl nepřítomné a propadlé a ty váčky pod nimi! Nevypadal na svůj věk, tahle událost ho připravilo o roky života. Kůže mu visela a byla nezdravě uschlá a skoro žlutá. Již dva měsíce totiž neviděla slunce, takže není divu, jaký měla vzhled.
John dopil douškem zbytek kávy, nechávajíc jen zbytek lógru a postavil hrnek na stoleček. Věděl, že již neusne, měl to vyzkoušené. Na tuhle chorobu zkoušel všechno; od plástve medu, přes panáka vody, po vytrvalostní nespavost až do půl druhé v noci. Ovšem ani jedna z těchto babských rad nezabrala.
Opravdu měl tedy dost času na přemýšlení. Každopádně byl v naprosté nevědomosti. Nevěděl nic, možná jen to, že je září. Kolikátého, to však byla záhada. Nevěděl nic o životě tam venku, o sousedech a jejich dětech, o jeho práci, o novinkách co se dějí doma i ve světě, ani to, co se stalo se ženou. Matka byla nekompromisní, a on se na nic neptal. Ani na to neměl sílu. Byl velmi zesláblý, unavený nebo ospalý. Ale to se u stávalo jen zřídka, že by byl v půl druhé ráno ospalý. Ano, chtělo se mu spát, ale jen v tu doby, kdy měl, večer. Usnul by i při večerníčku, tedy kdyby měli televizi. Měli ji, avšak matka ji vypojila ze zdi. Společně se vším co měli doma. Nechala být jen mikrovlnku a sporák. A nechala téci vodu, jinak vše odpojila z proudu. Nebylo pochyb, že si sousedi mysleli, že se natrvalo odstěhovali, avšak nikdo z nich to aktivně neřešil.
John po nějaké době začal v ušáku klimbat, ne že by si to uvědomoval, ale konečně se dostal tam, kde se pohyboval za hranicí bdělosti.
Začal tam uvažovat, ať byl kdekoli, že vlastně matku miluje. Upřímnou mateřskou láskou miluje. Co když opravdu nebyla Mary ta pravá, a on se jen naboural do Osudu? Zničil něco, co měl dávno předurčené? Třeba to, zůstat s matkou do konce života a pomáhat jí?
Ale ne! To je nesmysl! Mary miloval, a Mary milovala jeho. Ví to. Byli spolu patnáct let, a dokonce chtěli mít i dítě, ale to se jim nikdy nepodařilo. Oba si moc přáli mít naděleno shůry děťátko, byl to jejich druhý společný sen. Ale ať to zkoušeli jakkoli, nebylo jim to přáno. Vyzkoušeli všechny možné možnosti, všechny rady, avšak byli zoufalí. Nechali to na pár měsíců volně, a stejně nic. Řekli si, že se na to dobrovolně vykašlou. Ale zároveň přeci jen se potutelně vysmívali, asi Bohu, že se jim to teďka tedy povede.
Ale nepovedlo.
Takže závěrem tohohle polosnu bylo, že je matka vrah se vším všudy? S motivem, zbraní, sebejistotou, důvodem? S pocitem, že je si jistá, že pomůže? Že udělá dobrou věc?
John sebou maličko trhl; do místnosti právě vrazila jeho matka, velmi nevyspalá a zjevně vyděšená, copak to tady je za ranní ptáče.
,, Johne?” Zaskřehotala rozmrzele a navlékla si objemný župan.
,, Ty už opravdu nemůžeš spát? Já si říkala, že asi jsi tady, když jsem tě šla zkontrolovat do ložnice a tam si nebyl.
,, Ano, byl jsem tady. A jsem tu již dlouho. Ale teďka jsem zrovna klimbal. Sice nevím, jak je to dlouho, ale alespoň něco jsem naspal.
Matka si promnula své velké temné oči a posadila se na pohovku; ruce složila na velká prsa a hlava ji pomalu spadla na hruď. ¨
Jak si John mohl myslet, ta dlouho nevydrží. Asi neměla svou včerejší kávu, nebo ji nějak ošidila; matka byla jindy velmi čilá, až groteskně a směšně, neomalená, drzá a plná elánu. Na svůj věk, no řekněte. Nebyla nejmladší, takhle.
Avšak John se na ní nemohl již ani podívat, jak bezmocně spí ho přivádělo do stavu, kdy na tu nehodu musel ještě více myslet, bylo to jako vidět malé dítě rozbíjet panence hlavu, a pak ho vidět sladce spinkat; to si člověk řekne, že toho to dítě nebylo kdy schopné.
Johnův mozek šrotoval, co si vlastně má proboha myslet.
Měl na ní nával vzteku, upřímného vzteku, že by ji hned namístě nejradši udal. Ale , to že neměl telefon, s tím by si poradil. Stačilo by najít klíče od domu, kam je matka ukryla a vyběhnout na slunnou ulici, narazit do prvního občana a zavolat od něj policii.
Nebo ji mohl rovnou zabít. Jednoduše by jí mohl podříznout hrdlo. Ale to zase přeháněl. Nevěděl, co se v něm ve skutečnosti ukrývá, jaké pocity, myšlenky, city. Miloval ji? A proč? Co mu za život udělala dobrého? Ale stejně, byla to matka, a nejhorší bylo, že ho od malička nikam nepouštěla, držela si ho jako klíště u sebe. Právě to asi chtěla!
Matka najednou jako když vystřelí se probrala; možná také prožívá sny, napadlo Johna, nebo také má chvilkové záchvaty normálního spánku, a chvilku čilého bdění.
Zmateně se rozhlédla, a když spatřila Johnova záda v ušáku, mírně si odfoukla.
Vstala z pohovky a sedla si vedle Johna na opěradlo starého, hnědého ušáku.
Zívla si, nasála vzduch a promluvila: ,, Bude to dobré Johne, vše bude moc dobré. Neměj velké starosti nebo obavy. Já vím, jak tobě je, cítím to. Také se mi to občas zdává. Ale není to vážné,” hladila Johna tak intenzivně po jeho hnědých vlasech, že měl pocit, že za chvíli mu zbude jen pleš, avšak nemluvil. Ctil ji, netušíc, že mezi těmi denními bláboly bude i něco víc, ,,Bude líp. Věř mi Johne, vím jak tobě pomoci, jak ti dokážu vyhnat tu nánu z hlavy-” matka pomalými, a příjemnými pohyby mu začala masírovat ztuhlý krk, ,,-A budeš mít pokoj. Nejsem jen matka Johne, ale i-” nedořekla, a prudce praštila Johna oběma pěstmi do tlakových bodů na spáncích.
Johnova hlava se bezmocně složila na jeho hruď.
Matka o půl čtvrté ráno nasedla do černého vozu a odjela. Musela někomu zavolat.
Podzimní den, 1998

John Kramer s velkou nechutí odsunul talíř s fazolemi a salátem, co jako pacient dostal k obědu. Odsunul židli, a odnesl zbytek jídla do okýnka. Tohle byla poslední tečka, už to tady opravdu déle nevydržím. Ale musel, i když tohle místo upřímně nesnášel, tyhle chodby, personál, doktory, lůžka a vše okolo.
John, už to nebyl ten dobrý muž před smrtí své ženy, ten veselý, milý soused, ani ten zdrcený a trochu mimo vdovec, co mu umřela žen.a Byl to pytel, velice prázdný pytel ničeho; možná ledajak výčitek a nejasných vzpomínek.
Ani přesně dodneška nevěděl, jak se sem onoho dne dostal. Proste se tu probudil, s doktory za zády, co mu navyprávěly tolik nesmyslů, až mu šla hlava kolem. Ale jednu věc věděl, za tímhle vším, od vraždy po tuhle šílenou věc s jeho uložením do léčebny, za tím vším stála matka.
Možná doktorům navyprávěla, že se Mary pokusil zabít on, a proto se potřebuje zotavit zde.Aby se zbavil pocitů viny. Nebo že pocit ze smrti blízkého neunesl, a to i s její, mateřskou pomocí. Mohla si toho navymýšlet spousty. Pravdou však ale bylo, že John byl sice velmi zdrcený, ale dostal by se z toho. Možná, až kdyby vyšel ven a nadechl se nového, čerstvého vzduchu. Nebo kdyby si promluvil se sousedy, třeba by ho to vrátilo do reality, a lépe by se s tím vyrovnával. Či, kdyby mu matka nedávala ty omamné prášky, tak by mohl být třeba zdráv.
Tohle ovšem nemělo cenu říkat; byl přeci jen v blázinci, všichni ho brali jako duševně chorého, ať řekl cokoli, dostal buď uklidňující prášky, nebo injekci. Když to bylo zlé. Když ne, tak jednali. Takovým způsobem, že všechna rozhodnutí, co řekl, si musel pečlivě rozmyslet, než je vyslovil, a doktoři bez jediného slova je buďto ignorovali, nebo dětinsky pokývali hlavou, ano Johne, to je velmi nemilé, chápu vás.
Ani z fyzické stránky nebyl John jaksi plný; víčka měl spadlá ještě o nějaký ten centimetr níže, lícní kosti a kůže na nich byla propadlá, vousy neoholené a neupravené. O vlasech nemluvě.
John se rozhlédl ještě zpátky do poloprázdné jídelny, někteří z pacientů si tiše konzultovali sami se sebou, jaké to dnes bylo počasí, jiní se houpali na židlích, nevnímaje okolní svět, jiní si zase házeli zbytky jídel do klína, aby mohli od svých přidělených doktorů dostat povolení, že si mohou jít lehnout. John naštěstí nebyl tak hrozný případ; mohl chodit do své cely spát bez dozoru. Maximálně ho kontrolovali ve společných sprchách, na procházkách a na sezeních, která musel absolvovat desítky, ale jinak tu měl očividný nezájem s jeho případem.
Umělohmotné, bílé, doktorské pantofle občas zaskřípaly o zelenou zem, jak se John šoural do své cely. Upřímně, tyhle zelené chodby nesnášel. Až moc mu to připomínalo film, Zelená Míle, od Stephnena Kinga, ta míle, po které šli všichni vrazi na popravu na elektrické křeslo.
Ach, jak podobné. I stěny byly v dlouhé chodbě vybarveny jasně zelenou barvou. Proč sakra tíhle odstínem? Bylo to odporné a odpuzující.
Johna trochu udivilo, že nepotkal ani živáčka. Ani dozorčího, většinou procházejícího a hlídajícího chodby, ani nějaké pacienty. Možná byla část venku, na vycházce, nebo ještě na večeři. Jestli se tomu tak dalo říci.
Ve svých bílých kalhotách, značky vězeň, John nahmatal klíče ode dveří. Byl to jeden klíč, a dřevěná elipsa, kde bylo napsané číslo 7. Odemkl, lehce zatajil dech, i když si to až tak neuvědomil, a vešel do pokoje. Byl to obyčejný pokoj pro pacienty; čtyři stěny, spíše kvádr, jedno okno s mříží, jedna postel, stoleček, a WC toaleta, oddělena od pokoje.
Johnův pokoj byl jedním z lépe vypadajících, i když měl velký nepořádek, neměl chuť zabývat se něčím tak hloupým, jako byl úklid. A to i přes to, že měl, jako ostatní, na denním pořádku, tak zvaném, ranní úklid pokoje. S tím se moc nezaobíral.
Přešel k posteli a sedl si na neustlanou peřinu. To jediné, co nyní mohl, bylou hloupě koukat do zdi a přemýšlet. Možná, že ho nějaký doktor přijde zkontrolovat, až bude zhasínat světla na chodbách a nastane noční klid.
Pacienti této léčebny neměli stejně tak nic moc dovoleno, až na společenské akce, typu videoprojekce. Možná, že se dnes nějaký film pouští, a všichni jsou ve videosále. Pacienti i doktoři a hlídači, pomyslel si John a lehl si. Střídavě se koukal na ulici přes zamřížované okno, střídavě na bukové vstupní dveře. Měl akorát postel natočenou, že viděl na oboje, stačilo pootočit hlavu, či hnout s očima.
Najednou ho přepadly výčitky.
Jak to tu nesnášel! Proč nemohl být doma, proč nemohla ještě Mary žít? Proč musela umřít?
John se zalkl, oči se mu zalily slzami, jak myslel, co by bylo a nebylo. Vždycky, když každý den usínal, brečel schoulený v klubíčku do polštáře, nebo si vylíval vztek na okolích zdech.
Chytil se za hlavu, zase byl mimo sebe. Kdyby se mu tohle stalo kdekoli mezi doktory, už by měl v sobě injekci na uklidnění a spal by jako beránek.
Ale dnes tu nebyli. Nebo teď. Musel myslet na tohle odporné místo, kde nemohl nic, všichni jím opovrhovali, nevěřili mu žádné slovo, kde byl úplne zapomenutý mezi blázny.
Vyskočil z postele a v záchvatu vzteku rozbíjel vše, co mu přišlo pod ruce; květináče, sklenice s vodou, jeho hodinky, několik měděných hrníčků. A právě u nic se zastavil. Třímal je v ruce, a pln vzteku s nimi hodlal třísknout o zem, avšak neudělal to. Místo toho rychlými chvaty rozdělil hrníček na dvě půlky. Šlo to jako kdyby dělili máslo. Jeden ostrý díl hrnku zahodil, a držel v ruce ten druhý, zjevně ostřejší. Chtěl se osvobodit, tušil, jak to skončí. Čas se v tu chvíli zastavil, po zádech mu běhal mráz, pocítil ho i na svých rukách.
Velmi hluboko zaryl, ještě to nikdy předtím nezkoušel, neměl potřebu, avšak dnes…se smíchaným vztekem a bolestí podélně ryl dál.
Myslel, že tu bolest nevydří. Kolena se mu podlomila, z očí mu stékaly slzy bolesti. Zuby zatínal hluboko do dásně, jen aby to vydržel. Musel, za vše, co nechal zajít tak daleko.
Snažil se zarýval přímo do žíly, aby si nepřivodil zbytečná povrchová zranění.
Udělal to precizně, i ten nejlepší profesionál v sebepoškozování by uznale pokýval hlavou, nad jeho dílem. Kus ostrého střepu dojel až k loktu, k místu, kde se nedalo pokračovat. John nástroj prudce zahodil a lehl si s úlevou na zem. Krev u pulzovala nejen v ruce, ale i ve spáncích, cítil značnou úlevu, a získal pocit, že dokáže vše.
Každou chvíli cítil další návaly horké krve, jednou ostrá a chladná bolest, jindy tupá a horká bolest.
Krev mu kapala na zem. Nedokázal se zvednout, jen čekal, až bude dokonáno. Dlouhý, červený šrám sílil. Právě na to čekal. Na pomalé upadnutí do bezvědomí. Do bezmoci, po které už tak toužil. ,,Lásko jdu za tebou,” vyslovil slabě, a opravdu se mu zatmělo před očima.


4.

Nevěděl kde je, ani jaký rok se píše. V prvním okamžiku nebyl schopen si vzpomenout na své jméno. Říkat něco na ten způsob, že všude bylo bílo, bylo přehnané.
Ne nebyl v nebi. První okamžik uvědomění tedy Johna zklamal. A možná ještě víc, když zjistil, že je pořád tam, u holohlavých doktůrkům, co mají v rukách kleště, a nejraději by je použili proti všem pacientům.
Několik kapaček a drátů Johnovi měřilo život, život tak zkroušený a smutný. Rozhlédl se, s nadějí, že uvidí někoho známého, a bude s jistotou vědět, že je v nebi. Avšak Mary nikde nestála.
Johnova levá ruka nebyla pod všemi gázami skoro vidět, měl ji po loket omotanou, a ještě několikrát přelepenou.
V tom okamžiku vešel jeden z holohlavých. Odkašlal si.
,, A pan Kramer, že?Kramer John, jistě, O co jste se to pokoušel pane Kramere? Snad ne o sebevraždu? Jen doufám, že to pro vás bylo jaksi…dostatečné ponaučení - že tohle tedy já zažívám jako psychiatr každý den, nicméně, ve vašem případě, ..chcete jít domů ne?”
Doktor nečekal na Johnovo reakce. Prostě soudil podle toho, co znal. John se přemohla s velkou nechutí mu odpověděl.
,, Ano, ovšem, Ale co mne čeká? Matka. To není zrovna utěšující okolnost.”
,, Myslím, že ano. Matka…paní Kramerová?”
,, Ano! Byla tu?” Otázka zněla velmi naléhavě, s dávkou okázalosti a nadšení. Doktor dělal, že neslyší. Zapisoval si nevinně údaje do Johnovo karty.
,, Hmm, tak krevní obraz je již v pořádku, srdeční arytmie je normální. Teda…no, prostě zatím je vše oukej. K vaší otázce, vaše matka tu nebyla. Nashledanou, pane Kramere, a prosím, žádné další sebevražedné pokusy! Už tohle budete muset vysvětlit, a to nejen na sezení. Sbohem!”
John zarazil temeno hlavy hluboko do polštáře. Velmi povzbudivé.
Se všemi možnými hadičkami se namáhavě otočil k oknu. Tohle byla velmi malá místnost, jednolůžko, právě takové, jako měl ve svém pokoji.
Nedokázal odhadnout, kolik je hodin, ale slunce ještě nezašlo.

Netušil, jak dlouho už zase přemýšlí, a sny a dřímota se mu pletou hlavu. Možná se snažil být co nejdéle vzhůru, protože se oprávněně bál, že zase přijde onen sen. Kolem něj se vše dělo rychleji, než normální čas.
Za okny byl již měsíc a jen pouliční lampy dosti mlhavě osvětlovali silnici. Jak se střídal čas, střídali se tu i doktoři, holohlavý chlápci s různými léky na uklidnění, sestřičky s útechami a obvazy a všemožným náčiním, aby se mu tu ,,vedlo lépe”.
Co může být horší?
Posledního doktora, co zaznamenal, byla nějaký Harvey. Sympatický chlápek v Johnově věku, který mu přinesl prášky na spaní. Tenhle nebyl dokonce ani holohlavý, rozhodně nevypadal na místního psychiatra. Měl příjemně medovou kštici vlasů, tmavou pleť a hluboký hlas.
,, Dobrý večer, Johne. Koukám, že ještě nespíte. Přemýšlíte snad?”
Johnovi se nechtělo mluvit. Jen tupě hleděl na doktora a mlčel. Po nějaké chvíli si to ale rozmyslel, chtěl s ním ve skrytu duše komunikovat, možná vybrečet ze sebe všechny události, vypadal totiž, že by mu doktor mohl věnovat minutku svého drahého času.
Doktor mu nabídl prášky.
,, Ne, nechci prášky, nechci spát,” ulevil si John a lehce se našklebil na žluté tobolky.
,, A proč, mohu-li se zeptat? Většina pacientů spíše žádá o spánek, přeci jen je to nejlepší forma zapomínání.” John se otočil na druhý bok a založil si ruce na prsou.
Doktor si bez optání sedl na kraj postele.
,, Aha. Ano, jistě, vzpomněl jsem si na vás. Tedy na vaší diagnózu.Je to pro vás velmi náročné, že? Opravdu nevím, jak by se vám dalo pomoci. Zkoušel jste terapie?”
,, Ano, přímo tady. Avšak mi to nijak nepomohlo,” zamručel si John spíše pro sebe. A dále sledoval blikot jedné lampy. Nebylo to moc vzrušující, ale bylo to stále lepší, než znuděné a bezcílné povídání.
,, Typická nespavost?”
,, Ne. Usínám docela dobře. Klidně usnu již v sedm, při večerníčku. Ale pronásleduje mě stále tentýž sen. Probudíme asi okolo druhé třetí a již neusnu. Ale je to lepší, než kdyby se mi ten sen zdál vícekrát za noc. To radši budu do brzkého rána bdít.”
,, Hmm, velmi zvláštní. Je ten sen o vaší…ženě?”
,, Ano, přímo její smrt,” John se ztěžka nadechl, a zhluboka vydechl.
,, Je vám dobře? Dám vám nějaké léky. Ne hned, vemte si je, až budete chtít usnout. Ale určitě si je vemte, vypadáte přešle a nevyspale.”
Harvey položil mističku se žlutými léky na noční stoleček. Když říkal ,,nějaké léky” myslel tím určitě na uklidnění, aby tu už neblábolil nesmysly a na spaní, aby zavřel…
,, Vodu máte. Dobrou noc. Pokusím se sjednat vám nějakého specializovaného psychologa přes sny a tyhle věci, “ nabídl se doktor a usmál se. Vstal. Jeho gumové boty začaly skřípat, jen se jimi dotkl podlahy, stejně zelené jako byla v chodbě.
,, Děkuju, “ řekl John, stále otočení k oknu. Lepší fráze ho nenapadla. Stejně to nevyjde, nic takového mu nepomůže. Leda smrt, jediné vysvobození.
Dveře se s potichým zaskřípáním zavřely.
Lampa na ulici po několika minutách zhasla nadobro. Udělala poslední blik a žárovka potemněla. Ulice neztmavla o tolik, ale bylo to přeci jen trochu znát.
John vyčkával&minuty, hodiny. Převaloval se, bylo mu nesnesitelné horko, avšak přeci nemohl, nemohl usnout! Nechtěl znovu prožívat ty hrozné okamžiky.
Nakonec přeci jen neodolal; víčka měl již tak těžká! Vzal ty žluté tobolky do zpocené ruky a již teplou vodou je zapil. Ztěžka položil sklenici na stolek, položil hlavu na chudě vycpaný polštář a zíral do temnoty.

K velkému překvapení to nebyl onen sen. Kdyby si to John uvědomoval, jeho srdce by plesalo radostí. Možná a sice jen zatím.
Sen se přemisťuje do doby, kdy se stalo ta nehoda, která navždy změnila Johnův život.
Tentokrát John nebyl v ložnici, ale v obýváku. Stejný obývák, jako se v jeho domě stále nachází, stejný ušák, stejné masivní dveře, stejná pohovka. V krbu naproti místu, kde John stál plápolal veselý oheň. Jediný tlumený zvuk byl pávě tento zvuk praskajícího dřeva.
Před ním se natahovaly ruce, aby si ohřály zmrzlé prsty.
Byly to měkké ruce ženy. Jeho ženy. Mary měla vždycky dělala o své ruce starosti. Proto si je opečovávala, jak mohla. Teď tam byla na kolenou před ohněm, a nikoho si nevšímala. Jak byla půvabná!
Další postavou sedící se založenýma rukama a skloněnou hlavou byla Johnova matka.
Mary se po několika minutách od ohně odvrátila, na tvářích měla krásná červená líčka.
Když si Mary svého muže všimla, nedal se popsat její moment překvapení a náklonnosti zároveň. Vyskočila na nohy a letěla Johnovu postavu stojící o pár metrů dál obejmout.
Polykala slané slzy a užívá si toho měkkého objetí. I když Mary nic neřekla, John slyšel její vnitřní hlas.
Nemohl uvěřit, že ji má znovu v náručích. Ta vůně, ta láska…to vše co si spolu za ta léta vybudovali. Ani Mary to nechápala .Avšak stále nic neřekla. Odtáhla mu hlavu z hrudi až po několika nádherných, dlouhým minutách.
John nechtěl. Nechtěl znovu ztratit to, co už jednou ztratil. Držel Mary pevně, pevně ji k sobě umačkával, avšak přes její nevoli ji pustil.
Měl pocit, jako by mu vyrvali jednu plíci z těla. I když John chtěl Mary říci, vše to, co nestihl, z jeho úst nevyšlo vůbec nic. Matka se pomalu s přísným výrazem zvedla a vzala do ruky smradlavou dýmku. Opět měla na sobě své bahnitě zelené šaty, přísný drdol a v rukách zasmrádlou dýmku.
Mary si urovnala své krásné modré šaty a poslušně si sedla zpět ke krbu, jako by ji to někdo nakazoval.
,, Johne?” Řekla matka a prošla mezi stolem a krbem. Odhodila do něj sirku a přišla k Johnovi, ,, tohle, dejme tomu, je hodně důležitá představa, která rozhodne..jak budeš dále žít, “ matka dychtivě vdechla nikotin, ,, a to myslím vážně Johne. Bylo by dobré, kdyby si to bral vážně. Nejsme tu pro nic za nic. Situace se má tak, Johne, miláčku, och..je mi líto, že to tak tvrdě musím říct, ale ..i ty to tak chceš..”
Cože? Co je tohle…bohužel Johnova ústa odmítala poslouchat.
,, …jedná se o to, že vidím a vím, že to nezvládáš. Podívej se na sebe. Co sis udělal..Prostě…Johne-” Matka udělala dramatickou pomlku, při níž by se hodila vsunout nějaký hrozivý zvuk, a vydechla obláček dýmu ,,- Myslím, že bys to měl udělat. Je to pro tvoje dobro, lásko. Už to prostě nemá cenu. Mary je mrtvá, tvoje část života je pryč, děti žádné nemáš, tak proč tu dál žít? Proč to neskončit? Teď, dokud můžeš, dokud si nenaděláš další a další starosti, prohry a špatné konce? “ Matka s planoucíma očima odhodila fajfku na stoleček před pohovkou a probodávala Johna se stále stejným výrazem.
Ano, proč ne, má pravdu! Vždyť jsem se o to pokusil, proč to nezkusit znova? Proč to nedotáhnout do konce?
Mary se na matku zlostně podívala. Její modré oči se natočily k Johnovi a stále vysílaly stejné signály: Nedělej to Johne!
Matka se již opět nadechovala, ale těžký vzduch roztříštilo Marynino silné ,,Ne!”
,, Ne Johne! Nedělej to, ty máš pro co žít, musíš! Žij ten život i za mně! Odčiň mojí vraždu!” Matka Mary chytla za její slabé, štíhlé tělo kolem pasu a stiskla ji hrudník.
,, Mlč!” Zasípěla zlověstně a zvětšila stisk. Mary s Johnovi natahovala bezmocné ruce, ruce tak krásné…avšak John stál jako opařený. Nemohl nic dělat. Vůbec nemohl své ženě pomoci. ,, Existuje mnoho překážek, ale ty na to máš sílu, abys je přemohl, Já nemohu již nic. Najdi si novou ženu a žijte Johne! Mějte dítě! Johne, ty máš na svůj sen, život nemusí být zlý…” Marynin hlas byl na začátku velmi přiškrcený, jak ji matka tísnila plíce, avšak jakmile se sen začal rozplýval, nabýval její hlas na síle a úcinnosti. Její poslední slova byla milá a hebká, jako kdyby se nikdy nic před tím nestalo.
John nestačil odpovědět. S trhnutím, celý mokrý a vyděšený se probudil uprostřed noci.

5.

John nemohl ani ve snu předpokládat, že na zbytek noci po takovémto snu vůbec usne.
Avšak zázraky se dějí a John Kramer opravdu dospal zbytek noci klidným, nerušeným spánkem.
Jeho pavučinu bezstarostnosti probudil ranní vánek, přicházejí oknem, nebo zpěv ptáků, kteří si už od rána něco štebetali.
Byl si jist, že se v něm cosi změnilo. Avšak nemohl přijít co. Narovnal se, opřel se o lokty a vykoukl ven z psychiatrické léčebny. Bylo na ní cosi jiného. Lampy nesvítily, naopak, byly zhasnuty a čekaly na další noc.
John se cítil jako zamlada, vyměněný a s dobrou náladou. A to ještě včera odpoledne se pokoušel se zabít. Proč?
Neměl ani semínko tušení, proč vlastně se tahle chovat. Že by dostal nějaké jiné léky?
A proč vlastně spal a neprobudil se v noci? Náhle, jako když uhodí bles, si John vzpomněl co vlastně ještě před několika hodinami zažil…Mary, matka..v jejich domě. Jako by se mu něco snažili říci. Ale každá jiným způsobem.
John si lehl zpátky na záda, a chvíli zůstal koukat na bílý strop, o čem to včera vlastně Mary s matkou mluvili.
Zavřel oči a naslouchal vnitřnímu hlasu a paměti.
Ano, byla tam jeho matka, která mu dávala rady, aby se zabil. Aby vše ukončil, že to tak bude lepší. Ale byla tam Mary, která zase říkala, že je pro co žít, a že si má najít novou ženu a mít dítě….ano!
To bylo ono! Johnovo srdce radostně plesalo, i když tu nebyl nejmenší náznak proč. Vždy´t se od včerejška nic nezměnilo, ani jeho stav, ani to, že je stále pacient na psychiatrii. Tomuhle stejně nemohou uvěřit…
Dveře se otevřely. Johnovi oči se okamžitě za tím zvukem natočily.
Hned jak zahlédly kštici medových vlasů, hned poznaly majitele; byl to Harvey.
,, Dobré ráno Johne. Ach, copak, dobrá nálada?” Harvey opět nečekal na odpověď, odpověděl si zručně sám.
John mu konečně uviděl přímo do tváře. Byl přesně takový, jako ho viděl včera v mlhavém světle; sympatický, s bujnou kšticí a usměvavým obličejem. Přeci by jen mohl přinést dobré zprávy.
,, Nesu vám velmi příjemné zprávy Johne. Klidně si sedněte, ať nám tu neupadnete do bezvědomí,” zasmál se a odhalil bílé, zářící zuby. John se usmál, jen tak, aby nebyl nezdvořilý, a sedl si. Záda si podložil polštářem a pozorně doktora poslouchal.
,, Inu, jak jsem vám včera říkal, že vám seženu nějakého specialistu, tak jsem ho hned našel. Narazil jsem na něj přímo na chodbě. Neuvěřitelné, že? Ale zpět, požádal jsem ho, a on s chutí přijal, a slíbil mi, a i vám tedy, že se pokusí pomoci. Myslím, že to bude dobré, pane Kramere, sice Clarka neznám přímo osobně, ale párkrát jsem ho již viděl. Avšak jsem netušil, že tohle dělá.” Harvey si decentně uhladil plášť a položil Johnovu kartu na stůl. John mlčel. Bál se nejen onoho vyšetření, co hodlal Clark udělat, ale i závěru věty, co chtěl Harvey očividně říci.
,, A ta druhá věc…máte štestí pane Kramere. Vše okolo vás vypadá nadějně. Všechna sezení, co jste udělal napověděla, že jste docela v pořádku - jste ve stabilním stavu. Potrvá ale ještě měsíce, než se z toho dostanete. Avšak…já vám věřím. Nejsem obyčejný psychiatr, co nudně zapisuje do karet pacientů, ale já jim naslouchám,”
John málem zavýskl! Tolik dobrých zpráv najednou, to nemohl snad ani čekat.
,, Děkuju za vše, pane …Harvey.”
,, Ano, jistě. Já jsem Harvey.
,, Já…zase John. Nějaký John. Těší mne.”
Harvey se usmál. Věděl, že bude potřeba ještě nějaké ty měsíce práce, ale nějaký vnitřní hlas mu napovídal, že tenhle nějaký Johne z toho dostane. I když cesta bude trnitá, a né vždy příjemná.
,, A ještě něco Johne. Vy asi netušíte, jak jsme dospěli k tomuhle závěru, že ne?”
John upřímně zavrtěl hlavou.
,, Ach, víte, to vaše matka. Dnes ráno ji policie zatkla, a ona nám sama řekla, jak to vše bylo. Mysleli jsem si, že jste svou ženu zabil, a zde si léčíte pocity viny, avšak, že jste byl stále nebezpečným zločincem. Vaše matka už je před soudem a čelí náležitému obvinění z vraždy. Proč jste nám to neřekl, že nejste vrahem, pane Kramere?”
John protočil oči v sloup a unaveně řekl: ,, Ale já vám to tvrdil celou dobu! Avšak stále jsem byl považován za blázna, co jsem zmohl?”
Harvey se usmál, na znamení že chápe. Musel s ním mít trpělivost, ten člověk si ji zasloužil.

A tak se John Kramer vydal na další životní pouť.
I s pocitem, že věděl, že přijdou další a další úskalí a špatné situace, avšak itohle byl schopen přejít s úsmevem.
Od té doby dával na rady své ženy Patricie, že vše má svůj konec a začátek. A každý labyrint má svou cestu ven.